"Raně středověké státy západní Evropy

Zemědělství
Raně středověká společnost měla zemědělský charakter. V zemědělství se vytvářela rozhodující část hospodářské produkce. Práci v zemědělství konalo více než 90 procent obyvatelstva.

Francká říše
V západní Evropě se utvořila Francká říše. Frankové pronikli do Evropy na počátku našeho letopočtu. Počátky franckého státního zřízení jsou spojeny s osobností krále Chlodvíka I. (481-511) z dynastie Meroveovců. Postupně ovládl území dnešní Francie (kromě Burgundska), Provence a Porýní. Jeho nástupci postupně připojovali další území (rozsah říše za Karla Velikého tvořilo území dnešní Francie, Německa, Belgie, Nizozemska a Lucemburska). Roku 497 přijal křest od remešského biskupa. Po jeho smrti bylo území rozděleno mezi jeho syny na tři části: Austrasii (sídlo Remeš), Neustrii (Paříž) a Burgundsko (Orleáns).
Základy feudálního systému
Státní správa využívala řady prvků římské správy. Základním článkem a oporou panovníkovy moci byla hrabství vedená barony. Existovala však i stará germánská knížectví v čele s vévody, jejichž závislost na králi byla na rozdíl od baronů malá. Význam získala vojenská aristokracie, ze které se vytvářela podle pozdně římského vzoru vrstva obrněných jezdců – rytířů. Za vojenské zásluhy získávali půdu v léno. Vznikla tak privilegovaná vrstva, vázaná na držbu půdy. Vytvořily se základy lenní soustavy. Půdu za určitou náhradu (vojenské služby, dávky atd.) propůjčoval panovník, který byl veškerým vlastníkem půdy v zemi, jiné osobě. Zprvu mohl panovník půdu odejmout a dával ji členům své družiny, pak ale leníci prosadili půdu do dědičného držení a vznikla šlechta. Feudálové pak zase pronajímali půdu sedlákům. Vznikla tak lenní hierarchie.
Společnost
Společenské postavení raně středověké společnosti bylo následující: nejvýše stál panovník, pak šlechta, rytíři, církev, řemeslníci, rolníci a otroci. Největší reálnou moc s postupným vývojem společnosti získali majordomové (původně strážci paláců), král se stával pouhou loutkou.

Bitva u Poitiers (Charles de Steuben), na koni Karel Martel
Austroasijský majordomus Pipin II. (640-714) sjednotil Franky a navíc dobyl území Ravenského exarchátu, kde se později vytvořil Papežský stát. Pipinův syn Karel Martel (714-747), též majordomus (stal se z toho dědičný úřad), vládl už zcela bez ohledu na krále. Roku 732 zvítězil nad Araby u Poitiers a zastavil tak jejich pronikání do Evropy. Jeho syn Pipin III. Krátký se dal roku 751 za přímého papežova souhlasu korunovat prvním franckým králem.
Karel Veliký
Nejvýznamnějším panovníkem říše se stal Karel Veliký (769-814). Roku 768 se stal franckým králem, 774 langobardským, roku 800 byl papežem Lvem III. korunován římským císařem – obnovilo se tak západní císařství. Důsledkem obnovení se staly polemiky o nadřazenosti papežské nebo císařské moci (tento boj o investituru vyplňoval celý středověk). Položily se základy ke vzniku nového státního útvaru – Svaté říše římské.
Karel důsledně zvětšoval území říše: připojil Bavorsko a Sasko, část Itálie, pronikl i za Pyreneje, zlikvidoval avarskou říši. Snažil se podmanit i slovanské národy (Čechy, Moravany, Obodrity a Srby). Jejich území nikdy plně neovládl, ale dosáhl placení mírové daně – tributu. Zavedl novou správní organizaci, rozdělil území na hrabství. Vydělil tzv. marky: správně-vojenské jednotky u hranic ohrožovaných vpády.
Karel prosazoval vojenskou povinnost pro všechny svobodné obyvatele říše. Mnozí se proto raději své svobody vzdali a vstupovali do lenního poměru k velkým feudálům, stávali se vazaly. Tím se posilovala moc šlechty. Vzdělanostní a kulturní rozkvět Karlovy říše se nazývá karolinskou renesancí. Opisovala se díla antické literatury, zakládaly se školy, vzniklo písmo – karolinská miniskula.
Rozdělení Francké říše
Po Karlově smrti nastoupil jeho syn Ludvík Pobožný, který se snažil předejít hrozícím dynastickým sporům. Rozdělil říši mezi své tři syny, přičemž nejstaršího Lothara určil vrchním panovníkem a nositelem císařského titulu. Po Ludvíkově smrti nastaly rozpory, které bratři řešili tzv. Verdunskou smlouvou z roku 843. Říše se rozdělila na tři části: západní část (území Francie) spravoval Karel Holý, střední část (Itálie, Porýní) Lothar a východní část (Německo) Ludvík Němec.


Francie
Západní část bývalé francké říše se vyznačovala feudální roztříštěností a rostoucí mocí šlechty. Karlovská dynastie vládla do roku 987. Pokus Karla Holého o znovusjednocení všech tří částí říše ztroskotal. Šlechta si na králi vymohla dědičnost svých lén, což podstatně omezilo královskou moc. K decentralizaci Francie přispívaly i nájezdy Normanů, kteří pronikali do Evropy již v 9. století a roku 845 dokonce dobyli Paříž.
Dynastie Kapetovců
Následovalo období vnitřních bojů, které trvalo až do zvolení Hugo Kapeta z rodu Robertovců králem roku 987. Kapetovci v přímé linii vládli ve Francii až do 14. století. Byli značně závislí na šlechtě, a proto hledali oporu v církvi, která se cítila šlechtickou mocí také ohrožena. Světský klérus však byl pod vlivem šlechty, a tak se do čela nápravných procesů postavily především kláštery, zejména klášter v Cluny. Jeho opat začal prosazovat reformy klášterního života. Ideje se rychle rozšířily, vzniklo clunyjské hnutí. Králové se ve snaze posílit svou pozici opřeli o města. Moc měst sílila, rozvíjel se obchod i zemědělství. Král uděloval městům zvláštní výsady – tzv. komuny. Občan města, jemuž byla udělena komuna, byl nezávislý na jakékoliv feudální moci.

Anglie
Na Britské ostrovy pronikají v 5. století kmeny Anglů, Sasů a Jutů, původní keltské obyvatelstvo se stahuje do Irska. Irsko přijímá v 5. století křesťanskou misii sv. Patrika. Během 6.-8. století na Britských ostrovech vznikají drobná knížectví germánských kmenů, která spolu vedou neustálé války. Nejvýznamnějšími královstvími jsou Northumbrie, Mercie a Wessex. V letech 871-901 vládne Alfréd I. Veliký a sjednocuje Anglii. Vliv mají tlaky zvenčí – na severu Anglie existuje Normanské království. Alfréd zavedl účinná obranná opatření proti Normanům. Roku 878 byli Normané poraženi u Edingtonu a země se rozdělila na anglosaskou a normanskou část. Po Alfrédově smrti byli Normané poraženi a vyhnáni.
Vilém Dobyvatel

Bitva u Hastingsu (část tapiserie z Bayeux)
V roce 1018 dobyl Anglii dánský král Knut Veliký a vytvořil dánsko-norsko-anglické království. Po jeho smrti se Anglie rozpadla na vévodství, která spolu bojovala. V roce 1051 požádal anglický král Edvard III. Vyznavač Viléma Dobyvatele, aby potvrdil své nástupnictví na anglický trůn. Vilémův odpůrce Harold se nechal korunovat králem, ale roku 1066 byl v bitvě u Hastingsu poražen a anglickým králem se stal Vilém Dobyvatel (1066-1087). Vilém byl vlastníkem veškeré půdy, rozdával ji svým šlechticům a Anglie se tak feudalizovala. Anglie vyvážela olovo, cín a dobytek, obchodovala hlavně s oblastí Flander, hojně se chovaly ovce. Roku 1086 byl vytvořen soupis pozemkového majetku – Domesday Book.Považuje se za první statistické dílo středověku, obsahuje údaje o půdě, nářadí, dobytku, počtu obyvatel, lenních vztazích apod.

Skandinávie
Ve Skandinávii probíhalo vytváření raně středověkých států poněkud odlišně než v ostatních částech Evropy. Ještě v 8. století žily tamější kmeny v rodovém společenství. Moc si přivlastňovalo shromáždění všech svobodných mužů – tzv. thing. Thing byl nadřazen králi, měl větší reálnou moc. Král vždy vzešel z rodové aristokracie. Jednotlivé kmenové svazy vedly neustálé boje. Významnou roli hráli bojovníci a velitelé, z nichž se postupně vytvářela šlechta. Další společenské skupiny se tvořily z obchodníků a zemědělců.
Klimatické podmínky a nedostatek vlastního zemědělství vedly k expanzím. Normanské expanze začaly na konci 8. století, kdy Dánové na severním pobřeží Anglie zničili klášter v Lindisfarne, který byl kulturním centrem. Tento nájezd vyvolal v Evropě velký strach. Normané měli dokonalou vojenskou organizaci a vojenské zkušenosti. Normanské expanze skončily až v roce 1066. Normanské výboje daly severským národům souhrnný název vikingové (viking – původně pirát, vydávající se na lodích na loupeživé výpravy).

Leif Eriksson u břehů Ameriky
Norská expanze počala na konci 8. století vyloděním v Irsku. Roku 860 objevili Island a o něco později Grónsko. Oba ostrovy kolonizovali, Island trvale připojili ke svému království. Grónsko bylo pouze slabě osídleno, po roce 1500 tamější normanské obyvatelstvo za nejasných okolností vymřelo. Roku 1000 doplul Leif Eriksson až k břehům Ameriky.
Dánové pořádali nájezdy na franckou říši, roku 845 dobyli Paříž. Anglii také ovládli, obrat nastal až za Alfréda Velikého, který je 878 u Edingtonu porazil. V první polovině 10. století moc vikingů upadá, jsou několikrát drtivě poraženi (např. roku 911 je u Paříže poražen dánský vůdce Rollo). Vikingové mění cíl nájezdů, nepodmaňují další území, ale snaží se o trvalejší kolonizaci.
Expanze Švédů do východní Evropy měly odlišný charakter. Švédové se chtěli zde podílet na dálkovém obchodu, připlouvali Finským zálivem a po Ladožském jezeře, řekami do něho ústícími se dostali až k Dněpru a Volze. Vikingové byli v Rusku nazýváni varjagové.
Norský stát se utváří na přelomu 9. a 10. století za vlády Haralda Krásnovlasého. Moc dánského státu vzrůstá v 11. století, podmaňují si Norsko a Anglii. Vládne tu Sven Rozčísnutý vous a Knut Veliký. Sjednocení švédského státu nastává v 11. století a není o něm mnoho zpráv. Vlastně v celé Skandinávii dlouho trvá moc thingů a soustava vojenského uspořádání. Sjednocování probíhá obtížněji, potíže byly s pronikáním křesťanství.

Poznámky:
FEUDALISMUS
Společenský středověký řád, spočívající na základě, kde vládne šlechta nad sedláky na ní závislými. Vycházel z vlastnictví půdy, které bylo dědičné a tím i poddanství se stalo dědičným.
BITVA U POITIERS (732)
Arabský velitel Abd al-Rahmán pronikl v roce 732 až do dnešní Akvitánie. Do cesty se mu postavily spojené armády křesťanů pod velením franckého majordoma Karla Martela. Vojska se střetly v roce 732 na řece Viene poblíž Poitiers a Abd al-Rahmán zde byl zabit a jeho vojska na hlavu poražena. Bitva u Poitiers znamenala konec muslimské expanze a poražení muslimové se stáhli zpět na Pyrenejský poloostrov.

Vilém I. Dobyvatel (1035-1087)

anglický král. Původně normanský vévoda, který se po smrti svého bratrance Edwarda Vyznavače, anglického krále střetl v roce 1066 v bitvě u Hastingsu s anglickým šlechticem Haroldem, který se již mezitím nechal korunovat anglickým králem. Vilém Harolda porazil a v prosinci 1066 byl ve Westminsterském opatství korunován krále. Do roku 1071 si podrobil celé anglické království a dobytou zemi rozdělil mezi své normanské barony a zavedl tuhý feudální systém. V roce 1086 nechal vytvořit soupis obyvatel a majetku zvaný Domesday Book, který se stal podkladem pro rozpis daní v Anglii.

BITVA U HASTINGS (1066)
Po smrti anglického krále Edwarda Vyznavače v roce 1066 se královského úřadu ujal Harold, syn Godwina, hraběte wessexského, ale právoplatným králem se prohlásil Edwardův bratranec, Vilém, vévoda normanský. Vilém se svými normanskými válečníky vylodil v září 1066 v hrabství Sussex. Král Harold se s Vilémem utkal v rozhodující bitvě u Hastingsu 14. října 1066. Bitva probíhala vyrovnaně, ale poté co Normané zabili krále Harolda se situace obrátila ve prospěch Viléma, který se nechal jako vítěz korunovat anglickým králem ve Westminsterském opatství 25. prosince 1066.

DOMESDAY BOOK (KNIHA POSLEDNÍHO SOUDU, 1086)
Jedná se o soupis půdy, obyvatel a pracovního náčiní z roku 1086, vytvořený k daňovým účelům na počátku normanské nadvlády v Anglii. Jsou zde zapsány rovněž některé právní obyčeje a zvyklosti.

THING
Thing byl u starých Germánů název pro shromáždění svobodných členů kmene, kteří se scházeli a rokovali především o vyhlášení války.

Eriksson Leif (na přelomu 10. a 11. století)

vikingský mořeplavec. Pravděpodobně objevitel Ameriky, který se plavil z nejzápadnější vikinské osady v dnešním Grónsku na jih, dosáhl poloostrova Labrador a Newfoundlandu. Poté pokračoval dále k jihu až k oblasti dnešního státu Massachussets. Objevenou zemi nazval Vinland. "

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ