"Okolnosti vzniku díla, autobiografické prvky
Rozvoj avantgardních divadel souvisel se vznikem poválečné básnické avantgardy. Tyto scény čerpaly z poetismu a dadaismu, reagovaly však i na impulsy osobností světového divadelnictví, na oblibu cirkusů, klaunství a filmové grotesky jako vyhledávaných forem lidové zábavy.
Nejvýznamnější scénou se stalo Osvobozené divadlo, dramatická sekce skupiny Devětsil, vzniklá v roce 1925. Je v programové shodě s principy poetismu, futurismu, dadaismu (spojování zdánlivě nespojitelného, schopnost šokovat), lyrické hravosti a asociativní obraznosti. Divadlo bylo spjato s režiséry Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem, ti jsou také jeho zakladateli. . Od roku 1927 zde působila klaunská dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich, jejich rovnocenným partnerem se později stal klavírista Jaroslav Ježek. Ten je autorem řady populárních písní: Babička Mary, David a Goliáš, Ezop a brabenec. Život je jen náhoda. Osvobozené divadlo využívá v uváděných hrách ironie a parodie. Humor V+W je sice převážně intelektuální, ale publiku dobře srozumitelný. Zakládá se na hře se slovy, práci s intonací, prolínání češtiny s cizími jazyky apod. Výrazovým prostředkem divadla je nespoutaná metafora, úsilí „osvobodit divadlo od konvencí“. Trefným příkladem narušení klasické divadelní formy jsou improvizované dialogy – tzv. forbíny (= slangové označení místa před oponou) mezi jednotlivými dějstvími, v nichž v bezprostředním kontaktu s publikem klauni komentovali aktuální dobové události politické i kulturní. Většina her byla napsána ještě před válkou, ve 30. letech došlo k ostré politizaci her, a proto bylo divadlo hned v roce 1938 zakázáno.
Na tradici Osvobozeného divadla navázali v 2. polovině 20. století další originální dvojice (např. Suchý a Šlitr, Vodňanský a Skoumal). Vzhledem k charakteru tvorby nazýváme Osvobozené divadlo autorským na rozdíl od režisérského typu Burianova D 34. Autorské divadlo se hraje podle scénáře, který je však jen základním rámcem představení a je dále improvizačně rozvíjen, herci při něm navazují kontakt s diváky, mohou jej tak aktualizovat a reagovat na konkrétní události, herci se tak spolupodílejí na autorství a vytváří samotnou hru. Příklady autorského divadla je čínské divadlo, italská commedia della’arte, SEMAFOR, Ypsilonka). Vedle toho u režisérského divadla, je režisér tím, který zasahuje dramatikovi do textu, a herci musí mít nastudovaný scénář, kterého se musí přesně při představení držet.
Experimentální režisérské divadlo D 34 (číslo se měnilo a označovalo rok divadelní sezóny) proslulo vysokou mírou režisérské vynalézavosti jejího zakladatele a režiséra Emila Františka Buriana, dramaturga, dramatika, skladatele, herce, zpěváka, výtvarníka a spisovatele. Právě on prosazoval jevištní syntetismus (propojení všech složek:textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční a světelné) a stal se předním tvůrcem režisérského divadla. Divadlo D prosazovalo zejména dramatizaci prozaických a básnických děl (např. Máchova Máje, Dykova Krysaře, Puškinova Oněgina), ale uvádělo také originální dramata s autorskými úpravami (např. Hamlet III.). Byly zde ale uváděny také nové původní hry současníků, zejména Bertholda Brechta (Matka Kuráž a její děti), Vítězslava Nezvala (Manon Lescaut) či Karla Čapka (Bílá nemoc). Velké oblibě se těšily montáže z lidové poezie a dramat – Lidové svity. "

Důležité informace jsou v textu zvýrazněny tučně.