"Rusko a SSSR v první polovině 20. století

Politický život v carském Rusku
Říjnová revoluce znamenala konec revolučního procesu, který započal v osmdesátých letech 19. století. Vzhledem k pronásledování carskou policií se mohl politický život rozvíjet jen velmi pomalu. Ilegální Sociálně demokratická dělnická strana Ruska vznikla až v roce 1898. Tato strana se roku 1903 rozštěpila na bolševiky a menševiky.
Rusko-japonská válka
Roku 1901 začala válka s Japonskem, čekalo se samozřejmě vítězství silnějšího Ruska, ale události se vyvíjely jinak. Nejprve kapituloval Port Arthur, roku 1905 prohrála ruská armáda u Mukdenu a porážka byl dovršena téhož roku zkázou flotily u Cušimi. Protože si všichni mysleli, že Rusko vyhraje, tak teď po porážce se zvedal hrozivý příboj revoluce. Dělnické procesí se vypravilo k petrohradskému Zimnímu paláci, ale bylo rozehnáno střelbou, která si vyžádala 130 životů.
Carský manifest

Křižník Potěmkin
Veřejnost se ale zastrašit nedala, vypukla vlna stávek a univerzity se staly veřejnými diskusními kluby (vyzývaly ruské občany k boji proti samoděržaví). Na jaře 1905 vznikla celá řada odborových i politických organizací. Objevovaly se stávky dělníků i rolníků, odehrálo se povstání na křižníku Potěmkin. V říjnu 1905 byl vyhlášen carský manifest, ve kterém car zaručoval obyvatelstvu občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a dumu (ta měla mít právo schvalovat všechny zákony). Po vydání manifestu musel car přihlížet prvním krokům ruského parlamentarismu. Pravici tvořili nacionalisté (hájili zájmy statkářů a podnikatelů), Okťabristé (podporovali carský manifest), progresisté (reformy v průmyslu) a kadeti (nenásilná demokratizace země). Levici zastupovali eseři – socialisté a revolucionáři (vlivem i počtem největší strana v Rusku), krajní levici sociální demokraté se svými dvěma cestami – bolševickou (Lenin) a menševickou (Martov). Volby do dumy (ruského parlamentu) nebyly demokratické, docházelo k diskriminacím.

Velká říjnová socialistická revoluce
Rusku za první světové války se věnují předchozí otázky, my se podívejme na revoluční dění. V březnu 1917 vyšlo do ulic na 100 000 petrohradských žen, převážně textilních dělnic. Demonstrace se zvětšují, studenti agitují a přemlouvají vojáky k účasti na pouličních demonstracích. Vláda zakročila a zatkla levicové poslance. Lidé reagují, obsazují palác, vězení, policejní stanice apod., přidává se k nim vojsko, vláda odstupuje. Car abdikoval a panování dynastie Romanovců skončilo. Ustavuje se Prozatímní vláda, která koncem léta vyhlašuje ruskou demokratickou republiku. Nastalo jisté dvojvládí demokratické vlády a petrohradského sovětu. Vláda měla odpovědnost, ale moc si uzurpoval Petrohradský sovět (rada) Dělnických a vojenských zástupců, vyvolaný k životu menševiky v prvních dnech revoluce.
Rusko řešilo otázku, zda pokračovat ve válce. Vláda ztratila kontrolu nad Ruskem a ocitla se v začarovaném kruhu. Navrhovala pozemkovou reformu, legislativu však měl připravit nový parlament. Ten bylo třeba zvolit, ale sovět se zdráhal dát souhlas k volbám, protože směřoval k jakési republice rad, v níž ovšem parlament neměl místo. Generál Lev Kornilov se svým pučem pokusil o obnovení carismu, ale svrhnout vládu se mu nepodařilo.
Vladimir Iljič Lenin

Vladimir Iljič Lenin
O březnové revoluci se Lenin dověděl z novin a přijel do Ruska s penězi od Němců. Lenin byl spolu s dalšími soudruhy obžalován z pokusu o převrat, ale spasil se útěkem do Finska. Odtud v dopisech své straně neustále naléhal, že je třeba připravit povstání proti vládě. Leninovy výzvy našly pochopení u Lva Trockého, Trockij byl zvolen předsedou Petrohradského sovětu. Na městském sjezdu bolševiků se aktivizuje a ozbrojuje dělnická garda, ovládají vojenské posádky, elektrárny, mosty apod. Dne 7. listopadu už byl Petrohrad zcela v rukou bolševiků, obsadili i Zimní palác. Zatčena je Prozatímní vláda a bolševici triumfují.
Bolševici přebírají moc, vyvraždění carské rodiny
Menševici a další strany se vyslovují proti bolševickému uchopení moci a žádají vytvoření demokratické koaliční vlády. Dne 9. listopadu byl přijat Leninův návrh sestavit vládu jen z bolševiků. Sjezd sovětů přijal Dekret o půdě (znárodnění a rozdělení půdy rolníkům), Dekret o míru (podařilo se ukončit válku), Dekret o tisku (cenzura), Deklaraci práv národů Ruska na sebeurčení a Dekret o vládě lidových komisařů v čele s Leninem. Konaly se volby do Ústavodárného shromáždění, ale bolševici získali stěží čtvrtinu hlasů. Proto bylo raději shromáždění rozehnáno revolučními námořníky. Bolševici se také „postarali“ o cara a jeho rodinu – umístili je do domácího vězení a nakonec je v červenci 1918 v Jekatěrinburku postavili před popravčí četu.
Protirevoluční akce Bělogvardějců a Dohody
Vážným nebezpečím bylo pro bolševiky organizování protirevolučních bílých oddílů. Také Dohoda, kterou rozezlilo, že se Rusko stáhlo z války a zároveň se bála vlivu šíření bolševismu do dalších zemí, vyslala vojska na pomoc bílým oddílům. Na podzim 1920 se však poslední bílé oddíly stáhly a bolševici se stali vítězi občanské války (1918-1920). Na straně Dohody byly i české legie, které si podmanily velká území kolem transsibiřské magistrály. Spojenci útočili ze všech stran a Rusko se ocitlo ve velmi složité situaci. Byla proto provedena mobilizace Rudé armády, ve správě, ekonomice a zásobování se prosadila řada opatření. V čele centralistického systému stála Všeruská rada národního hospodářství. Vše bylo podřízeno základnímu cíli: válce.
Vítězství Rudé armády
Byl spáchán neúspěšný atentát na Lenina. Koncem roku 1918 přešla Rudá armáda do protiútoku a podařilo se jí začátkem roku 1920 vytlačit interventy z větší části území Ruska. Intervence byla odstraněna a Rusko se mohlo věnovat rozvíjení socialismu. Došlo k několika povstáním dělnictva, rolnictva a námořnictva, rostla nespokojenost s válečným hospodářstvím. Ukazovalo se, že bude nutné nahradit dosavadní systém novou hospodářskou politikou. Důležitým momentem byla skutečnost, že se řadou mobilizací velmi oslabila nejdůležitější sociální základna systému, totiž dělnická třída. Dokonce i v ní začala narůstat nespokojenost živená vyčerpáním. Naopak rolnictvo, aby uhájilo nabytou půdu, zpočátku bolševiky podporovalo. Když však zásobovací komise žádaly odvod všech přebytků, bránili se. Proměnily se i samotné sověty, vyloučeni byli menševici a eseři, bolševici se tak stali jedinou jejich vedoucí silou. Začala diktatura jedné strany.

Vznik Svazu sovětských socialistických republik
Svaz sovětských socialistických republik vznikl v prosinci 1922 a sestával z Ruské federace, Ukrajinské a Běloruské republiky a Zakavkazské federace. Pro bolševickou moc začala být situace po občanské válce v zemi velice kritická. Průmysl neprosperoval, v roce 1921 propukl strašný hladomor. Vyhlášena byla Nová ekonomická politika, zrušilo se státní vlastnictví a monopol, vzniklo celkem pět národohospodářských sektorů (od socialistického až po sektor naturální potřeby). Tato ekonomika se záhy osvědčila, zotavoval se obchod, obnovoval průmysl a doprava. V roce 1926 dosáhla produkce SSSR předválečné úrovně.
Boj o Leninovo nástupnictví
V průběhu roku 1922 Lenin vážně onemocněl a začal boj o nástupnictví. Zpočátku se soudilo, že Leninovo místo zaujme druhý nejpopulárnější muž vedení – Trockij. Proslavil se jako úspěšný vrchní velitel Rudé armády v občanské válce i jako výborný organizátor. Avšak většina členů politického byra se postavila proti němu, protože se obávali jeho vlivu v armádě a možnosti vojenské diktatury. Jako nové vedení se vytvořil „triumvirát“ Zinovjev, Kameněv, Stalin. Lenin sice ve svých posledních dopisech před Stalinem varoval, ale Trockij se zdál ostatním nepřijatelnější. Stalin brzy získal velkou moc a rozmístil své důvěrníky do všech důležitých funkcí.
Jozif Visarionovič Stalin
Stalinovi se podařilo prosadit teorii o možnosti dobudování socialismu v jedné zemi. Politickou stranu výrazně centralizoval a zbavoval se odpůrců pomocí systému čistek, zvyšovala se moc stranického aparátu. Stalin také prosadil ekonomickou koncepci, jejímž základem byl princip urychlené industrializace cestou budování těžkého průmyslu a urychlená kolektivizace zemědělství. Zakládal kolchozy (družstevní organizace rolníků) a postupoval proti kulakům (střední podnikaví rolníci).
Pětiletky
Začalo období pětiletek. Průmyslová výroba sice rostla, ale za cenu nesmírných obětí mas lidí (snižování spotřeby a mezd, zvyšování tempa práce), vynucovaných mocenským tlakem a násilím. Současně vznikaly sběrné tábory pro vyvezené kulaky – gulagy. Začal se také tvořit moderní válečný průmysl. Ekonomický význam pětiletek byl nesporný – národní důchod SSSR vzrostl o 560%! Uskutečnily se závažné sociální a třídní přeměny, dělníci přicházeli do měst, kulaci byli vězněni, vznikalo nové rolnictvo – kolchozníci.
Politické procesy, gulagy, čistky v armádě

Vězni z gulagu na stavbě Bělomořsko-baltského kanálu
V třicátých letech začaly politické procesy. Stalin chápal svoji hegemonii jako své neomezené mocenské priority. Třídu kulaků uvrhl do gulagů, zatočil i s inteligencí a v konstruovaných procesech se vypořádal se všemi nepohodlnými lidmi, ať už to byli dřívější spolupracovníci či odpůrci. Lidé byli urychleně souzeni k trestu smrti a popraveni bez řádného soudního řízení. Vlna odporu proti tomu vedla jen k masovému zatýkání a monstrprocesům, které se odehrávaly po roce 1935. Tento léta trvající brutální teror zasáhl všechny struktury společnosti. Např. po falešných obviněních byli popraveni nejlepší generálové Rudé armády, což se pak projevilo v počátečních neúspěších SSSR ve druhé světové válce.

Poznámky:

RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA (1904-1905)
Japonské námořnictvo 8. února 1904 napadlo ruskou dálnovýchodní flotilu kotvící v přístavu Port Arthur a torpédovalo ji. Druhý den japonské námořnictvo zaútočilo na lodě kotvící v korejském přístavu Čemulpo (dnešní Inčchon) a o týden později provedlo v tomto přístavu námořní výsadek. V následujících týdnech obklíčili japonské síly ruský přístav Port Arthur a svedly s ruskými jednotkami řadu vítězných bitev. Port Arthur kapituloval po sedmiměsíčním obléhání 2. ledna 1905. Rozhodující bitvou rusko-japonské války se stala pozemní bitva u Mukdenu, ve které mezi 21. únorem a 10. březnem 1905 zatlačili za cenu stotisícových obětí na obou stranách zatlačit Rusy zpět. V roce 1905 také došlo k námořní bitvě u Cušimy, kde byla ruská pobaltská flotila po sedmiměsíční plavbě kolem světa poražena japonským námořnictvem kontradmirála Tógóa. Válka skončila portsmouthskou mírovou smlouvou, v níž se Rusko ve prospěch Japonska vzdalo přístavu Port Arthur a poloviny ostrova Sachalin. Rusové se navíc stáhli z Mandžuska a uznali Koreu jako japonskou sféru zájmu.

Lenin Vladimír Iljič (vlastním jménem Uljanov, 1870-1924)

ruský revolucionář a státník. Pocházel z rodiny úřednické šlechty, studoval práva a po jejich ukončení pracoval jako právník v Petrohradě. Zajímal se o díla Karla Marxe, v roce 1895 založil spolu s Martovem Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Pro své politické aktivity strávil roky 1897-1899 ve vyhnanství na Sibiři. Poté vstoupil do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR), která se v roce 1903 rozštěpila na bolševiky a menševiky. Lenin v letech 1900-1905 žil v emigraci v Mnichově, Londýně a Ženevě, ale v průběhu revoluce v roce 1905 se vrátil znovu do Ruska, aby musel Rusko ještě jednou opustit. Tentokrát v emigraci zůstal až do roku 1917, kdy se s německou pomocí vrátil do Petrohradu a zahájil tam boj o moc s ostatními politickými stranami. V červenci se bolševici pokusili o převrat, ale byli poraženi a nuceni stáhnout se do ilegality, ale už v 7. listopadu se jim tzv. Říjnovou revolucí podařilo svrhnout Kerenského vládu a v lednu rozehnali i zvolené Ústavodárné shromáždění a chopili se v Rusku moci. V březnu byla bolševická část SDDSR přejmenována na Komunistickou stranu Ruska. Lenin jako předseda Rady lidových komisařů byl nejvyšší osobou ve státě i ve straně. Z politiky se musel stáhnout v průběhu roku 1922 kvůli vážnému onemocnění. Po něm se k moci v Sovětském svazu dostal Josif Visarionovič Stalin, přesto že před ním Lenin před svou smrtí varoval.








Trockij Lev Davidovič (1879-1940), vlastním jménem Leib Bronštejn

sovětský politik. Od konce 19. století byl aktivní v kruzích levicově zaměřených revolucionářů, zúčastnil se revoluce v roce 1905, byl uvězněn a po vypovězení ze země odjel do ciziny. Pobýval ve Vídni, Paříži i USA. Byl jednou v vůdčích postav Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku v roce 1917. Měl názorové spory s Leninem. V letech 1918-1925 byl lidovým komisařem armády, podílel se na organizaci Rudé armády. Po Leninově smrti v roce 1924 byl postupně Stalinem zbaven vlivu, nejprve poslán do vyhnanství v Kazachstánu a poté vypovězen ze SSSR. V roce 1940 byl zavražděn v Mexiku sovětským tajným agentem údajně na příkaz samotného Stalina.

Stalin Josif Visarionovič (vlastním jménem Džugašvili, 1879-1953)

sovětský politik a diktátor. Gruzínec, v roce 1899 byl vyloučen z kněžského semináře a v roce 1903 se přidal k bolševikům. Za svou politickou činnost byl několikrát vypovězen do vyhnanství na Sibiř. Od roku 1917 do roku 1923 působil jako lidový komisař pro národnostní otázky, po odstoupení Lenina se v roce 1922 stal generální tajemníkem VKS(b). V následujícím mocenském boji odstavil v roce 1924 Trockého, v roce 1927 levé stranické křídlo, v roce 1929 pravé stranické křídlo a stal se tak neomezeným vládcem. Jako diktátor zavedl politické procesy v letech 1936-1939, kterým podle některých odhadů padlo za obět 700 tisíc osob, dalších několik milionů bylo uvězněno. Kolektivizoval zemědělství a pomocí pětiletých plánů zemi přeorientoval na těžký průmysl. V roce 1939 uzavřel pakt s Hitlerem, na jehož základě si rozdělili Polsko ještě v témž roce a v roce 1940 měl pak Stalin volnou ruku v Pobaltí. Pobaltské republiky byly nejprve donuceny podepsat nerovnoprávné smlouvy se Sovětským svazem a následně byly do SSSR začleněny. Po německém útoku na Sovětský svaz velel obraně ve Velké vlastenecké válce, jak ji sám nazval. Nejprve od roku 1941 jako předseda Rady lidových komisařů a od roku 1943 jako maršál SSSR. Během konferencí tzv. Velké trojky v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi se tvářil jako přítel USA a Velké Británie, ale přitom sledoval vlastní politiku. V zemích, které na konci druhé světové války osvobodila Rudá armáda od nacistické nadvlády zavedl různými prostředky komunistické režimy, které uvedl do podřízeného vztahu k Sovětskému svazu. Je přímo zodpovědný za smrt milionů lidí, za zhoršení situace v mezinárodní politice po druhé světové válce. Hrál i významnou roli při vzniku korejské války v roce 1950. Po jeho smrti v květnu 1953 byl v Sovětském svazu vyhlášen odklon od kultu jeho osobnosti a nejvyšší špičky komunistické strany se distancovaly od jeho činů. Často bývá, pravděpodobně správně, nazýván největším masovým vrahem lidských dějin.

PĚTILETÝ PLÁN (PĚTILETKA)
Zákonem stanovený hospodářský plán na dobu pěti roků. Poprvé užit v Sovětském svazu v roce 1928 a později i v dalších zemích s centrálně a direktivně řízenou ekonomikou. Tyto plány určovaly hlavní směry hospodářského vývoje země, především pak investic, výroby, odbytu a životní úrovně. V rámci pětiletek byly jednotlivým výrobním a obchodním podnikům direktivně ukládány úkoly.

GULAGY (ZKR. Z GLAVNOJE UPRAVLENIJE LAGEREJ – HLAVNÍ SPRÁVA TÁBORŮ)
Původně tato zkratka označovala instituci správy táborů (viz Hlavní správa táborů) v Sovětském svazu, později se tento termín používal obecně pro pracovní tábory. Pracovní tábory byly zřizovány hned v roce 1918 jako trestanecké kolonie a prošli jimi miliony „nepřátel socialismu“ a zločinců „na nápravu“. Celkový počet lidí vězněných v gulagu se pouze odhaduje, ale v době jejich vrcholu během třicátých let a těsně po skončení druhé světové války v nich bylo uvězněno najednou mezi 12-15 miliony lidí. "

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ