"Cesta k první světové válce a její začátek (do roku 1915)
Situace ve světě na počátku 20. století
Na počátku 20. století se velmoci zaměřovaly na výboje mimo evropský kontinent – dobývání nových území v Asii a Africe. Koncem 19. století však byly kolonie již rozděleny mezi velmoci, přičemž se měnil poměr sil mezi nimi. Do osmdesátých let 19. století vládla světu nejsilnější průmyslová velmoc – Velká Británie. Avšak v devadesátých letech ji objemem průmyslové výroby předhonily USA a počátkem 20. století i Německo, které usilovalo uvést své velmocenské postavení do souladu se svou hospodářskou silou, ostatní velmoci však nehodlaly vyklidit své sféry vlivu. Na východě procházel vývoj krizí, došlo k povstání v Bosně i Bulharsku, ale osmanská vojska tvrdě zasáhla. Rusové zasáhli na Balkáně ve prospěch jižních Slovanů, dělali si naděje na posílení ruského vlivu v této oblasti a donutili osmanské zástupce podepsat předběžný mír v San Stefanu. Německo se postupně sbližovalo s Rakouskem-Uherskem.
Rozdělení sil v Evropě, Trojspolek
Utvořily se dva bloky mocností. Tzv. Dvojspolek (1879) byl namířen především proti Rusku a tvořily ho Německo a Rakousko-Uhersko. Roku 1882 k nim přistoupila Itálie a vznikl Trojspolek. Itálie se cítila ohrožena Francií kvůli střetu francouzsko-italských zájmů v Tunisu. Německé diplomacii se navíc podařilo vytlačit ruský vliv z Bulharska.
Úspěchy Trojspolku vyvolaly krizi v mezinárodních vztazích. Roku 1893 proto Francie a Rusko uzavřely tajnou dohodu o vzájemné pomoci proti nebezpečí německého útoku – Dvojdohodu. Otázkou bylo, na kterou stranu se připojí Velká Británie. Zájmové rozpory mezi velmocemi se přenášely i na mimoevropské kontinenty. Roku 1904 Francie a Velká Británie uzavřely tzv. srdečnou dohodu, jíž si rozdělily sféry vlivu. Tato smlouva byla prvním krokem ke sblížení Velké Británie s Dvojdohodou. Růst vlivu Německa ve střední Evropě a jeho pronikání do kolonií přispěly k tomu, že britská politika hledala proti Francii i Německu podporu také u svého dalšího tradičního rivala – Ruska. Urovnaly se spory o sféry vlivu v Asii a navázala se těsnější spolupráce v obchodním podnikání.
Dohoda, situace na Balkáně
Roku 1907 Británie přistoupila k francouzsko-ruské spojenecké smlouvě a byla vytvořena Dohoda. Úspěšná byla ruská snaha o sblížení s Itálií, která sice formálně zůstávala členem Trojspolku, ale již řadu let usilovala o zlepšení vztahů s Francií. V roce 1912 se balkánské státy dohodly, že spojenými silami skoncují se zbytky osmanské nadvlády v jihovýchodní Evropě. Již na podzim obsadila spojená vojska všechna klíčová místa a postupovala na Istanbul. Západní velmoci však nehodlaly dopustit naprosté zhroucení Osmanské říše a přiměly balkánské státy k zastavení jejich postupu.
Mezi vítěznými balkánskými státy však vzápětí propukly sváry o dělbu získaných území. Členové koalice se postavili proti Bulharsku, které následně ztratilo většinu získaných území. Tyto balkánské války jen zostřily mezinárodní vztahy a napomohly první světové válce. Političtí představitelé Srbska projevili nespokojenost s rakousko-uherskou nadvládou v Bosně a Hercegovině. Francie chtěla vyřešit spor s Německem o navrácení Alsaska-Lotrinska s jeho bohatými ložisky železné rudy. Rusko chtělo ovládnout úžiny spojující Černé moře s mořem Středozemním a hodlalo vytlačit Německo a Rakousko-Uhersko co nejdále z ukrajinských a polských území a chtělo upevnit svůj vliv na Balkáně. Rakousko-Uhersko chtělo zničit ohnisko slovanských nepokojů Srbsko, také očekávalo od války zadržení vnitřních rozkladných procesů, vyplývajících z hlubokých krizí těchto mnohonárodnostních státních celků. Německo chtělo rozšířit své koloniální impérium, svůj životní prostor hledalo na Ukrajině a v Pobaltí. V roce 1914 tak proti sobě stály Dohoda a Trojspolek. Na obou stranách politikové vylučovali jakýkoliv kompromis a mysleli si, že zastraší protivníka. Byla to velmi riskantní politika, která nakonec přerostla ve válečný konflikt.
Atentát v Sarajevu

Gavrillo Princip, vrah následníka Ferdinanda d’Este
Dne 28. června 1914 byl v bosenském městě Sarajevu spáchán atentát na rakouského následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda d’Este. Atentát provedli členové nacionalistické bosenské organizace. Odpovědnost za atentát, jemuž d’Este podlehl, byla svedena na srbskou vládu a potřebná záminka pro rozpoutání války byla na světě. Rakouští představitelé chtěli původně pouze definitivně zničit Srbsko, ale na jeho stranu se postavilo Rusko. V červenci 1914 předala rakouská vláda Srbsku ultimátum. Obsahovalo podmínky, které byly fakticky nepřijatelné, nicméně Srbsko na nátlak mocností ultimátu vyhovělo. Přesto rakousko-uherská vláda přerušila se Srbskem diplomatické styky a vyhlásila mu válku.
1.světová válka
Válka se považovala za přirozený způsob řešení nahromaděných rozporů, které vedle projevů nacionalismu pramenily z expanzivní politiky, bojů o kolonie a ekonomického soupeření o sféry vlivu ve světě. Na straně Dohody stály Velká Británie, Francie a Rusko, Trojspolek (neboli Centrální mocnosti) tvořily Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. Později se k Trojspolku připojilo Turecko a Bulharsko, naopak Itálie odpadla.
Začátek války
Německo i Rusko mobilizovalo své armády, Německo vyhlásilo 1. srpna 1914 Rusku válku. Německo poté vyhlásilo válku Francii a vstupem svých vojsk na belgické území porušilo jeho neutralitu. Po předešlém varování vyhlásila Německu válku i Velká Británie, do války vstoupilo i Japonsko, Turecko a Černá Hora, Itálie vyčkávala a prohlásila se za neutrální stát.
Západní bojiště

Opevnění Maginotovy linie
Na počátku bojových operací zaznamenával vojenské úspěchy především tábor Centrálních mocností. Německý generální štáb postupoval podle strategického Schlieffenova plánu (tzv. blesková válka). Jeho podstatou byla snaha rychle dobýt Francii přes Belgii, dříve než se podaří plná mobilizace ruské armády. Pak měly být všechny síly obráceny k porážce Ruska a nakonec by se izolovala Velká Británie. Německé jednotky tedy útočily na Francii ze severu, obešly jednotky soustředěné na Maginotově linii, obsadily Brusel a dostaly se nedaleko Paříže. V září 1914 přišel ale protiútok dohodových vojsk a vítězství nad Němci v bitvě na řece Marně. Tím se německé naděje vkládané do bleskové války zhroutily.
Von Moltkeho nahradil nový německý vrchní velitel von Falkenhaym. Německé jednotky dobyly Antverpy a pokusily se prorazit přes řeku Ypry do Pas de Calais. Ani v této flanderské bitvě však nakonec neuspěly a když ani prosincový protiútok Dohody nebyl úspěšný, změnila se válka na západní frontě na válku poziční, zákopovou. Vojska obou stran se soustředila ve stokilometrových systémech zákopů, z nichž často jedna i druhá strana vyrážela ke krvavým výpadům. To vše však nevedlo k zásadním změnám strategického postavení.
Balkánské bojiště
Brzy po vstupu rakousko-uherské armády do Srbska převzala překvapivě iniciativu armáda Srbska a Černé Hory, zatlačila Rakousko zpět za Dunaj. Kritická situace Francie v prvních týdnech války donutila Rusko, aby bezprostředně po vypuknutí konfliktu zahájilo operace jak proti Němcům ve východním Prusku, tak proti Rakušanům v Haliči. V bitvě u Tannenbergu von Hindenburg prakticky zničil druhou ruskou armádu, další neúspěch Rusů přišel u Mazovských jezer. Naopak v Haliči Rusové porazili rakousko-uherské jednotky.
Turecko se postavilo na stranu Centrálních mocností a napadlo ruské černomořské přístavy. V Mezopotámii se vylodili Angličané. Největší strategický význam pro Centrální mocnosti měla snaha Turecka obsadit Suezský průplav. V únoru 1915 se sice několika tureckým jednotkám podařilo průplav překročit, ale zanedlouho byla turecká vojska donucena Sinajský poloostrov opustit.
Východní bojiště
Po neúspěchu strategie bleskové války si Německo pro další rok stanovilo za hlavní cíl porazit Rusko a vyřadit jej z války. Poté by znovu mohlo koncentrovat všechny síly na západní frontě a zdolat zde anglo-francouzský odpor. Rakušané zahájili ofenzivu na východní frontě v Karpatech a dobyli několik měst. Poté však Rakušané utrpěli těžké ztráty, byli v březnu 1915 poraženi u Lvova a situaci musela řešit německá vojska. Ta provedla úspěšný průlom do pozic ruských armád u Gorlice, začal ruský ústup. Vojska Centrálních mocností se nakonec dostala až k Západní Dvině, ale hlavní cíl ofensivy splněn nebyl, Rusko nebylo přinuceno ke kapitulaci.
Itálie na straně Dohody

Použití bojových plynů – chlorin
Na západní frontě německé jednotky připravily útok na Ypry, během něhož poprvé masově použily bojové plyny a otrávily 15 000 mužů. Bulharsko uzavřelo spojeneckou smlouvu s Centrálními mocnostmi a připojilo se k útokům na Srbsko, Srbsko bylo záhy obsazeno. Tím získaly Centrální mocnosti přímé spojení s Tureckem. Naopak Itálie vystoupila ze spojeneckých závazků v rámci bývalého Trojspolku a vyhlásila Centrálním mocnostem válku.
Válka na mořích a v koloniích
Válečný konflikt probíhal také v koloniích a na moři. Německé válečné loďstvo bylo až na výjimky vytlačeno Británií a Francií ze světových moří již v průběhu roku 1914, do rukou Dohody přecházely i německé kolonie (Togo, Kamerun atd.). Proto se Německo soustředilo na neomezenou ponorkovou válku, ale ani ta nemohla změnit námořní převahu Dohody.
Charakter války
Do války se zapojily nejen evropské státy, ale i ostatní kontinenty, do války bylo zataženo celkem 34 z tehdejších 54 států světa. Totální charakter války (absolutní nasazení všeho obyvatelstva) si podřizoval veškerý hospodářský a společenský život. Národohospodářská soustava se zcela podřídila válečným potřebám (militarizace).

Poznámky:


DVOJSPOLEK (1879)
obranný spolek uzavřený mezi Německem a Rakousko-Uherskem. Oba státy se v něm zavázaly navzájem si pomoci v případě, že by jeden z nich byl napaden Ruskem. V případě napadení jinou mocností zavazoval oba státy k neutralitě. V roce 1882 došlo přistoupením Itálie k jeho rozšíření na Trojspolek, který se udržel až do začátku první světové války.

SRDEČNÁ DOHODA (ENTENTE CORDIALE, 1904)
smlouva mezi Velkou Británií a Francií o rozdělení sfér vlivu v severní Africe a Asii a o tom, že se případné budoucí spory mezi zeměmi řešit v přátelském duchu.

DOHODA (TROJDOHODA, 1907)
spojenectví uzavřené mezi Velkou Británií, Francií a Ruskem. Vycházelo z dvojstranných mezinárodních dohod mezi Ruskem a Francií – rusko-francouzská aliance (1891-1894), mezi Velkou Británií a Francií – srdečná dohoda (1904) a mezi Velkou Británií a Ruskem – britsko-ruská smlouva (1907). V roce 1915 se k spojenectví připojila ještě Itálie. Dohodové země stály v první světové válce proti Centrálním mocnostem.

František Ferdinand d´Este (1863-1914)

rakouský arcivévoda, rakousko-uherský následník trůnu. Synovec rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., který se měl stát jeho nástupcem. František Ferdinand plánoval vytvoření federalistické monarchie Rakousko-Uherska, kde by existovala samospráva Slovanů. Měl velký vliv v rakouské armádě. V roce 1914 při své návštěvě Srbska byl spolu se svou manželkou Žofií zastřelen v Sarajevu srbským nacionalistou Garvilo Principem, členem srbské nacionalistické společnosti Černá ruka. Tato událost vedla Rakousko-Uhersko k vydání ultimáta Srbsku, poté k vyhlášení války Srbsku a tím i odstartovala první světovou válku.
ÚSTŘEDNÍ MOCNOSTI (CENTRÁLNÍ MOCNOSTI)
za první světové války označené pro Německo a Rakousko-Uhersko a pro jejich spojence Bulharsko a Turecko.
Schlieffen Alfred von (1833-1913)

pruský generál. V roce 1891 se stal náčelníkem německého generálního štábu. V této funkci se stal autorem Schlieffenova plánu, který zahrnoval německý útok proti Francii přes území Belgie a proniknutí až k moři. Tento plán se německé armádě nepodařilo uskutečnit v první světové válce, ale až v druhé světové válce porušením neutrality Belgie a Nizozemí a průnikem ke kanálu La Manchu u Dunkerque.

MAGINOTOVA LINIE
rozsáhlý systém francouzských pevností podél francouzsko-německé hranice, který se začal budovat po první světové válce za ministra války André Maginota ve snaze ochránit francouzské hranice před německým útokem. Za druhé světové války se německá armáda Maginotově linii vyhnula a její hlavní síly zaútočily přes Belgii a Nizozemí.
Moltke Helmuth von (1848-1916) mladší

německý generál. Synovec polního maršála Moltkeho, náčelníka pruského generálního štábu, který měl rozhodující podíl na pruské porážce Rakouska v roce 1866 u Hradce Králové a Francie v roce 1870 u Sedanu. Von Moltke mladší se stal nástupcem generála Schlieffena ve funkci náčelníka generálního štábu německé armády a na počátku první světové války vedl německé pozemní operace. Po neúspěchu první bitvy o řeku Marne odešel do výslužby.
Falkenhayn Erich von (1861-1922)

německý generál. V letech 1913-1915 pruský ministr války, po bitvě na Marně jmenován náčelníkem generálního štábu vojsk. V roce 1916 porazil Rumunsko, v letech 1917-1918 vedl neúspěšnou vojenskou expedici do Malé Asie, která měla zabránit porážce Turecka.

BITVA U TANNENBERGU (26. – 31. SRPNA 1914)
německé jednotky pod velením generálů von Hindenburg a Ludendorffa zasadily ve Východním Prusku zdrcující porážku ruské 2. armádě generála Samsonova."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ