"Rusko v 15.-19. Století

Vzestup Moskevského knížectví
Od 14. století upadá tatarská Zlatá horda a vytvářejí se z ní menší útvary: Kazaňský chanát, Nogajská horda, Astrachaňský chanát, Sibiřský chanát a Krymský chanát. Od poloviny 13. století vzkvétá Moskevské knížectví (Moskva založena 1147), kníže musí platit daně Tatarům a dostává za jejich placení tzv. jarlyk – jmenovací dekret. Ve 14. století začíná první odboj proti Tatarům, v polovině 15. století se Moskva stává velkoknížectvím a snaží se podmanit další knížectví.
Ivan III.

Ivan III.
Panovník Ivan III. (1462-1505) připojuje rostovské a novgorodské knížectví a poprvé se prohlašuje za cara. V sedmdesátých letech odmítá platit Hordě, rok 1480 se považuje za setřesení tatarského břemene, Horda se rozpadá. Na konci 15. století už vládne Ivan III. silnému, stabilnímu státu. Území se rozrůstalo, postupně bylo připojeno knížectví jaroslavské, rostovské, novgorodské (to bylo bohaté, protože obchodovalo s hanzou), města Smolensk, Pskovsko, Rjazeň apod. Probíhají boje s litevským státem.
Rozvíjí se zemědělství a obchod, dobrá je úroveň kovolitectví, vznikají bohaté měšťanské rodiny (např. Stroganovové). Založením Archangelsku dochází k obchodnímu spojení se Západem. Existují dvě podoby vlastnictví půdy: tzv. votčina (rodové vlastnictví) a tzv. poměští (smluvní držení půdy, doba držby smluvena, např. za službu ve vojsku). V náboženství se na rozdíl od reformací ovlivněné Evropy prosazoval kolektivismus, odevzdanost panovníkovi a představy o nadřazenosti a výlučnosti pravoslaví. Na počátku 16. století se objevuje idea, že Moskva by se mohla po Římu a Cařihradu stát třetím náboženským centrem.
Ivan IV.
Roku 1533 nastupuje na trůn Ivan IV. Hrozný. Jsou mu však teprve tři roky a proto za něj vládnou bojaři. Později je právoplatně korunován na cara. Provádí řadu reforem v oblastech vojenství, práva a hospodářství. Poměry se stabilizují, panovník upevňuje svou moc. Dochází k zastavení tatarských nájezdů z Kazaně. Ivan se pokusil o ovládnutí Pobaltí, ale společné síly Poláků a Litevců ho odsud vytlačily. Bojarům zabavuje pozemky a všechny si je přivlastňuje, ovládne tak půdu poloviny Moskevské Rusi. Nastává teror, moc bojarů a knížat je zlomena, vyvražďuje odpůrce. Zbytek území neovládaného carem tvoří tzv. zemština, odlehlé neúrodné pozemky. Ivan se pokouší o nastolení absolutistické moci – samoděržaví, ale neuspěje. Stát se ocitá v krizi, dojde k neúspěšné expanzi na Sibiř, Ivan zabíjí careviče Alexeje. Roku 1584 Ivan IV. umírá, patrně je otráven.

Dynastie Romanovců
V letech 1584-98 vládne prostoduchý Fjodor I., zemi za něj spravuje Boris Godunov. V letech 1598-1605 se pak Godunov stává carem. Léta 1605-1612 se nazývají obdobím lžidimitrijů. Roku 1613 nastupuje první Romanovec – Michal. Kultura nebyla nijak na výši, postupně se odpoutávala od svého byzantského vzoru, vznikla encyklopedie Azbukovnik a kodifikace náboženských a mravních zásad Domostroj.
Petr I.

Povstání Bohdana Chmelnyckého
Za Romanovců se poměry zkonsolidovaly. Roku 1648 došlo k povstání kozáků Bohdana Chmelnyckého proti polské moci na Ukrajině, car bere roku 1654 Ukrajinu pod svou ochranu. Na trůn se dostává Petr I. Nastupuje roku 1682, do 1689 za něj vládne regentka Sofie, do 1696 spoluvládne s bratrem Ivanem, Petrova vláda končí roku 1722. Roku 1696 dobývá tureckou pevnost Azov. O rok později vysílá diplomatické a obchodní poselstvo do Evropy a sám cestuje inkognito. Srovnáním s Nizozemím, Anglií apod. vidí Petr zaostalost Ruska a proto chce posílit styky se Západem, udělat z Ruska velmoc, vše zmodernizovat (ale ne zdemokratizovat).
Severní válka
Roku 1699 vzniká koalice složená z Ruska, Polska, Dánska a Saska. Koalice bojuje proti Švédsku a spouští tzv. severní válku (1700-1721). Roku 1700 v bitvě u Narvy Rusové prohráli, 1706 u Grodna prohráli Švédi. Ukrajinský hejtman Ivan Mazepa se spojí se Švédy a chce vyprovokovat povstání. Roku 1709 u Poltavy jsou Švédové definitivně poraženi. Roku 1711 vyhlašuje Turecko Rusku válku, 1713 je uzavřen mír v Adrianopoli; 1714 Rusové vítězí u mysu Gamgula. Výsledkem míru z roku 1721 je, že Rusko vrací území Finska, ale na druhou stranu ovládá Balt. Tažení Rusů do Persie končí neúspěchem, roku 1725 Petr umírá, vlády se ujímá Kateřina I.
Podstata Petrových reforem spočívala v přeměně stavovské monarchie v samoděržaví, zostřuje se byrokracie a centralismus. Rusko začíná být velmocí. První kolo reforem si nevyžádal vnitřní vývoj státu, ale carova vůle nebo vnější vlivy jako např. potřeba vojska apod. Zorganizoval kupecký stav, snažil se rozvíjet podnikání. Zasadil se o městskou samosprávu, razil nové odlehčené mince, nechal sečíst obyvatelstvo. Založil navigátorskou školu a podporoval námořní síly. V roce 1700 zavedl západní kalendář (v Rusku měli v té době rok 7208). Roku 1703 založil nové sídelní město – Petrohrad. Druhé kolo reforem spočívalo v zakládání moderních manufaktur, v nichž se často angažovali odborníci ze zahraničí. Nedostatek pracovních sil vedl k umisťování osob do manufaktur i za trest. Rozvíjel námořní obchod. Ve státní správě zřídil osu gubernií (daňových okresů). Vytvořil také senát, který vládl v carově nepřítomnosti. Roku 1717 zřídil devět kolegií (úřady na způsob ministerstva) a tzv. Svatý synod (církevní ministerstvo). Provedl reformy v soudnictví, položil základy školství (mj. založil 1725 v Petrohradě Akademii věd), modernizoval i způsob soukromého života.
Kateřina II., Trojí dělení Polska
Roku 1730 vymírají Romanovci po meči. V letech 1762-1796 vládne Kateřina II. Veliká, vlastním jménem Sofie Zerbtská (Kateřina až po pravoslavném křtu), manželka cara Petra III. Došlo k trojímu dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Roku 1772 se dohodnou na prvním dělení, Polsko ztrácí třetinu svého území (Ukrajinu, Halič, Pomořansko). Roku 1793 dochází k druhému dělení, Polsko ztrácí část Běloruska, Ukrajiny, Velkopolska a Mazovska ve prospěch Ruska a Pruska, nic na tom nezmění ani potlačené povstání Tadeusze Kosciuszka. Po třetím dělení (1795) Polsko přestává existovat; Prusko zabere Varšavu, Rakousko Halič a Malopolsko a Rusko zbytek.
Válka s Tureckem
Po válce s Tureckem (1768-1774) získává Rusko přístup k Černému moři a anektuje Krym. Pokračuje se v Petrových reformách, ale vše stagnuje. Církevní majetek je částečně konfiskován, zvyšují se daně, vydávají se papírové bankovky. Kateřina slibuje nové zákony, Ústavu, ale většinu neplní, klade důraz spíš na efekt, zalíbení nachází v osvícenství. Dochází k silné rusifikaci neruských oblastí. Vytváří se padesát gubernií, reorganizuje se armáda, staví se města, rozmach zažívají manufaktury, exportuje se obilí. Celkově není úroveň vysoká, existuje cenzura, politické stíhání, osvícenský absolutismus je jen na oko.
Napoleonské války
Rusko se stává členem protifrancouzské koalice. V Itálii dojde k úspěšné protirevoluční intervenci pozemních vojsk generála Suvorova, vytlačí odsud Francouze. Car Alexandr I. (1801-1825) anektoval Gruzii. Probíhají napoleonské války. Roku 1805 se uskuteční bitvy u Ulmu a Slavkova. Roku 1806 je uzavřena v pořadí už čtvrtá protifrancouzská koalice, tvoří ji Prusko a Rusko. Prusko se zhroutí a Rusko musí 1807 uzavřít tylžský mír, Napoleon se ocitá na vrcholu moci. Rusko přistupuje ke kontinentální blokádě, ale nakonec od ní ustupuje, protože je na Anglii ekonomicky závislé.
V červnu 1812 překračuje Napoleon Němen, Rusové ustupují, Napoleon postupuje až do Moskvy, která téměř celá vyhoří. Kutuzov odmítá nabídnutý mír a zatlačuje francouzské vojsko, které sužuje zima a hlad. Po katastrofální porážce na Berezině Napoleon prchá do Francie. Další protifrancouzská koalice si klade za cíl osvobodit Evropu, tažení Rusů končí vítězně, u Drážďan sice vítězí Napoleon, ale u Chlumce a u Lipska (1813) dojde ke konečné Napoleonově porážce.
Zisky Ruska po Vídeňském kongresu (1815) byly Finsko a Polsko. Po skončení válek probíhá v Rusku vlna nacionalismu, radikální inteligence se bouří proti carství, vznikají spolky a tajné organizace. Roku 1825 vypuká děkabristické povstání, důstojníci využijí zmatků okolo nástupnictví a dožadují se ústavy a svobod. Jsou postříleni. Vláda Mikuláše I. (1825-55) je charakteristická absolutní reakcí, tajnou policií, agenty, cenzurou. Rusko se stává jakýmsi „četníkem Evropy“: okamžitě zasahuje proti jakékoliv revoluci, aby nebylo samo ohroženo. Zasahuje při povstání v Polsku (1830-31), decimuje povstání kavkazských národů, 1849 potírá revoluci v Uhrách.
Ve třicátých a čtyřicátých letech se střetávají dva proudy opozice. Slavjanofilové odsuzují vše západní, zdůrazňují slovanství a patriarchální zřízení. V druhé polovině 19. století na ně navazuje panslavismus. Oproti tomu tzv. zapadnici navrhují přijetí západního kapitalismu, liberalismu a demokracie. Často žijí v emigraci.

Krymská válka

Krymská válka – obléhání Sevastopolu
V letech 1853-1856 proběhla Krymská válka, jejíž záminkou se stal spor s Tureckem o ochranu Božího hrobu, ale popravdě šlo o zvětšení ruského území. Rusové obsadili podunajská knížectví, ale Francie a Velká Británie po vylodění na Krymu získávají převahu. Alexandr II. nakonec ustupuje, Pařížská mírová smlouva neutralizuje Černé moře, Rusko se vzdává ústí Dunaje.
Nevolnické bouře, zrušení nevolnictví
Nevolnické bouře vedou v roce 1861 k Manifestu o zrušení nevolnictví. Rolník se stává osobně svobodným, ale nemá politická práva. Zavádí se též městská samospráva a nezávislé, nešlechtické soudy. V šedesátých letech se vzdouvá další vlna opozice – tzv. narodnici, chtějí svrhnout samoděržaví. Štěpí se na směry podle způsobu přípravy revoluce. Roku 1898 vzniká sociální demokracie. Konec 19. století se nese ve znamení prudké industrializace ve městech.

Poznámky:
ZLATÁ HORDA
Říše nejstaršího Čingischánova syna Džočiho a jeho nástupců. Džočiho rozkládala na západ od řeky Irtyš, obsahovala celé Povolží, severní Kavkaz, solní tyk Syrdarje a Irtyše. Po vítězství nad Rusy v bitvě na řece Kalce v roce 1223 založil Džočího syn Batu hlavní město Zleté Hordy Saraj (dnešní Astrachaň). Na přelomu 14. a 15. století ohrozil Zlatou Hordu Tamerlán (Timúr Lenk). Poslední chán Zlaté Hordy byl zavražděn v roce 1480.

Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Ivan Hrozný (1530-1584)

ruský car. Od roku 1533 moskevský velkokníže, od roku 1547 ruský car. Vedl úspěšnou zahraniční politiku, v roce 1552 připojil k ruské říši Kazaňský chanát, v roce 1556 Astrachaň a v roce 1582 část Sibiře. V letech 1558-1582 se neúspěšně potýkal se Švédskem a Polskem o Livonsko. Provedl reformy soudnictví a státní správy, upevnil carský absolutismus mimo jiné i pronásledováním šlechty.









Petr I. Veliký (1672-1725)

ruský car. Na trůn nastoupil v roce 1682 spolu se svým nevlastním bratrem Ivanem V., od roku 1689 vládl již jako samovládce. V letech 1697-1698 podnikl dlouhou zahraniční cestu na Západ, na cestě našel spoustu inspirace ke svým plánovaným reformám. Po návratu reformoval armádu, zvětšil námořní flotilu, zemi rozdělil do osmi gubernií, které dále rozčlenil na provincie a okresy. Zřídil senát a kolegia podle švédského vzoru jako odborná ministerstva. Vedl si úspěšně ve Velké severní válce, v roce 1703 založil Petrohrad. Méně úspěšný byl v bojích s Osmanskou říší. Petr I. Veliký přiblížil Rusko k západním zemím.

Kateřina II. Veliká (1729-1796)

ruská carevna. V roce 1745 se stala manželkou Petra III., kterého nechala v roce 1762 sesadit a uvěznit. Krátce poté byl údajně s jejím souhlasem Petr III. zavražděn. Vedla úspěšnou výbojnou politiku, v roce 1783 získala Krymský poloostrov a část severního pobřeží Černého moře, podílela se i na trojím dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795. Původně chtěla, ovlivněna francouzskými osvícenci, liberalizovat poměry v Rusku, ale po odporu šlechty naopak upevnila dosavadní systém nevolnictví. Její vláda představuje jedno z vrcholných období ruských dějin.

KRYMSKÁ VÁLKA (1853-1856)
Válka mezi Ruskem a Osmanskou říší, které poskytly vojenskou pomoc Velká Británie, Francie a Sardinie. Rakousko se rovněž na konci roku 1854 připojilo k Turkům a jejich spojencům, Prusko naopak zůstalo neutrální. Ruská armáda zaútočila v červenci 1853 na Rumunsko, které tehdy bylo součástí Osmanské říše. Velká Británie a Francie zareagovaly vysláním válečné loďstva do Konstantinopole a v březnu 1854 vyhlásily Rusku válku a v září 1854 vylodily početné vojsko na Krymském poloostrově severně od Sevastopolu. K prvnímu střetu došlo na řece Alma, po bitvě Rusové ustoupili do Sevastopolu, kde je spojenci 8. října obklíčili. Rusové se pokusili prolomit britské zadní voje a v následující bitvě u Balaklavy došlo k slavnému útoku britské lehké jízdní brigády, která byla zničena v ruské křížové dělostřelecké palbě. Mezi červnem a srpnem 1855 podnikli spojenci dva těžké výpady proti obklíčenému Sevastopolu, ale po těžkých ztrátách se museli stáhnout, město padlo až při třetím útoku z 8. září 1855. Rusové poté ustoupili. Na konferenci v Paříži byla v březnu 1856 podepsána pařížská smlouva, na jejímž základě došlo k obnovení předválečných hranic mezi Ruskem a Tureckem."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ