"Starověký Řím

Etruskové
Obyvatelstvo Apeninského poloostrova bylo smíšené. Tvořily ho italické kmeny, které přišly od severu: Umbrové, Lukáni, Samnité, Latinové. Žili tu i Féničané a Řekové. Nejasného etnického původu byli Etruskové, patrně původní obyvatelé. Kulturního rozmachu dosáhli Římané v 8.–6. stol. př. n. l., moc soustředili v Toskánsku, pod jejich vlivem se ocitla celá Itálie i Galie. Zakládali města: Capua, Veje, Arretium, Volsinii, Řím. Neexistoval jednotný stát, ale pouze samostatná města. Etrusky ovlivnili nábožensky i umělecky Řekové. Vyráběli luxusní zboží a obchodovali hlavně s Kartágem. Později byli poraženi Řeky v bitvě u Kýmé (474 př. n. l.) a dále oslabováni keltskými nájezdy ze severu a Samnity na jihu. Roku 396 př. n. l. Římané dobyli Veje, roku 265 př. n. l. poslední etruské město podlehlo Římu. Etruské obyvatelstvo bylo definitivně polatinštěno po zániku římské republiky.

Vznik Říma, království, republika
Řím byl podle pověsti založen potomky trójského uprchlíka Aenea Romulem a Remem roku 753 př. n. l. Prvním zřízením v Římě bylo království, kde na vrcholu společenské hierarchie stál král. Plnoprávní patricijové zasedali v radě zvané senát. Další složku tvořili neplnoprávní plebejové. Roku 510 př. n. l. byl podle tradice vyhnán poslední etruský král Tarquinius Superbus.
Sjednocení Itálie
Další období se neslo ve znamení bojů. Římané se střetávali se spolkem latinských měst i s Etrusky. Roku 387 př. n. l. dobyli Řím Keltové, ale po zaplacení výkupného odtáhli. Řím dále podstupoval četné boje s různými kmeny a ve 4. a 3. stol. př. n. l. postupně dobýval celou Itálii na jih od řeky Pádu. Svedl tři války se Samnity o oblast Kampánie. Roku 272 př. n. l. dobyl Řím řecký Tarent a roku 265 př. n. l. sjednotil celou Itálii.
Punské války

Hannibalův přechod Alp
Zastavme se nyní ale u výbojů Říma. Ve 3. stol. př. n. l. se stává velkým nepřítelem africké Kartágo (rozvinuté zemědělství a námořní obchod). Spor o Sicílii přeroste v tzv. první punskou válku (Římané Kartágince nazývali Puny). Po dlouhých bojích (264-241 př. n. l.) nakonec Římané zvítězili v rozhodující bitvě u Aegatských ostrovů. Moc Kartága však i nadále roste (zejména na Pyrenejském poloostrově) a dochází ke druhé punské válce (218-201 př. n. l.). Kartáginský vojevůdce Hannibal zaútočí na Řím oklikou ze severu, do Itálie se dostává přes Pyrenejský poloostrov a Alpy. Roku 217 př. n. l. poráží Římany u Trasimenského jezera a o rok později u Cann. Boje se rozšiřují i do Hispánie a na Sicílii, Římané roku 212 př. n. l. dobývají Syrakúsy, nastává obrat ve válce. Římský vojevůdce Scipio táhne do Afriky a roku 202 př. n. l. způsobuje Kartágu definitivní porážku v bitvě u Zamy. Během třetí punské války pak dochází ke konečnému zničení Kartága (149-146 př.n.l).

Scipio u Kartága
Řím vedl i tři války s Makedonií, seleukovskou Sýrií a ptolemaiovským Egyptem. Území říše postupně rostlo, např. za císaře Trajána (2. stol. n.l.) bylo jeho součástí Egypt, Mauretánie, Arábie, pobřeží Černého moře, Dákie, Thrákie, Panonie, jih Británie, Arménie, Asýrie, Babylónie, Mezopotámie a další.
Struktura společnosti
Významné postavení ve státní správě měli dva konzulové, volení na jeden rok. Veleli vojsku, měli soudní pravomoc, svolávali senát a shromáždění lidu. Nesli společnou odpovědnost a podle jejich jmen se určovaly roky. Na půl roku v době války mohl být jmenován diktátor. Prétoři se starali o právo, kvéstoři o finance. Censoři se volili jednou za pět let, evidovali majetek, dohlíželi na mravy. Senát měl 300 členů a tvořili ho bývalí vyšší úředníci. Senát mohl také vydávat závazná rozhodnutí. Setninový sněm (centurijní shromáždění) volil censory, prétory a konzuly. Tributní shromáždění (tvořené plebeji) volila tribuna lidu.
Od 5. stol. př. n. l. bojovali plebejové s patriciji o svá práva, zejména o přístup k úřadům a kněžským funkcím. Nástrojem plebejské moci byl post tribuna lidu. Plebejové několikrát hrozili odchodem z Říma, což by znamenalo oslabení pro celé město. Postupně docházelo ke zrovnoprávnění: povoleny byly sňatky obou vrstev (445 př. n. l.), přístup plebejů ke konzulátu (367 př. n. l.), přístup plebejů k censuře (351 př. n. l.), přístup plebejů k církevním úřadům (300 př. n. l.).
Obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím, řemeslná výroba byla slabší. Krystalizuje nejbohatší vrstva obyvatel – nobilita. Rolníci často rychle chudnou, vzniká proletariát. Dochází k územní expanzi, staví se silnice. Ubývají malá hospodářství, která se slučují v latifundie (velkostatky), specializují se hlavně na víno a olivy. Přibývá otroků, konají se s nimi velké trhy.
Reformy bratří Gracchů
Do hospodářství zasáhly reformy bratří Gracchů. Roku 133 př. n. l. tribun Tiberius Gracchus prosadil zákon o maximální výměře pozemku, rozhněval tím senát a byl zavražděn. Gaius Gracchus chtěl rozšířit občanská práva pro všechny obyvatele Itálie, zavést prodej levného státního obilí a usadit bezzemky na volných půdách v Africe. I Gaius byl zabit při pokusu o znovuzískání úřadu tribuna. Následovalo vzájemné vraždění a spory mezi optimáty (stoupenci senátu) a populáry (zastánci reforem bratří Gracchů), výsledkem byl podstatný úpadek morálky společnosti i neúspěchy v bojích s numidským králem Jugurthou.
Reforma armády
Řád přichází ve chvíli, kdy se konzulem stává roku 107 př. n. l. Gaius Marius. Vybudoval profesionální armádu, jejímž členem se mohl stát kdokoliv, zajistil tak obživu mnoha nemajetným. Porazil Jugurthu. Pokračovaly boje o rozšíření občanských práv, neřímští obyvatelé Itálie totiž měli jen povinnosti a žádná práva. Nakonec bylo dosaženo rozšíření občanství.
Války s Mithridatem
Pontský král Mithridatés utlačoval Římany v Malé Asii. Mezi optimáty (Sulla) a populáry (Marius) se vede spor o to, kdo potáhne proti Mithridatovi. Sulla poráží Maria a táhne na východ, podaří se mu roku 85 př. n. l. zdolat Mithridata. Marius se chopí moci v Římě, ale Sulla po návratu dobývá Řím, Marius umírá. Nastala Sullova diktatura, která nebyla časově omezena. Sepisovaly se seznamy nepřátel (proskripce), kteří byli beztrestně likvidováni a jejich majetek konfiskován. Sulla omezil práva tribunů lidu a rozšířil senát na 600 členů. Roku 79 př. n. l. se diktatury vzdal.
Spartakovo povstání
V letech 73-71 př. n. l. zorganizoval gladiátor Spartakus povstání, ke kterému se připojilo 60 000 stoupenců. Povstání nakonec po boji potlačil Crassus, 6000 gladiátorů nechal ukřižovat. Roku 67 př. n. l. poráží Pompeius piráty ve východním Středomoří, o tři roky později přemohl Pompeius i Mithridata a podmanil si Sýrii.

První triumvirát, Gaius Iulius Caesar
Roku 60 př. n. l. uzavřela trojice Pompeius, Crassus a Caesar tzv. první triumvirát. Šlo o tajnou dohodu o vzájemné podpoře, která byla namířena proti senátu, který odmítal respektovat jejich zájmy za válečné zásluhy. Měli oporu v armádě a postupně získali takřka neomezenou moc. V roce 59 př. n. l. se stal Caesar konzulem. Caesar si podrobuje Galii, Belgy a Aquitanii. Roku 53 př. n. l. je Crassus zabit v Sýrii v boji s Parthy v bitvě u Karrh, 52 př. n. l. je Pompeius jmenován jediným konzulem. Vypuká občanská válka, roku 48 př. n. l. poráží Caesar Pompeia u Farsálu, ten utíká do Egypta, kde je zabit. Na egyptský trůn je dosazena Kleopatra, Caesar s ní má syna. Caesar poráží zbytek Pompeiových přívrženců a stává se neomezeným vládcem. V roce 44 př. n. l. je však zavražděn Brutem a Cassiem. V Římě propukají spory mezi přívrženci vrahů a jejich odpůrci.

Druhý triumvirát
Roku 43 př. n. l. uzavřeli Marcus Antonius, Gaius Octavianus a Lepidus tzv. druhý triumvirát. Propuká nová občanská válka mezi zastánci republiky a císařství. Lepidus se stává nejvyšším pontifikem. Antonius (spojivší se s Kleopatrou) prohrává roku 31 př. n. l. u Aktia a tím začíná Octavianova samovláda.

Římské císařství

Octavianus Augustus
Období římského císařství dělíme na principát (27 př. n. l. – 284 n.l.) a dominát (284-476 n.l.). V principátu císař vládne jako princeps inter pares – první mezi rovnými (v podstatě šlo o monarchii). V dominátu císař vystupuje jako dominus et deus, tedy pán a bůh všech obyvatel říše. Prvním principem byl Oktavianus Augustus. Postupně kumuloval funkce ve svých rukou (konzul, tribun lidu, nejvyšší kněz), různými opatřeními získával podporu obyvatel. U moci byl až do roku 14 n.l. Řím měl podle tehdejších představ právo na nadvládu nad celým světem, k udržení pořádku proto existovalo stálé vojsko (25 legií, 150 000 mužů).
Augustus byl prvním příslušníkem vládnoucí juliovsko-klaudiovské dynastie, dalšími byli: Tiberius (14-37), Caligula (37-41), Claudius (41-54) a Nero (54-68). Vystřídala ji flaviovská dynastie: Vespasianus (67-79), Titus (79-81) a Domitianus (81-96). Další císaři jsou označováni jako „adoptivní“: Nerva (96-98), Traianus (98 – 116), Hadrianus (117-138), Antonius Pius (138-161), Marcus Aurelius (161-180), Commodus (180-192). V letech 193-235 vládli Severovci (Septimus, Caracalla), po nich pak přišla vláda vojenských císařů (235-284).
První a druhé století našeho letopočtu se vyznačuje pevnou a centralizovanou administrativou. Výsadní postavení má Itálie, v provinciích obyvatelstvo stále nemá práva občanů. Dochází k četným povstáním. Půda se soustřeďuje v rukou císaře a senátorů, soukromých rolníků existuje jen málo. Rozmáhá se kolonát – pronájem drobným rolníkům.
Na počátku 3. století se vzrušené poměry trochu uklidňují. Vzrůstá vliv armády, do které jsou přijímáni i otroci. Roku 212 je římské občanství uděleno všem obyvatelům říše. Ve 2. polovině 3. století se začíná impérium pomalu rozpadat. Dochází k různým uzurpacím císařského titulu. Říši částečně sjednotil až Aurelianus (270-275). Císař Diocletianus provedl reformu správy: V tzv. tetrarchii vládli dva augustové se dvěma caesary. Pronásledování křesťanů bylo zastaveno až Ediktem milánským (313), v němž císař Constantinus (306-337) povolil křesťanské vyznání. Zároveň dochází k posílení neomezené císařské moci.

Rozdělení římské říše, zánik západořímské říše
Omezuje se osobní svoboda, vylidňují se města, roste vliv Germánů, kteří podnikají nájezdy a usazují se na území Říma. Roku 393 zakazuje Theodosius I. olympijské hry jako pohanské slavnosti. Roku 395 se říše rozpadá na východořímskou (vnitřně stabilní) a západořímskou. Západořímská říše je dobývána a pleněna Germány (hlavně Vizigóty a Vandaly). Roku 476 je šestiletý Romulus Augustulus svržen Germánem Odoakerem a říše zaniká. Toto datum se považuje za orientační konec starověku."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ