"Křesťanské náboženství a církev v raném středověku

Křesťanství
Křesťanství je monoteistické náboženství vzniklé v 1. století n. l. v Palestině po vykoupení a ukřižování Ježíše Nazaretského. Dnes můžeme existenci osobnosti Ježíše považovat za prokázanou. Jeho následovníci v čele s apoštoly šířili učení a zvěst o tom, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Křesťanství zpočátku patřilo k náboženství, jehož výkon byl oficiálně zakázán. Jeho vyznavači museli bohoslužby konat tajně. Proti křesťanům se brzy zformovalo organizované státní pronásledování. Začaly se vytvářet církevní obce.
Pronásledování prvních křesťanů

Křesťané v Římě
Za císaře Nerona začalo první pronásledování křesťanů. Z obrovského požáru Říma roku 64 n. l. jsou obviněni křesťané, následuje mučení a vraždění. Pronásledování pokračuje i za císařů Domiciána, Trajána, Hadriána, Antonia Pia, Marca Aurelia, Commoda. Caracalla zakázal křesťanství pod trestem smrti, nejhorší útisk přišel za panování Diokleciána (284-305). Mnoho křesťanů se muselo víry vzdát nebo vytrpět hrozné mučení, jejich víru to však pouze posílilo.
Křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími
V roce 311 je vydán toleranční edikt, který povoluje křesťanské bohoslužby. Císař Konstantin vyhlašuje roku 313 svobodu vyznání, když v ediktu milánském křesťanství zrovnoprávňuje s ostatními náboženstvími. V roce 325 se řeší spor, zda syn Boží je jedné bytosti s otcem či zda syn Boží je pouze prostředníkem mezi Bohem a člověkem. První názor byl přijat jako závazné církevní dogma. Cařihradský koncil (roku 381) přijal formulaci o trojjedinosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako pevný církevní zákon.
Křesťanství jako jediné uznávané náboženství Římské říše
Roku 392 zakázal císař Theodosius pohanské obřady, křesťanství se stalo jediným uznávaným náboženstvím Římské říše. Chrámy pohanských bohů byly zničeny nebo přeměněny na kostely. Začaly první projevy antisemitismu, protože v očích křesťanů jsou Židé odpovědni za Kristovu smrt. Po zániku Západořímské říše se křesťanství stalo oporou nově vznikajících států.
Rozštěpení křesťanské církve na část východní a západní
V 6. století se vedl spor o božské i lidské podstatě osoby Ježíše Krista. V roce 1054 došlo k rozpadu křesťanské církve na církev západní (později zvaná katolická) a východní (pravoslavná). Západní podléhala římskému papeži a tvrdila, že Kristus je svou podstatou Bůh. Východní uznávala cařihradského patriarchu a říkala, že Kristus je svou podstatou člověk. Důvody rozštěpení ale nebyly ani tak teologické jako spíš politické. Od západní, římskokatolické církve se v 16. století postupně oddělovaly církve protestantské.
Starý a Nový zákon
Základy křesťanského náboženství tvoří posvátné knihy převzaté z judaismu – Starý zákon (1. tisíciletí př. n. l.) doplněný v 2. století n. l. o Nový zákon. Starý zákon tvoří pět knih Mojžíšových, proroctví a spisy. Nový zákon tvoří čtyři evangelia, dvacet jedna epištol a apokalypsa.
Misijní činnost, šíření křesťanství

Cyril a Metoděj
Křesťanství se šířilo misijními činnostmi. V 1. století se křesťanství rozšířilo do Sýrie, Řecka a Malé Asie. Ve 4. století existovaly křesťanské komunity ve všech provinciích římské říše i za hranicemi. Roku 496 byl pokřtěn francký král Chlodvík a tím splynula germánská kultura s křesťanskou. Díky výbojům Chlodvíka se křesťanství šířilo i do oblastí ariánských Germánů. Kolem roku 400 se rozšířilo křesťanství galskými misionáři do Británie.
Významnou úlohu v šíření křesťanství sehrálo v 5. století Irsko. Byli sem vysláni mniši – biskup Martin z Toursu a misionář sv. Patrik. Rozšířily se zde klášterní komunity, které byly centrem vzdělanosti. Expanze irského mnišstva mířila do Galie, Itálie, Germánie a Pannonie. Nejvýznamnějším irským mnichem se stal Kolumban Mladší (530-615). Vlivem irských mnichů bylo postupně pokřtěno celé území Anglie.
Roku 863 začali věrozvěstové Cyril a Metoděj vykonávat svou činnost ve Velkomoravské říši. Roku 988 došlo ke christianizaci Kyjevské Rusi, když se nechal pokřtít kníže Vladimír. Uhry a Polsko přijaly křesťanskou víru v 10. století. Po celé Evropě se zakládaly kláštery a diecéze. Křesťanství se dále šířilo křížovými výpravami a prostřednictvím klášterů, po roce 1200 je v podstatě Evropa pokřtěna.

Církev
Církev je jednota všech věřících. Výkon kněžských funkcí příslušel jen některým biskupům. Ti byli považováni za nástupce Kristových učedníků – apoštolů. V prvotním sboru si byli zcela rovni. Jak stoupal jejich vliv, přestávala jejich vzájemná rovnost platit. Proto nakonec v každém sboru směl být jen jeden biskup. Od 4. století se prohlubuje vzájemná nerovnost biskupů. Již v 6. století je primát biskupa v Římě zcela zřejmý. Zásluhu na odůvodnění jeho zvláštního postavení má papež Řehoř I., který prohlásil, že římský biskup je přímým následovníkem Sv. Petra, kterému bylo Ježíšem Kristem svěřeno opatrovnictví nad celou církví. Pod biskupem římským jsou biskupové, kteří řídí své diecéze. Pod nimi jsou kněží a jáhnové.
Konečná struktura církevní organizace se dotvořila v době Karla Velikého. Začaly vznikat farní obvody, základní organizační jednotka, jejím centrem byl kostel. Vyšší jednotkou bylo děkanství. Několik děkanství tvořilo diecézi v čele s biskupem. Arcibiskupství podléhaly nejméně dvě diecéze a samo bylo podřízeno papeži. Další hodností byla hodnost kanovnická. Kanovník měl povinnost pečovat o katedrálu, posluhovat biskupovi, konat modlitby a být rádcem biskupa v řízení diecéze. Sbor kanovníků při katedrálním kostele se nazýval kapitula.
Ve vrcholném středověku byl na prvním místě papež, který byl hlavou veškerého křesťanstva. Pod ním byli kardinálové, kteří tvořili součást římské kurie. Biskupové se stali základní jednotkou na koncilu. Tituly kardinál a arcibiskup, který byl postaven nad jiné biskupy a spravoval více území, byly používány až v době pozdního středověku. Druhou linii církevní organizace tvořila síť klášterů.
Církevní koncily

Tridentský koncil
Koncily jsou katolické sněmy, ve kterých se shromažďují biskupové celého světa pod vedením papeže. Úkolem koncilu je rozhodnout o nejdůležitějších záležitostech církevní nauky. Do dnešní doby proběhlo 21 koncilů. Kostnický koncil (1414-1418) měl vést k odstranění papežského schizmatu a českého kacířství. Basilejský koncil (1431) se snažil o dohodu s husity, tridentský (1545-1563) směřoval proti protestantismu.
Desátky jsou daně vybírané papežem na určité veřejné účely pozůstávající z desátého dílu výroby, zvláště zemědělství. V raném středověku byl desátek dávkou určenou převážně na církevní účely. Svůj původ odvozoval ze starozákonního desátku. Papež také proměňoval dočasné tresty spojené s pokáním v peněžité pokuty – odpustky. Měly sloužit jako prostředky na nákladné církevní stavby nebo dobročinné účely.
Již na sklonku antiky se rozvinula nauka o dvou mocích. Objevovala se tvrzení, že duchovní moc je nadřazená a samostatná, druhořadou úlohu má moc světská. Se sílícím vlivem na duchovním životě lidí se zvětšoval i vliv církve na světské záležitosti. Řada panovníků se snažila moc církve omezit, ale jejich úsilí se ukázalo jako marné. Církev se rychle stává feudální vrchností disponující bohatými finančními zdroji a velkými pozemky. Od vrcholného středověku bylo již téměř pravidlem, že vysoké církevní úřady zastávali příslušníci šlechty.
Církevní řády
Součástí středověké církve se staly církevní řády. Cílem hnutí bylo následovat Krista, řády byly nositeli vzdělanosti a kultury. Existovalo zhruba pět řádů: rytířské, žebravé, meditativní, školské a charitativní. Tzv. řehole byla pravidla soužití a způsobu života, existovaly tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Prvním řádem se stal řád sv. Benedikta z Nursie, založený roku 529 v klášteře Monte Cassino. Zabýval se hlavně zemědělstvím a opisováním kodexů, jeho heslem bylo „modli se a pracuj“. V 11. století vznikl z Benediktýnského řád Cisterciácký, který proslul učenými mnichy Bernardem z Clairvaux a opatem Robertem z Molesme. Žebravé řády reprezentovaly např. řád sv. Františka z Assisi (františkáni, nalezli smysl života v chudobě) nebo řád sv. Dominika (dominikáni, bojovali proti kacířství). Největším kanonickým společenstvím se stal řád Premonstrátský, který založil kanovník Norbert Kanton (1082-1134).
Mniši v klášterech se věnovali nejen duchovní, ale také manuální činnosti. Řeholníci z mnišských řádů se věnovali i zemědělství a hospodářské činnosti. Kláštery se staly takovými malými městy, ve kterých se pěstovaly vzácné plodiny, ale i např. obilí, choval se nejrůznější dobytek a uskutečňovala se tam řemeslná výroba. Ohromné pozemky, které kláštery vlastnily, byly největšími zásobárnami nejrůznějších produktů. Klášter měl mnoho částí: kostel, dvůr, ambit (křížová chodba), reflektář (společná jídelna), kuchyně, škola noviců, nemocnice, dům hostů, pekárna, řemeslné dílny apod.
Církev se stala nositelkou vzdělanosti, neboť celková úroveň vzdělanosti oproti antice výrazně poklesla a udržovala ji jen činnost duchovenstva. Většina škol vznikala při klášterech. Učili se v nich číst, psát, počítat a plynule a srozumitelně vykládat různé problémy. K šíření vzdělanosti dopomohly i klášterní knihovny. Knihy byly vzácné a drahé. Rukopisy se v klášterech opisovaly ve zvláštních dílnách – skriptoriích.
Církevní řády v českých zemích: Benediktýni, Premonstráti, Cisterciáci, Johanisté, Křižovníci, Dominikáni, Minoristé, Augustiáni, Kartuziáni, Karmelitáni, Servisté, Františkáni."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ