"První světová válka (od roku 1915) a poválečné uspořádání

Bitva u Verdunu na západní frontě

Padlí u Verdunu
Hlavní tíhu války nesla Evropa, kde se nacházela rozhodující bojiště. Na západní frontě proběhla v roce 1916 bitva u Verdunu. Pevnost Verdun, která chránila cestu do Paříže, se Francouzům podařilo ubránit. Bitva na řece Sommě téhož roku o ničem nerozhodla, pouze přinesla velké mrhání lidskými životy. Zemřelo tu více jak milión vojáků. Britové zde použili novou zbraň – tanky.
Brusilovova ofenzíva na východní frontě
Na východní frontě Rusko reorganizovalo armádu a zlepšilo její vybavení. K létu 1916 se váže tzv. Brusilova ofenziva, vrchol ruského válečnického úsilí této doby. Zapříčinila, že Němci museli stáhnout některé jednotky ze západní fronty, navíc Rusové získali Bukovinu a část Haliče. Do války vstoupilo Rumunsko (na straně Dohody), ale zcela propadlo a muselo uzavřít tíživou mírovou smlouvu ve prospěch Centrálních mocností.
Mírová iniciativa USA
Na konci roku 1916 dal britský vládní kabinet vedený Lloydem Georgem najevo, že hodlá zcela podřídit britské hospodářství válečným potřebám a vést válku až do úplné porážky Německa. Centrální mocnosti vystoupily s veřejnou nabídkou Dohodě na zahájení mírových jednání. President USA Wilson vyzval válčící státy, aby stanovily své nabídky na mír, ale nesetkal se s odezvou. V Rakousku-Uhersku zemřel císař František Josef I., nový císař Karel I. si uvědomoval potíže své monarchie. Za zády svého německého spojence zahájil tajná jednání s Dohodou o separátním míru.
Revoluční události v Rusku, ponorková válka

Německá ponorka
Velkou úlohu sehrály také demokratické a bolševické revoluce v Rusku, zejména agitační působení bolševiků, kteří vystupovali s líbivými protiválečnými hesly. Německo revoluci přivítalo a počítalo, že bude Rusko bolševickou revolucí vyřazeno z války. Pro Centrální mocnosti se rýsovala výhodná strategická situace vyplývající z vyřazení Ruska z bojů na východní frontě. Německo nyní proto mobilizovalo všechny své zdroje pro válečnou potřebu. Neomezená ponorková válka, kterou praktikovalo, se podílela na vstupu USA do války, neboť ohrožovala americký námořní obchod. Němci také potopili parník se 130 Američany na palubě.
Vstup USA do války
V dubnu 1917 USA vyhlásily Německu válku. Jejich příkladu následovala řada jihoamerických států a Čína. Vojenské důsledky vstupu USA do války se mohly projevit teprve později, až po vybudování pozemní armády a jejím přesunu do Evropy a po plné mobilizaci hospodářství pro válečné účely. Němci tudíž museli dosáhnout co nejrychlejšího vítězství na západní frontě. Spojenci se tomu snažili zabránit, Němci byli zatlačeni do defenzivy a zaujali obranné postavení na tzv. Siegfriedově linii.
Italské bojiště
V listopadu 1917 v bitvě na řece Piavě uspěla německá a rakousko-uherská vojska, Italové byli zatlačeni zpět, navíc jim úder přinesl vysoké ztráty vojáků (přes 100 000 mrtvých). Dosavadní italská vláda odstoupila a do čela nového kabinetu se postavil Vittorio Orlando. Fronta na Piavě se pak stabilizovala díky nasazení francouzských i britských divizí v této oblasti.
Brest-Litevský mír centrálních mocností se sovětským Ruskem
Centrální mocnosti jednaly se Sovětským Ruskem o uzavření separátního míru v Brestu Litevském. Bolševiky zastupoval Trockij, jehož postoje vedly ke ztroskotání jednání a k ofenzivě německých armád na východní frontě. Hrozil bezprostřední pád bolševické moci, a proto Lenin prosadil stanovisko okamžitého uzavření míru za jakýchkoliv podmínek. V březnu 1918 byl podepsán Brest-Litevský mír a Rusko tak definitivně vystoupilo z války. Hlavní tíhu nadále nesly na straně Dohody Francie a Velká Británie.
Úspěšná dohodová ofenzíva na západní frontě
Na západní frontě proběhla v létě 1918 bitva na řece Marně a skončila německým ústupem. V září zahájil francouzský maršál Foch rozhodující ofenzivu dohodových sil, která donutila Německo k žádosti o příměří. Rakousko-uherské jednotky se pokusily o průlom na Piavě, ale neuspěly a italský protiútok vedl k totálnímu zhroucení rakousko-uherských pozic na italské frontě. Císař Karel oznámil německému císaři Vilému II., že požádá o separátní mír a okamžité příměří. Dne 27. října 1918 rakousko-uherský ministr zahraničí Andrassy odpověděl na nótu prezidenta USA Wilsona. Odpověď spočívala v přijetí všech podmínek, na kterých učinil Wilson závislým vstup do jednání o příměří. Tato nóta byla pochopena v Rakousku-Uhersku jako kapitulace a stala se signálem k národně osvobozovacím akcím, které vedly k zániku rozloženého Rakouska-Uherska.
Rozpad Rakousko-Uherska

Britští vojáci v bitvě u Sommy
Na jeho území vzniklo pět nových států: Rakousko, Československo, Maďarsko, Polsko a pozdější Jugoslávie. Z vojenského hlediska se odpor Centrálních mocností zhroutil na přelomu října a listopadu 1918. Z politického, ideového a diplomatického hlediska však výrazně začaly válku prohrávat již od počátku roku 1918. Válka přinesla novinky ve válečné technice. Němci poprvé použili vysoce jedovatý chlórový plyn, uplatnili i další bojový plyn – yperit. V bitvě na Sommě byly poprvé nasazeny tanky, bojová vozidla na pásových řetězech, která jako neznámá zbraň šířila mezi německými vojáky strach a hrůzu. Začátkem války nedisponovaly bojující mocnosti ještě významnějším počtem letadel vhodných pro válečné operace. Vzdušná válka hrála pouze podřadnou úlohu. Německo se spoléhalo na nasazení vzducholodi Zeppelin, Rusové měli dvojplošník Ilja Muromec, Angličané aeroplány nesené balónem a Francouzi pozorovací balóny.
Již v lednu 1918 vyhlásil prezident USA Wilson 14 bodů k upevnění světového míru. Objevují se tu jednak obecné principy: upřímné jednání diplomacie, žádné tajné dohody, svoboda plavby na mořích, zavedení rovnosti obchodních podmínek mezi všemi národy, omezení státního zbrojení. Nechybí ani konkrétní požadavky: úplné vyklizení ruského území, obnovení neutrality Belgie, osvobození veškerého francouzského území a navrácení Alsaska a Lotrinska Francii, úprava italských hranic, autonomie pro národy Rakouska-Uherska, osvobození balkánských národů, autonomní vývoj pro národnosti pod tureckou nadvládou, obnovení samostatného Polska a vytvoření všeobecného sdružení národů.
Mírová jednání ve Versailles s Německem
Mírová jednání začala v lednu 1919 na zámku Versailles u Paříže. Konference se zúčastnilo 27 válčících států a 5 britských dominií, Rusko nebylo přizváno. Vedoucí funkce konference si mezi sebe rozdělilo pět hlavních mocností (Francie, USA, Velká Británie, Itálie a Japonsko), ostatní státy se mohly účastnit jen jednání, která se jich dotýkala. Plénum konference se scházelo jen formálně, neboť ve skutečnosti rozhodovala Nejvyšší rada: Rada deseti (premiérové a ministři zahraničí pěti velmocí), Rada pěti (ministerští předsedové a prezident USA), Rada tří (prezident Wilson, francouzský ministerský předseda Clemenceau a britský premiér Lloyd George). Mírové podmínky byly pro poražené a zvláště pro Německo tvrdé.
Výsledek války a Versaillského míru
Výsledkem Versailleského mírového systému bylo: Německo bylo označeno za viníka rozpoutání světové války a byla mu uložena povinnost zaplatit náklady válečných škod ve výši 20 miliard marek ve zlatě, zboží a cenných papírech. Německo ztratilo všechny kolonie. Německá armáda mohla dosáhnout maximálního počtu 100 000 mužů, zrušena byla všeobecná branná povinnost, nesmělo budovat vojenské letectvo, ponorky, tanky, dělostřelectvo apod. Německo muselo uznat existenci nástupnických států habsburské monarchie. Levý břeh Rýna měl být 15 let okupován dohodovými vojsky, na pravém břehu se vytvořilo demilitarizované pásmo, kde nesměla být budována vojenská zařízení ani rozmístěny posádky.
Mírové smlouvy s ostatními centrálními mocnostmi
Mírová smlouva s Rakouskem v Saint-Germain (1919) konstatovala rozpad monarchie a stanovila hranice nástupnických států. Smlouva též výslovně zakazovala připojení Rakouska k Německu a rušila platnost brestlitevského míru. Mírová smlouva s Bulharskem v Nenilly (1919) zavazovala Bulharsko platit reparace a nutila ho omezit svůj vojenský potenciál. Bulharsko ztratilo přístup k Egejskému moři. Mírová smlouva s Maďarskem v Trianonu (1920) potvrdila vznik Maďarska. Mírová smlouva s Tureckem v Sévres (1920) zavazovala Turecko k poskytnutí nezávislosti Arménii a Kurdistánu. Cařihrad a evropská část Turecka měly být znárodněny. Na Washingtonské mírové konferenci (1921-1922) došlo k mírovému uspořádání v oblastech Tichomoří a Dálného východu.

Změny ve světě po první světové válce
Svět po roce 1918 se podstatně lišil od předválečného. Došlo k zániku tří velkých monarchií: Rakousko-Uhersko se rozpadlo, v Německu bylo svrženo císařství a Osmanská říše se zredukovala na Tureckou republiku. Na územích těchto monarchií vznikla řada nových států, čímž se zmenšila integrace světa a přibyl nový prvek nestálosti.
Založení Společnosti národů

Společnost národů
K zajištění míru a bezpečnosti ve světě a demokratické spolupráci mezi národy byla roku 1920 založena Společnost národů. Sídlila v Ženevě a působila do roku 1939. Už na pařížské konferenci se k ní přihlásilo 45 zemí, mezi zakládajícími členy byla i ČSR. Hlavní slovo měla Francie a Velká Británie, snažily se prosadit své cíle a zajistit si především svou bezpečnost. Německo bylo přijato za člena roku 1926, ale i poté měly rozhodující slovo vítězné mocnosti první světové války.

Poznámky:

František Josef I. (1830-1916)

rakouský císař. Na rakouský císařský trůn nastoupil uprostřed revolučního roku 1848 a revoluci z let 1848-1849 potlačil mocenskými prostředky a to i za pomoci ruských jednotek. Obnovil absolutistický centralismus a prosazoval hospodářskou reformu. Po porážce ve válce se Sardinií a Francií v roce 1859 se rozhodl k liberálním změnám v rakouské říši. Nejprve vydal v roce 1860 říjnový diplom a v roce 1861 únorovou ústavu. V roce 1867 následovala prosincová ústava a v témž roce došlo i k rakousko-uherskému vyrovnání. Tím se rakouská monarchie rozdělila na dvě části, z nichž každá měla vlastní hlavní město a vlastní parlament, společná byla zahraniční politika, armáda a osoba panovníka. V roce 1907 bylo v Rakousko-Uhersku zavedeno všeobecné volební právo. V zahraniční politice nedosáhl František Josef I. žádných velkých úspěchů, nepomohl Rusku v krymské válce, v Itálii ztratil Lombardii (1859) po bitvě u Solferina a Benátsko, porážka v rakousko-pruské válce u Hradce Králové v roce 1866 odsunulo Rakousko-Uhersko z vůdčího postavení v německé oblasti. Později se s Německem usmířil a navázal těsnější vztahy ve Spolku tří císařů a později v Dvojspolku. V roce 1908 anektoval Bosnu a Hercegovinu. Po atentátu na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu v roce 1914 podlehl nátlaku Německa a vstoupil se Srbskem do války a tím započal první světovou válku.

Karel I. (1887-1922)

poslední rakousko-uherský císař. Na trůn nastoupil po smrti císaře Františka Josefa I. a vládl až do konce první světové války. V roce 1921 se dvakrát neúspěšně pokusil o obnovu monarchie, byl zajat a internován na ostrově Madeira, kde v roce 1922 zemřel.

Wilson Thomas Woodrow (1856-1924)

americký politik a státník. Svou politickou kariéru začal jako guvernér státu New Jersey v letech 1910-1912. V roce 1913 byl zvolen 28. prezidentem USA a znovu zvolen v roce 1916. Ve vnitrostátní politice prosadil řadu hospodářských i politických reforem. Po vypuknutí první světové války prováděl aktivnější zahraniční politiku, po německém vyhlášení neomezené ponorkové války v roce 1917 s Německem přerušil diplomatické styky. V témž roce vstoupily USA do války po boku spojenců. V roce 1918 vystoupil se svým programovým prohlášením o 14 bodech jako základem pro trvanlivý a spravedlivý mír. Kvůli odporu Velké Británie a Francie se mu nepodařilo na versaillské konferenci prosadit všechny své body. Svého hlavního cíle, založení Společnosti národů, však dosáhl. Paradoxně USA do Společnosti národů nevstoupily, protože Senát odmítl versaillskou smlouvu ratifikovat. V roce 1919 se stal nositelem Nobelovy ceny míru.

Trockij Lev Davidovič (1879-1940), vlastním jménem Leib Bronštejn

sovětský politik. Od konce 19. století byl aktivní v kruzích levicově zaměřených revolucionářů, zúčastnil se revoluce v roce 1905, byl uvězněn a po vypovězení ze země odjel do ciziny. Pobýval ve Vídni, Paříži i USA. Byl jednou v vůdčích postav Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku v roce 1917. Měl názorové spory s Leninem. V letech 1918-1925 byl lidovým komisařem armády, podílel se na organizaci Rudé armády. Po Leninově smrti v roce 1924 byl postupně Stalinem zbaven vlivu, nejprve poslán do vyhnanství v Kazachstánu a poté vypovězen ze SSSR. V roce 1940 byl zavražděn v Mexiku sovětským tajným agentem údajně na příkaz samotného Stalina.

Foch Ferdinand (1851-1929)

francouzský maršál. Za první světové války se zúčastnil bitev na Marně a Sommě, v posledních měsících první světové války se stal vrchním velitelem spojeneckých vojsk na západní frontě, měl velký podíl na spojeneckém vítězství.

Vilém II. (1859-1941)

německý císař a pruský král (1888-1918). Rozpory mezi ním a Bismarckem vedly k Bismarckovu propuštění v roce 1890. Obklopoval se pouze stejně smýšlejícími politiky, což mělo v zahraniční politice fatální důsledky. Svými kroky v podstatě zapříčinil vznik Dohody. Během první světové války se ukázal jako bezmocný vůči zásahům vrchního velení vojsk do politických rozhodnutí. 9. listopadu 1918 přesídlil na neutrální nizozemské území a 28. listopadu 1918 rezignoval na trůn. Podle versailleské smlouvy měl být souzen před zvláštním tribunálem, ale nizozemská vláda odmítla jeho vydání a Vilém II. tak celý zbytek života prožil v Nizozemí.

SPOLEČNOST NÁRODŮ (1920)
mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě. Vznikla 16. ledna 1920 na základě stanov Společnosti národů, obsažených v první části pařížských mírových dohod z roku 1919 z podnětu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jejím cílem bylo zajištění míru a podpora mezinárodní spolupráce. Spoluzakladateli byli Spojenci a přidružené země a také 13 neutrálních států. Jedním ze zakládajících členů bylo i Československo. Rakousko přistoupilo v roce 1920, Německo v roce 1926, SSSR v roce 1934. USA nebyly členem, jelikož Senát neratifikoval versaillskou smlouvu. V roce 1928 Společnost národů opustila Brazílie, v roce 1934 Německo a Japonsko a v roce 1937 Itálie. Společnost národů působila do roku 1939, v roce 1946 ji nahradila Organizace spojených národů (OSN)."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ