"Těžká hodina
Wolker Jiří
Na počátku dvacátých let vstupuje do literatury nová generace. Formuje se především v poezii a její nástup je spojen s řadou kulturně politických polemik. Vznikají básnické směry, především proletářská poezie a poetismus. To vše se stávalo východiskem pro literární tvorbu mládeže a tím i pro mladého Jiřího Wolkera, který svými citovými a pokornými verši první sbírky Host do domu navazuje na linii šrámkovskou a zároveň svou druhou sbírkou Těžká hodina se již ztotožňuje s proletářskou poezií.
V Těžké hodině Wolker opustil svou dosavadní idyličnost a otevřel své verše velkoměstskému prostředí, ulicím, továrnám. Dělníci, hlavní hrdinové těchto básní tu nejsou zachyceni pouze ve svém utrpení, ale především ve svém významu pro společnost. V postupném zrání Hosta do domu ustupovalo do pozadí o možné nápravě světa srdcem a všeobjímající láskou, oproti tomu se prosazovala jistota, že je třeba se postavit proti společenskému zlu. Láska k lidem přerostla v kolektivismus, tedy ve vědomí vzájemné sounáležitosti. Harmonický svět založený na lásce a srdci již Wolker nehledá v současnosti, ale promítá jej do revoluční budoucnosti. Základním tónem Těžké hodiny je přesvědčení, že člověk žije svůj život v sepětí s ostatními a nese za ně odpovědnost: …kdo ví, zda život svůj žijeme sami, / kdo ví, zda hvězda nad hlubinami / z bahenních kořenů nevykvétá?
Významným motivem sbírky je práce, především ve dvou posledních básních, v Baladě o očích topičových a v Moři. Práce je chápána jako možnost přerůst svou smrt, zanechat po sobě trvalou památku: Dělník je smrtelný, / práce je živá.
Obrazné pojmenování i zde proniká do jednotlivých básní a do celé kompozice sbírky. Objevuje se i celá řada symbolů – sen, dítě atd. Poezie Těžké hodiny je epičtějšího charakteru, jednotlivé prvky a obrazy se spojují do logického řetězce příčin. Vyvrcholením tohoto postupu jsou pak sociální balady. Jejich námět je tragický, vyvozený z konfliktu člověka s nespravedlivým sociálním řádem. Erotické motivy se podřizují tomuto základnímu konfliktu. Např. v Baladě o snu dělníkovi pomáhá jeho milenka nalézt cestu z bezvýchodné situace obrazným odkazem k revolučnímu zápasu. Postavy Wolkerových balad ( na rozdíl od balad erbenovských) většinou prohlédnou a nalézají řešení. Wolker se začleňuje do tradice české balady od Erbena a Čelakovského a překonává osudovost vědomím východiska: … neboť člověk na svět přišel a proto tu je, / aby se stával tím, co země potřebuje. / Nechť je jí pokrmem, – jestli hladem sténá, / nechť je jí hladem, – je-li přesycena. Také v baladách rozvíjí básník obrazné pojmenování, postupně a často v procesu celé básně. V Baladě o očích topičových se rozvíjí metafora oči dělníkovi – světlo žárovky. Právě v baladách Wolker nejúčinněji vyjádřil přeměnu dělnické třídy v hybnou sílu dějin. Ve srovnání s generačními vrstevníky, kteří často dělnické postavy idealizovali, přináší Wolker pravdivější a zejména složitější obraz. Wolkerovi se podařil jeden z nejtěžších úkolů proletářské poezie, totiž sloučení všednosti a prostoty s odvahou a silou dělnické existence."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ