"Vznik a rozvoj prvních civilizací
První civilizace
Ve třetím tisíciletí př. n. l. dochází ke vzniku prvních civilizací. Týká se to zejména jižních a východních oblastí, ve kterých hlavně díky klimatu došlo k rychlému rozvoji společnosti a hospodářství. Hojnost zemědělských produktů způsobila, že byly směňovány za suroviny pro řemeslnou výrobu. Původní osady se měnily a dostávaly tímto jiný charakter, vytvářely se první městské státy.
Dvěma nejdůležitějším civilizacím, egyptské a mezopotámské, se budeme věnovat podrobněji později, nyní se zmiňme o ostatních významných centrech. V oblasti Malé Asie se vyskytovala četná sídliště doby bronzové. Ke konci 3. tisíciletí př. n. l. zde dochází k usazování prvních kmenů. Kmen Chetitů, proslulý válečnými vozy taženými koňmi, vytvořil říši, ve které vládl král. Král měl absolutní moc, byl zároveň nejvyšším knězem, soudcem i vojevůdcem. Chetité uctívali více bohů. V letech 1650 – 1450 př. n. l. existovala tzv. starochetitská říše, roku 1594 př. n. l. se jí podařilo dobýt Babylón. Jazyk tohoto období – klínové písmo – rozluštil český badatel Bedřich Hrozný. K letům 1450 – 1200 př. n. l. se datuje novochetitské období, jeho představitelé uzavřeli roku 1270 př. n. l. nejstarší mírovou smlouvu s Egyptem. Konec říše nastal patrně vyvrácením mořskými národy.
Írán
Na území dnešního Iránu existoval od 3. tisíciletí př. n. l. stát Elam. V 7. století př. n. l. pak vzniká v této oblasti médská říše (ovládli ji Peršané). V oblasti Sýrie se usadili semitští osadníci. Ve 24. a 23. stol. př. n. l. tu vznikají města Ugarit (původní neolitické sídliště) a Ebla (stává se pak součástí akkadské říše). O čtyři století později vzkvétá město Mari a také centra pozdější Fénicie – Byblos, Sídón, Tyros. V 15.-13. stol. př. n. l. zažívá šťastné období Ugarit, nicméně je posléze vyvrácen mořskými národy. Kolem roku 1000 př. n. l. se do popředí dostává Fénicie, těžící z obchodního ruchu, a Palestina (proslulí králové David a Šalamoun). V Malé Asii zakládali své říše Lýdové a Frygové (mytologická postava krále s oslíma ušima – Midáse).
Indie
V Indii se vytvářelo civilizační centrum v oblasti Paňdžábu. Léta 2500 – 1600 př. n. l. jsou obdobím tzv. harappské kultury. Vyznačovala se relativní vyspělostí, znala kanalizaci, vodovody a další vymoženosti, používala obrázkové písmo. Společnost v ní se dělila do pěti vrstev (např. nejnižší vrstvou byli šúdrové). Tato doba byla vystřídána védským obdobím.
Čína
V Číně vznikala centra mezi řekami Chuang-che a Jang-c‘-ťiang. Vládu obstarávaly po dlouhá léta dynastie: 2100 – 1600 př. n. l. šlo o dynastii Sia, vystřídala ji dynastie Šang (do r. 1025 př. n. l.). Společnost tvořili: panovník s absolutní mocí, aristokracie, úřednictvo, rolníci, otroci. Říší se táhla 4000 kilometrů dlouhá zeď.
Mezopotámie
Podívejme se teď podrobněji na civilizaci vzniklou v oblasti Mezopotámie. Tato oblast je osidlována už v 5. tisíciletí př. n. l., obyvateli jsou Sumerové, později vznikají první města. Starosumerské období (3000 – 2350 př. n. l.) je reprezentováno městy Kiš, Nippur, Umma, Ur, Uruk, Lagaš a Mari. Původní chrámové hospodářství je zřízeno na principech teokracie: centrem území je chrám, kněží se starají o veřejný život a spravují administrativu. Chrámové hospodářství se neudrželo, nahradilo ho palácové hospodářství, paláce se oddělují od chrámů, roste význam panovníka (krále), světská moc překonává náboženskou.
Sumerové
Semitské kmeny se začaly usazovat ve městech severního Sumeru, Sargon I. z Akkadu ovládl i jihosumerská města a roku 2340 př. n. l. tak vznikla akkadská říše. Trvala téměř 150 let a sahala od Perského zálivu až téměř ke Středozemnímu moři. Města v jižní Mezopotámii se poté osamostatnila a zažila nový vzestup. V Lagaši vládl uměnímilovný král Gudea, král Urnammu z města Uru ovládl severní Babylónii. V Uru se stavěly zavlažovací kanály a zikkuraty (třístupňové chrámy). Ve 21. stol. př. n. l. byla Sumerská říše vyvrácena nájezdy Amoritů a Elamitů, kmenů ze syrských stepí.
Asyřané

Část Chammurapiho zákoníku
Na jihu Mezopotámie vznikla Staroasyrská říše (2000 – 1750 př. n. l.). Hlavním městem byl Aššur, obyvatelé se orientovali na chov dobytka a na obchod s Malou Asií. V oblasti dolní Mezopotámie vznikají malá království, vládce Chammurapi (okolo 1700 př. n. l.) je sjednotí a vzniká Starobabylónská říše. Chammurapiho proslavil i zákoník uchovaný na kamenné desce a vystavený v pařížském Louvru. Zákoník se zabývá mj. tresty za krádeže, loupeže, násilné činy, zaměřuje se na majetkové vztahy, svou povahou je založen na společenské nerovnosti. Říši kolem roku 1600 př. n. l. vyvrátili Chetité.
Babyloňané

Babylónská věž (obraz Pietera Brueghela)
Horní Mezopotámii dočasně ovládli Churrité a vytvořili říši Mitanni (1600 – 1350 př. n. l.). Udržovali diplomatické styky s Egyptem, ale jejich říše se pod náporem Chetitů neudržela. Kassitští panovníci (z pohoří Zagros) spravovali Středobabylónskou říši (1500 – 1235 př. n. l.), neangažovali se příliš ve válkách a přispěli k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu říše. Nový rozkvět Asýrie znamenal existenci Středoasyrské říše (1350 – 1080 př. n. l.). Ta se územně rozmáhala, dobyla Babylón i fénická města. Nový územní a mocenský rozmach v 10. stol. př. n. l. se kryje s Novoasyrskou říší (911 – 612 př. n. l.). K její významné pozici přispělo i vybudování profesionální armády. Za významného vládce Sargona II. (722 – 705 př. n. l.) došlo k definitivnímu oslabení největšího protivníka, oblasti Urartu. Územní rozsah říše za jeho nástupců byl zastaven až dobytím sídelního rozvinutého města Ninive roku 612 př. n. l. a zničením říše. Vznik Novobabylónské říše (626 – 539 př. n. l.) je spojen s vyhnáním Asyřanů. Vrchol říše nastal za vlády Nabukadnesara II. Říši ovládl roku 539 př. n. l. perský král Kýros.
Společnosti dominoval král, který představoval nejvyšší zákonodárnou, soudní i vojenskou moc. Opíral se o vojsko, úřednický aparát a náboženskou autoritu. Mezi privilegované vrstvy patřili královi hodnostáři, vojenští velitelé a kněžstvo. Horšího postavení se dostávalo zemědělcům, řemeslníkům, obchodníkům, nižším úředníkům apod. Vrstva otroků nebyla příliš početná. Pěstovala se pšenice, chovaly se ovce, kozy, rozvíjelo se hrnčířství, výroba cihel, zpracování kovů. Obchod se uskutečňoval naturální směnou, později za cenné kovy. Obchodu nahrávala i slušná síť silnic a cest. V architektuře na sebe upozornily chrámy a stupňovité stavby – zikkuraty, dále paláce (např. ve městech Kiš a Mari). Známá je Babylónská věž a Semiramidiny zahrady. Polyteistické náboženství, bozi: An, Enlil, Enki, Ištar, Šamaš atd. Písmo existovalo nejprve obrázkové, později klínové; psalo se na hliněné tabulky (smlouvy, dopisy, inventáře). Proslulosti nabyla Aššurbanipalova knihovna. V literatuře vznikaly mýty, hymny, poezie, eposy (Epos o Gilgamešovi). Poměrně vyspělé bylo lékařství.
Egypt
Nyní se budeme soustředit na rozvoj významné civilizace vznikající na africkém území – Egypta. Na jeho území žili obyvatelé ještě v 5. tisíciletí př. n. l. v majetkové rovnosti, ale rozvoj zemědělství (související se záplavami řeky Nilu) a výroby zapříčinil vznik společenské nerovnosti. Říše je rozdělena na Horní a Dolní Egypt, v nichž vládnou nejsilnější z kmenových náčelníků – faraóni. Kolem roku 3000 př. n. l. pak dochází ke sjednocení Egypta, kdy panovníci Horního Egypta ovládnou i Egypt Dolní. Vývoj dělíme na starou, střední a novou říši.
Stará říše
Stará říše se umisťuje do let 2650 – 2150 př. n. l. a je spjata s vládou třetí až šesté dynastie. Faraón se považoval za vtělení boha a spravoval 42 administrativních jednotek. Hlavním městem se stal Mennofer. Podnikala se válečná tažení do Núbie, Libanonu a na Sinaj, obchodovalo se hlavně s oblastmi dnešního Libanonu a Sýrie. Předmětem obchodu bylo zlato, měď (Egypt trpěl nedostatkem kovů), koření a otroci. Faraóni si nechávali stavět vysoké jehlanovité chrámy – pyramidy (první pyramidu dal vystavět Džóser kolem roku 2600 př. n. l.). V náboženství se uctíval zejména bůh slunce Ré, bůh nebe Hór a bůh plodnosti Osíris. Rozpad říše způsobil jak prohlubující se feudalismus a s ním spojená povstání nejchudších obyvatel, tak zmenšování centrální moci faraónů. Správci jednotlivých regionů si přivlastňují moc a privilegia a rozdrobují říši.
Střední říše
Období střední říše se váže k letům 2040 – 1785 př. n. l. Egypt byl sjednocen Mentuhotepem I., hlavním městem se stává opět Mennofer. Nejvýznamnějšími panovníky tohoto období se stali Amenemhet I. a Senvosret I. Rozsah území se rozšířil, výboje umožnily připojit Sinaj, Sýrii, Núbii a Somálsko. Vzkvétá obchod (zaměření na Krétu, Kypr, Fénicii) a rozvíjí se zemědělství (zejména ve Fajjúmu). Rozšiřuje se kult vesétského boha Amóna. Celá říše byla vyvrácena nájezdy semitských Hyksósů.
Nová říše

Tutanchamónova pohřební maska
Po nadvládě Hyksósů se opět vrací k moci domácí živel a v letech 1550 – 1080 př. n. l. existuje nová říše. Sjednotil ji Ahmose I. Existenci říše zprvu provázely boje s churitským státem Mitanni. Egypt podnikal výpady všemi směry a expandoval své území až k dolnímu toku Eufratu a hluboko na jih podél Nilu. Faraóni upevňují své postavení i uvnitř státu, opírají se přitom o kněží, vojsko a úřednický aparát. Amenhotep IV. (14. stol. př. n. l.) zakázal kult boha Amóna, zavedl nového boha Atona (dříve Ré) a zasadil se o nové sídelní město Achetaton. Zároveň území Sýrie postoupil Chetitům. Jeho nástupce Tutanchamón přenesl sídlo do Vesétu. Ve 13. stol. př. n. l. bojoval Ramesse II. proti Chetitům o Sýrii a Palestinu, bitva u Kadeše roku 1285 př. n. l. skončila nerozhodně, roku 1270 př. n. l. došlo tak k podepsání mírové smlouvy. Útoky mořských národů vedou ke krizi nové říše. Moc faraónů se oslabuje, u moci se mění různé dynastie, vláda je nejednotná, dočasně tu vládnou i Asyřané. Egypt pak už jen vzpomíná na zašlou slávu. Roku 525 př. n. l. je dobyt Peršany, roku 332 př. n. l. ho ovládne Alexandr Makedonský, poté dynastie Ptolemaiovců.
Egyptská společnost
Egyptská společnost byla založena na přísné hierarchii. Na jejím vrcholu stál faraón, absolutní panovník považovaný za boha. Pod ním stáli nejvyšší státní úředníci a kněží, dále obyčejní úředníci – písaři (starali se o daně, stavby, soudnictví apod.). O něco hůře si vedli umělci, lékaři a řemeslníci, doslova pak živořili zemědělci (bezzemci a drobní rolníci), kteří tvořili nejpočetnější složku obyvatelstva. Nejhorší postavení měli otroci, kteří se většinou rekrutovali z řad válečných zajatců.
V náboženství se prosazoval polyteismus (mnohobožství) a víra v posmrtný život – do hrobů se ukládaly předměty pro pobyt na onom světě a mrtvoly se také mumifikovaly. S úctou k mrtvým byla spjata i architektura: stavěly se podzemní hrobky, zádušní chrámy a pyramidy. Památky se zachovaly hlavně v tzv. Údolí králů, Údolí královen, Karnaku (chrámové komplexy), Luxoru (sfingy). Světské stavby se moc nezachovaly, ale nálezy svědčí o přepychu a architektonické vyspělosti. Značné úrovně dosáhlo i sochařství a malířství, to zachycovalo hlavu a nohy z profilu a tělo zepředu. Literatura měla především náboženský charakter – magické texty, hymny, mýty, legendy. Nejvýznamnějším dílem se světským obsahem je Sinuhetův příběh. Písmo se zaznamenávalo na kámen nebo papyrus. Z původního obrázkového se vyvinulo hieroglyfické písmo, existovalo i písmo hieratické (kněžské) a démotické. Přínosem Egypťanů v oblasti vědy byla vyspělá matematika a geometrie, astronomie, chrámové školy i nové způsoby v malířství.

Hrozný Bedřich (1879-1952) – český orientalista

Narodil se v Lysé nad Labem v rodině evangelického kněze. V rodině předpokládali, že se podle otcova příkladu vydá na duchovní cestu, ale při studiích na gymnáziu … Po gymnáziu se vydal do Vídně studovat orientalistiku na univerzitu. Jako nadaný student během studia vedle latiny a řečtiny zvládl deset orientálních jazyků a získal stipendium do Berlína, kde působil do roku 1901 a kde vydal i svou první vědeckou práci. Těsně před první světovou válkou dostal možnost odcestovat do Turecka a studovat záhadné nápisy v neznámé řeči. V průběhu války byl odveden do armády, sloužil však jako písař ve Vídni a po večerech luštil záhadné nápisy v klínovém písmu. V roce 1915 prokázal, že záhadné nápisy jsou napsány v indoevropském jazyce Chetitů. Brzy je dokázal i přečíst a přeložit. Po první světové válce pokračoval v akademické práci na Univerzitě Karlově a v letech 1924-1925 se vrátil do Turecka, aby se nadále věnoval chetitskému klínovému písmu. Později se neúspěšně pokusil rozluštit chetitské hieroglyfické písmo, podobně neúspěšně se snažil rozluštit i písma nejstarších obyvatel Kréty či Indie. V roce 1939 se stal rektorem Karlovy Univerzity a za německé okupace se v protektorátních Čechách postavil okupantům, aby zabránil uzavření vysokých škol. Po uzavření vysokých škol veřejně přednášel až do roku 1944, kdy jej postihl záchvat mrtvice. Po osvobození v roce 1945 se již na univerzitu nevrátil a po úrazu v roce 1952 dožil v sanatoriu.

MOŘSKÉ NÁRODY
skupina egejských kmenů, které kolem roku 1190 př.n.l. zaútočili na egyptskou říši (právě Egypťané je nazývali mořskými národy). Egyptský faraon Ramesse III. (1197-1165 př.n.l.) zastavil jejich postup na území dnešní Sýrie. Jeden z těchto kmenů, kmen Pelištějců (Filištínů), se přesto usadil na území dnešní Palestiny a je znám i z bible.

Chammurapi (kolem 1792-1750 př.n.l.)

babylonský král. Sjednotil Babylonii, dobyl větší část Asýrie a jeho říše se rozkládala na celém území Mezopotámie. Chammurapi vydal jeden z nejstarších zákoníků na světě (akkadský zákoník, Chammurapiho zákoník), jehož velká část se dochovala na stéle, která byla nalezena v roce 1901 a v současnosti je součástí sbírek pařížského Louvru.

Alexandr Veliký (356-323 př.n.l)

makedonský vojevůdce a král. V mládí byl jeho učitelem Aristoteles. Makedonským králem se stal po smrti svého otce v roce 336 př.n.l. Podnikl tažení proti Thrákům a Illyrům, aby zajistil své severní hranice, povstání v pevninském Řecku zlikvidoval v roce 335 př.n.l. zničením Théb. V roce 334 př.n.l. podnikl své velkolepé tažení proti Persii. V květnu 334 př.n.l. u Gráníku porazil vojsko maloasijských satrapů, po vítězství u Issu v roce 333 př.n.l. dobyl fénická města v Malé Asii, v roce 332 př.n.l. vtáhl jako osvoboditel do Egypta, kde založil v deltě Nilu město Alexandrii. V roce 331 př.n.l. uštědřil konečnou porážku perskému králi Dáreovi III. u Gaugamél. Vtáhl do Babylonu, Persepole i Sús a stal se pánem celé Persie. V letech 328-325 podnikl tažení přes pohoří Hindúkuš do Indie. Zemřel náhle, pravděpodobně na zimnici, když se snažil reorganizovat říši a když připravoval další válečná tažení. Po jeho smrti došlo k boji o nástupnictví mezi jeho vojevůdci."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ