"Revoluční rok 1848 a 2. polovina 19. století v Evropě

Revoluce roku 1848 předznamenává v dějinách evropských států vznik občanské společnosti a zároveň poprvé výrazně vystoupil do popředí program národní emancipace. Tato revoluce je také důležitá tím, že nikdy předtím ani potom neproběhla v Evropě podobná série revolucí, které se vzájemně inspirovaly a ovlivňovaly.

Povstání na Sicílii
V lednu 1848 vypuklo povstání proti nadvládě Bourbonů v Palermu na Sicílii a rychle se rozšířilo po celém ostrově. Povstalci měli podporu velkostatkářů i bohatých obchodníků. Jejich úspěch povzbudil liberály v Neapoli, král slíbil ústavní režim a propustil politické vězně. V březnu došlo k povstání v rakouském záboru severní Itálie s centry v Miláně a Benátkách.

Národně osvobozenecké hnutí v Itálii

Giuseppe Garibaldi
Sardinský král Karel Albert se staví do čela boje za jednotu Itálie a na konci března vypovídá válku Rakousku. Přecenil ale své síly a v červenci 1848 v bitvě u Custozzy jsou Italové poraženi při postupu na Benátky maršálem Radeckým. V létě 1848 demokraté, odmítající spojenectví s italskými panovníky, získali v Toskáně převahu a vyhlásili republiku. Provedli převrat v papežském státě a vyhnali odtud papeže. Revoluce získala národně osvobozenecký charakter. Demokraté vyhlásili Římskou republiku, předtím byla vyhlášena Republika sv. Marka v Benátkách.
Karel Albert začal vést novou válku proti Rakousku. V březnu 1849 je poražen v bitvě u Novarry a vzdává se trůnu ve prospěch svého synovce Viktora Emanuella II., který uzavírá s Rakouskem mír. Tato porážka však znamenala nástup kontrarevoluce. Rakouské vojsko vyvrátilo republiku v Toskáně, Římskou republiku a jako poslední v srpnu 1849 i Republiku sv. Marka. Itálie je podřízena Rakousku.
V letech 1859-1861 dojde k další revoluci. Existovaly dvě koncepce sjednocení Itálie: buržoazně-demokratická a monarchicko-liberální (ta zvítězila). Iniciativu na sebe vzal vyspělejší sever a Sardinské království. Stoupenec první koncepce Giuseppe Garibaldi měl plno ideálů, zpočátku byl úspěšný, zvítězil nad neapolským králem, podnikl tažení na Řím, ale těsně před cílem (kterým bylo vyhlášení republiky) se zastavil.
Vůdčí úlohu v Sardinském království měl savojský rod a zástupci buržoazie. Ministerský předseda hrabě Cavour prosadil druhou koncepci a začal spolupracovat s Francií. Cílem bylo vytlačení Rakouska. Roku 1859 se odehrál ozbrojený konflikt Sardinie s Rakouskem, v červnové bitvě u Solferina Rakousko prohrálo. Curyšský mír konstatoval rakouskou ztrátu Lombardie, ale hlavně ztrátu jejího velmocenského postavení. V průběhu války vypukla revoluce v Neapoli, Parmě, Modeně a v provinciích papežského státu. Svrženi jsou místní prorakousky orientovaní vládci. Garibaldi táhne na jih, osvobozuje Sicílii (po bitvě u Calatafimi) a posléze celou jižní Itálii (po bitvě na řece Volturno).
Vyhlášení italského království, sjednocení Itálie
V březnu 1861 je vyhlášeno Italské království, králem se stává Viktor Emanuel II.. V zájmu dobrých mezinárodních vztahů je zatčen Garibaldi. Roku 1866 se připojuje Benátsko, roku 1870 je obsazen Řím a roku 1871 se Řím stává hlavním městem sjednocené Itálie.

Události ve Francii
Dramatický spád mají události ve Francii. Zde od dvacátých let roste vliv opozičních liberálů, objevují se i další opoziční skupiny – bonapartisté, demokraté, krajní monarchisté. Roku 1830 liberálové zvítězili ve volbách, ale král Karel X. odmítá jednat se sněmovnou. Poslanci se ohradili peticí, král zareagoval rozpuštěním sněmovny, zavedením cenzury a omezením politických práv. Tato snaha skoncovat s ústavním systémem podnítila lid k nespokojenosti a bouřím. Demonstranti nakonec přešli do útoku a Karel X. musel utéct, nastává konec vlády Bourbonů.
Roku 1830 je zvolen králem Ludvík Filip Orleánský. Rozšířily se občanské svobody, podporovali se podnikatelé, nepatrně snížený volební census ponechal moc v rukou majetných statkářů a finančníků. Nastalo období hospodářské prosperity, ale i sociálních a politických konfliktů (dělnické nepokoje organizované republikány byly krvavě potlačeny). Ve čtyřicátých letech nastává hospodářská krize a bují korupce. Narůstá rozdíl mezi stále bohatší buržoazií a stále chudším dělnictvem. Střední vrstvy jsou nespokojené, roste vliv opozice.
V únoru 1848 narůstají demonstrace v pařížských ulicích, získají podporu národních gard a starý režim se hroutí, Ludvík Filip abdikuje. Prozatímní vláda vyhlašuje 28. února republiku. Nastává cesta radikální demokratizace, v tzv. národních dílnách mohou nezaměstnaní získat výdělek, ustavuje se zákon o všeobecném hlasovacím právu. Vítězem vypsaných voleb se stali liberálové a mnoho míst získali i monarchisté.
V květnu 1848 se socialisté vedení A. Blaquiim pokusili o převrat, ten však byl potlačen. Poté, co vláda upevnila svou moc, nechala zrušit národní dílny a zavedla vyšší daně rolníkům a drobným řemeslníkům. V červnu proto povstal pařížský lid, ale byl krvavě potlačen. Demokraté a socialisté byli označováni za strůjce nepokojů, to se stalo záminkou pro odstranění některých demokratických vymožeností v ústavě a přidání pravomocí prezidentovi.
Druhé císařství ve Francii

Napoleon III.
V prosinci 1848 se prezidentem stává Ludvík Napoleon. Ve volbách na jaře 1849 zvítězila strana pořádku, zrušila všeobecné hlasovací právo, omezila svobodu tisku a shromažďování a zavedla policejní dohled nad městskými samosprávami. Přesto nedošlo k uklidnění situace v zemi. Ludvík Napoleon toho využil a provedl státní převrat (prosinec 1851). V listopadu 1852 byl pak jmenován císařem jako Napoleon III. a začalo tzv. druhé císařství.

Události v Německu
Německo se nacházelo na stejné úrovni jako Itálie. Snažilo se o sjednocení německých států s cílem pozdvihnout ekonomický a politický význam Německa. Dalším faktorem byla nespokojenost s feudálním systémem a touha buržoazie po moci. Zprávy o francouzské únorové revoluci celý proces urychlily.
Snaha o sjednocení Německa
V Bádensku a Bavorsku si lidové shromáždění vynutilo slib ústavních reforem, v Sasku byla vláda přinucena odstoupit, nejzávažnější důsledky měly revoluční události v Prusku. Po březnovém povstání v Berlíně král slíbil změnu ústavy a jmenoval novou vládu z řad umírněných liberálů. Byl svolán Parlament do Frankfurtu. Tento sněm zástupců německých zemí měl kromě požadavků o svobodě řešit i otázku sjednocení, jeho úkolem bylo také připravit volby do německého národního shromáždění a vypracovat novou ústavu, která by z Německa udělala spolkový stát v čele s císařem a dvoukomorovým parlamentem.
Parlament ve Frankfurtu navrhl dvě koncepce na sjednocení. Velkoněmecké řešení počítalo se státem v hranicích Svaté říše římské, maloněmecké řešení nepočítalo s účastí Rakouska-Uherska (tím by se Prusku otvírala cesta k vedoucí úloze). Politicky nejednotní zástupci se však těžko dohadují. V březnu 1849 vyhlásil frankfurtský parlament novou německou ústavu. Zajišťovala občanské svobody, všeobecné hlasovací právo pro muže, rušila feudální závislost, vládu stanovovala odpovědnou parlamentu a vcelku zachovávala monarchii v čele s císařem, který má značné pravomoce. Všichni oslovení němečtí panovníci však titul císaře odmítli, frankfurtský parlament tak skončil neúspěchem.
Na jaře 1849 se demokraté snaží oživit revoluční nadšení lidových mas a daří se jim to, vypukají povstání. Pruský král je nakonec potlačil a frankfurtský parlament rozehnal, revoluce byl poražena. Ale poměry se už do předrevoluční podoby nevrátily. V Rusku i Rakousku byla vydána ústava z vůle panovníka – tzv. oktrojovaná ústava. Nastala všeobecná rezignace a odvrat od politického života.
Pruská vítězství nad Dánskem a Rakouskem

Bitva u Hradce Králové
Na konci padesátých let ale dochází k postupnému ožívání. Znovu se řeší otázka budoucnosti německého spolku a národa. Princ Vilém se stává regentem v Prusku a roku 1861 králem. Dává rozpustit sněmovnu a jmenuje vládu konzervativců, kancléřem se stává Otto von Bismarck. Postupně vrcholí krize mezi Bismarckem a buržoazií. Roku 1864 poráží Prusko Dánsko v boji o Šlesvicko a Holštýnsko. V roce 1866 poráží Prusové Rakousko v bitvě u Hradce Králové a Bismarck získává další body.
Pruské vítězství nad Francií, vznik německého cisařství
Vzniká Severoněmecký spolek složený z 21 států na sever od Mohanu. Po volbách v roce 1867 je většina poslanců na straně Bismarcka a schvalují rozpočet za poslední roky, tím vlastně legalizují období Bismarckovy protiústavní vlády. Pruské úspěchy sledoval s obavami francouzský císař Napoleon III., Bismarck toho využil a vyprovokoval válku, v níž byl Napoleon III. v roli útočníka. Francie je roku 1870 v bitvě u Sedanu poražena a Napoleon abdikuje. Dne 18. ledna 1871 je vyhlášeno německé císařství, císařem se stává Vilém I. Ústava, jen s drobnými úpravami, je převzata z roku 1867. V roce 1888 se císařem stává Vilém II., má konflikt s Bismarckem, který roku 1890 odstupuje.

Poznámky:

BITVA U CUSTOZZY (24. – 25. ČERVNA 1848)
Národně osvobozenecké hnutí v Itálii se rozrostlo po celé Itálii a 22. března 1848 vyhlásila Sardinie válku Rakousku. Benátky vyhlásily nezávislost na Rakousku 26. března a v celé Itálii se organizovala revoluční armáda pod velením Giuseppe Garibaldiho. 24. a 25. června došlo k bitvě u Custozzy v severní Itálii. Rakouská armáda pod velením polního maršála Josefa Radeckého zde rozdrtila italské spojence pod velením sardinského krále Karla Alberta. Radeckého armáda poté dobyla Milán a oblehla Benátky.




Radecký Josef (1766-1858), také Radetzky

rakouský polní maršál. Pocházel ze staré české šlechtické rodiny hrabat z Radče. Zúčastnil se napoleonských válek, podílel se na vojenských reformách rakouské armády, od roku 1831 byl vrchním velitelem v Itálii. V letech 1848-1849 v Itálii v bitvách u Custozzy a Novarry porazil sardinského krále Karla Alberta a jeho spojence.

BITVA U NOVARRY (23. BŘEZNA 1849)
V březnu 1849 rakouské jednotky polního maršála Josefa Radeckého zasadily sardinskému vojsku další tvrdý úder, když zvítězily v bitvě u Novarry. Sardinie se poté v srpnu 1849 vzdala Rakousku.


Garibaldi Giuseppe (1807-1882)

italský vlastenec a bojovník za svobodu. Za osvobození Itálie od rakouské nadvlády a její sjednocení bojoval již od třicátých let 19. století. V roce 1834 byl za účast v povstání v Janově v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Odjel do jižní Ameriky, kde bojoval v letech 1835-1848 za nezávislost jihoamerických republik (Uruguay, Brazílie). V letech 1848-1849 již byl znovu v Itálii a účastnil se bojů proti Rakousku, organizoval obranu římské republiky, ale jeho vojska byla rozdrcena royalisty. Zasloužil se o sjednocení Itálie, v letech 1862 a 1867 neúspěšně zkoušel dobýt papežský stát, v roce 1866 bojoval proti Rakušanům v jižním Tyrolsku a v prusko-francouzské válce bojoval na straně Francouzů (dokonce byl zvolen do francouzského národního shromáždění). Od roku 1874 byl poslancem italského parlamentu.


Benso Camillo hrabě di Cavour (1810-1861)

italský státník. V letech 1852-1861 byl ministerským předsedou vlády na Sardinii. Uzavřel tajné spojenectví s francouzským císařem Napoleonem III. proti Rakousku a s jeho pomocí Rakušany porazil v bitvě u Solferina (1859). Vybojoval národní sjednocení Itálie s pomocí Giuseppe Garibaldiho. V době jeho smrti byla Itálie sjednocená, pouze Benátky a Řím nebyly stále součástí italského státu.

BITVA U SOLFERINA (24. ČERVNA 1859)
Rozhodující bitva rakousko-francouzské (také piemontské) války. V dubnu 1859 zaútočili Rakušané na Piemont. Stáhli se až poté, co prohráli bitvy u Montebello (20. května) a Palestro (30. května). Francouzský císař Napoleon III. Proti Rakušanům vytáhl v čele spojenecké armády a utkal se s Rakušany v italské Lombardii. Zvítězil v bitvě u Magenty (4. června) a rozdrtil Rakušany v bitvě u Solferina. Rakušané zde ztratili 22.000 mužů a po porážce postoupili většinu lombardského území Piemontu. Ženevský obchodník Henri Dunant, který po bitvě pomáhal raněným vojákům obou stran), napsal o svých zážitcích knihu Vzpomínky na Solferino a inicioval s přáteli vznik Červeného kříže na pomoc všem trpícím v době válek a přírodních katastrof.

Viktor Emanuel II. (1820-1878)

sardinský král (1849-1861), italský král (1861-1878). Zasazoval se o národní sjednocení Itálie, povolal do funkce ministerského předsedy Sardinie hraběte di Cavoura a podporoval jeho snahu o sjednocení. V roce 1861 se stal prvním novodobým italským králem.
Napoleon III. (1808-1873)

francouzský politik a státník, francouzský císař (1852-1870). Synovec Napoleona I. Bonaparte žil od jeho porážky v roce 1815 v cizině. V roce 1836 ve Štrasburku a v roce 1840 v Boulogne se neúspěšně pokusil o státní převrat, za což byl odsouzen k doživotnímu vězení, odkud ale v roce 1846 uprchl. Po únorové revoluci byl zvolen do Národního shromáždění, využil všeobecné nespokojenosti za druhé francouzské republiky a nechal se zvolit prezidentem republiky. V prosinci 1851 se státním převratem stal prezidentem na deset let, na základě referenda z prosince 1852 pak dědičným císařem Francouzů. V zahraniční politice nebyl příliš úspěšný a za prusko-francouzské války (1870-1871) byl 2. září 1870 u Sedanu zajat pruskými vojsky. O dva dny později abdikoval.

Bismarck Otto von (1815-1898)

pruský politik a státník. Svou politickou kariéru začal jako poslanec, v letech 1859-1862 byl pruským velvyslancem v Rusku, v roce 1862 pak i ve Francii. V roce 1862 byl jmenován pruským kancléřem (ministerským předsedou). Jako kancléř prosadil vojenskou reformu, vládl bez rozpočtu. V zahraniční politice zastával myšlenku sjednocení Německa bez Rakouska a omezení rakouského vlivu v německém spolku. První kroky proti Dánsku v roce 1864 podnikl ještě spolu s Rakouskem, ale již v roce 1866 rozpoutal prusko-rakouskou válku, která skončila pruským vítězstvím u Hradce Králové. Po porážce Francie ve francouzsko-pruské válce a vyhlášení německého císařství se stal říšským kancléřem a byl jím až do roku 1890. Stál rovněž u vytvoření Dvojspolku s Rakousko-Uherskem v roce 1879, který se po přistoupení Francie stal Trojspolkem. Na konci své politické kariéry nebyl tolik úspěšný ve vnitřní politice a již za vlády císaře Viléma II. se dostával častěji s císařem do sporu a tak byl roku 1890 z funkce říšského kancléře propuštěn.
BITVA U HRADCE KRÁLOVÉ (3. ČERVENCE 1866)
Rozhodující bitva prusko-rakouské války (také sedmitýdenní válka). Pruská vojska zaútočila v Hannoveru a donutila tamní armádu ke kapitulaci. Poté se přesunula jižním Německem a pronikla až do Čech, kde se u Sadové poblíž Hradce Králové utkala s o něco méně početnou rakousko-saskou armádou a porazila ji.

BITVA U SEDANU (1. ZÁŘÍ 1870)
Rozhodující bitva francouzsko-pruské války (1870-1871). Francie vyhlásila válku Prusku 15. července 1870. 4. srpna 1870 dosáhli Prusové prvního úspěchu u Wiessenbergu a 6. srpna 1870 porazil korunní princ Friedrich Vilém u Froeschwilleru (dnešní Woerth) francouzskou armádu pod velením generála de MacMahona. MacMahon se dal na ústup a mezitím jiná pruská armáda zatlačovala francouzské jednotky generála Bazaina směrem k Métám. Vojska generála Bazaina se dostala u Mét do obklíčení a generál MacMahon jim spěchal na pomoc, ale při postupu padl do léčky u Sedanu na řece Mase a byl poražen. Prusové pak přistoupili k obléhání Paříže a francouzská vojska u Mét kapitulovala 27. října 1870. Paříž se obléhatelům vzdala v lednu 1871 a pruský král Vilém I. byl 18. ledna 1871 v zámku ve Versailles slavnostně korunován německým císařem. Podle mírové smlouvy, uzavřené 10. května 1871 ve Frankfurtu připadlo Německu Alsasko a větší část Lotrinska a rovněž velká suma peněz jako válečné reparace.

Vilém I. (1797-1888)

pruský král (1861-1888) a první německý císař (1881-1888). Byl synem pruského krále Friedricha Viléma III. V roce 1858 převzal vládu jako regent za svého duševně nemocného bratra Friedricha Viléma IV. a po jeho smrti v roce 1861 nastoupil na pruský trůn. Pruským kancléřem jmenoval Otto von Bismarcka, který se stal tvůrcem pruské a posléze německé zahraniční i vnitřní politiky a zahájil kampaň za sjednocení Německa. Vilém I. byl po porážce Francie ve francouzsko-pruské válce (1870-1871) ve Versailles slavnostně korunován německým císařem. Mezi obyvateli Německa byl oblíbený."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ