"Nástup totalitarismu v Evropě v meziválečných letech

Nástup fašismu v Itálii, Benito Mussolini
Fašismus se zrodil v Itálii. Roku 1919 tu byla založena teroristická organizace Fasci di combattimento a do roku 1921 se plně přeměnila ve fašistickou stranu. Ve volbách v roce 1921 získala strana pouze 7% hlasů, o tři roky později kandidovala společně s liberály a získala 64% hlasů. Po násilných demonstracích (např. tzv. Pochod na Řím) v roce 1922 byl jmenován Benito Mussolini do čela vlády a pokoušel se o diktaturu.
Snažil se o obnovení slávy Římské říše, cílem bylo i pozvednout hospodářství. Nastalo období naprosté nesvobody, v letech 1925-1926 byl už postupně zlikvidován parlamentní režim a 1926 byl vyhlášen fašistický stát jedné strany. Italové také rozšiřovali svůj vliv ve Středozemí, zinscenovali incident na hranicích a roku 1935 provedli invazi do Habeše. K témuž roku se váže neúspěšný pokus Britů a Francouzů dosáhnout míru hospodářskými sankcemi.
Italský fašismus se stal vzorem pro podobná hnutí v Německu, Rakousku, Španělsku, Portugalsku, Řecku, Jugoslávii, Rumunsku, Belgii a na Slovensku.

Výmarská republika v Německu
Po porážce Německa v první světové válce začalo v zemi bujet nepřátelství vůči politikům, kteří odsouhlasili Versailleský systém. Vznikaly mýty, že německá armáda uspěla, ale selhalo zázemí. Období tzv. výmarské republiky (1919-1933) lze rozdělit na tři období. Léta 1919-1923 jsou krizová, dochází k převratům, moci se snaží chopit komunisté, hroutí se měna. Léta 1923-29 se nesou v duchu konsolidace, Německo je přijato do Společnosti národů. Roky 1929-1933 zmítá hospodářská krize, zakládá se demokratický systém a nastupuje politický extremismus.
Po volbách v roce 1919 vládne široká koalice – sociální demokracie spolu s centristickou a s liberálně demokratickou stranou. Důležitou postavou je prezident, volený přímou volbou na sedm let (prvním je Friedrich Eberth, druhým hrdina světové války Paul von Hindenburg). Německo bylo izolované, smělo mít jen 100 000 vojáků, v podstatě ztratilo námořnictvo. Po 59 let mělo platit reparace. V roce 1923 se mu zcela zhroutila měna, např. 1 dolar měl hodnotu 4,2 bilionu marek. Úspěšně působil kancléř Stresseman – zastavil inflaci a sklidil i jiné vnitrostátní i mezinárodní úspěchy.






Adolf Hitler

Mein Kampf
Adolf Hitler se v Bavorsku pokouší o puč, ten je ale rozehnán a Hitler uvězněn. Ve vězení píše knihu Mein Kampf, ve které spřádá své myšlenky a plány (německá nadřazenost ostatním národům, nutnost boje s Židy a komunisty, odmítnutí Versailleské smlouvy, slib pozvednutí Německa atd.). Hitler se narodil roku 1899 v Braunau na Innu v rodině rakouského celního úředníka. Dvakrát byl odmítnut na vídeňské malířské akademii pro nedostatek talentu. Žil u matky, věnoval se malířským studiím a kresbám. Roku 1913 se přestěhoval do Mnichova, aby se vyhnul vojenské službě, ale po vypuknutí války se přihlásil jako dobrovolník u bavorského pluku. Ve válce byl několikrát raněn, po ní se začal věnovat politice, měl řečnické nadání.
Hospodářská krize
Hospodářská krize přerostla v krizi státní. Zatímco v roce 1929 bylo 1,6 miliónu nezaměstnaných, roku 1933 to bylo už 6 miliónů. Roku 1919 byla založena Německá dělnická strana, po vstupu Hitlera byla přejmenována na Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu. Od července 1921 působil Hitler jako její předseda a pod jeho vlivem se proměnila na pravicově radikální stranu. Po neúspěšném puči v roce 1923 byla strana zakázána, ale po Hitlerově předčasném propuštění byla zvovuvybudována. Ve volbách do Říšského sněmu v roce 1930 získala NSDAP 38% hlasů a stala se nejsilnější stranou.
Adolf Hitler kancléřem
Roku 1932 prohrál Hitler prezidentské volby s Hindenburgem. Téhož roku NSDAP vyhrává volby a Hitler tlačí na Hindenburga, aby jim dovolil sestavit vládu. Hitlerův návrh je odmítnut, ale Hermann Göring se stává předsedou Říšského sněmu. Vzrůstá teror SA, volby v roce 1933 jsou už polosvobodné, stařičký prezident Hindenburg jmenuje Hitlera kancléřem. Hitler se tedy chopil moci víceméně legálně.
Nástup nacismu
Hitler praktikoval taktiku neustálého napětí a nestability. Nevyjasňoval kompetence jednotlivých složek (SA, SS, GESTAPO, armáda apod.), aby mohl kdykoliv zasáhnout a aby nikdo neměl jistotu, nevytvářel žádnou hierarchii. Hitler postupně prosadil rozbití ostatních stran a v červenci byla NSDAP uzákoněna jako jediná politická strana. Jeho úspěchy spočívaly v budování silné nacistické strany (pečlivá organizace administrativy, mohutný nábor členů, zastrašování protivníků příslušníky útočných oddílů, sliby zlepšení situace v době vznikajících problémů nezaměstnanosti a hospodářské krize). Rozbitím politických stran a odborů si zajistil monopolní postavení, svých politických soupeřů se zbavil roku 1934 o „noci dlouhých nožů“. Snižoval nezaměstnanost budováním ozbrojených sil (porušoval Versailleskou smlouvu) a prací na veřejných stavbách.
Vystoupení Německa ze Společnosti národů, Norimberské zákony
Roku 1933 nechal zapálit Říšský sněm a svedl to na Nizozemce van der Lubbeho, údajně komunistu, to se stalo podnětem pro zakázání komunistické strany. Uskutečňovaly se politické vraždy, totalitní režim se centralizoval, došlo k ovládnutí policie. Byl přijat tzv. zmocňovací zákon, který dával kancléři možnost schvalovat zákony bez účasti Říšského sněmu. Lidská práva byla zcela zlikvidována, Židy na okraj společnosti postavily tzv. Norimberské zákony (1935). Roku 1934 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a pokusilo se o rozbití Versailleského systému. Zavedlo brannou povinnost a roku 1936 obsadilo demilitarizované pásmo Porýní.
Osa Berlín – Řím

Benito Mussolini s Adolfem Hitlerem
Pro svou zahraniční politiku potřeboval Hitler získat spojence. Velká Británie se od něho distancovala, proto se začal sbližovat s Mussoliniho fašistickou Itálií. Roku 1936 se Německo nezúčastnilo sankcí proti Itálii, která se připravovala na dobytí Habeše, a naopak jí pomohlo zásobováním potřebnými surovinami. Spolupráce pak pokračovala po vypuknutí občanské války ve Španělsku. V říjnu 1936 v Berlíně oba státy uzavřely smlouvu, kterou Mussolini nazval Osa Berlín – Řím. Německo odsouhlasilo italskou anexi Habeše a oba státy uznaly opoziční Frankovu vládu ve Španělsku. V průběhu druhé světové války se k nim přidalo Japonsko.
Koncentrační tábory
Již v prvních týdnech po převzetí moci posílalo SS a SA odpůrce do koncentračních táborů. Jeden z prvních zřídil Himmler v Dachau. Nejprve sem byli umisťováni většinou komunističtí funkcionáři, sociální demokraté a publicisté. Vytvořil se pečlivě fungující systém pro likvidaci odpůrců – od jednotlivců po celé národy. Na konferenci roku 1942 se organizačně připravovalo vyhlazení evropských Židů. Celkem existovalo přes 1.500 koncentračních táborů všech velikostí. Celkový počet osob poslaných do koncentračních táborů je odhadován na 7,2 miliónu, z toho přežilo jen 0,5 miliónu.
Nacistické špičky
Zmiňme se o třech Hitlerových důležitých pomocnících. Hermann Göring mu pomáhal zejména při zavádění diktatury a během pronásledování a odstraňování politických protivníků. Byl pověřen vedením jednotek SA. Po ztroskotání Hitlerova puče uprchl do zahraničí, ale vrátil se a stal se předsedou Říšského sněmu. Podléhal mu policejní aparát a měl také na starosti velení letectva, dohlížel na zbrojení Německa. Stal se spoluzodpovědným za některé vyhlazovací akce. Hitler ho veřejně stanovil svým nástupcem, ale v posledních týdnech války ho Hitler vyloučil ze strany a zbavil úřadů. Göring padl do amerického zajetí a v Norimberku byl odsouzen k trestu smrti oběšením.
Jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků byl Joseph Goebbels. Tento doktor filozofie se roku 1929 stal vedoucím říšské propagandy, později říšským ministrem lidové osvěty a propagandy. Hlavně pomocí masmédií (rozhlas, tisk, film, divadlo) rozšiřoval mýtus vůdce. Fanatizoval masy a vyzýval k totální válce. Zorganizoval první antisemitské výtržnosti a akce pálení německých spisů a knih. Spáchal v roce 1945 sebevraždu. Velkou moc měl i Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a šéf německé policie. Od června 1936 měl kontrolu nad celou německou policií, gestapo vybudoval jako jednotlivou říšskou organizaci, provedl personální sloučení SS a policie. Organizoval přesídlovací a „germanizační“ akce a inicioval konečné řešení židovské otázky. Roku 1943 se stal ministrem vnitra. V převlečení za četníka padl do britského zajetí a spáchal sebevraždu.

Španělská občanská válka, Francisco Franco

Španělská občanská válka
V letech 1936-1939 proběhla ve Španělsku občanská válka. V únoru 1936 se tu k moci dostala levicová vláda, proti jejím socialistickým a proticírkevním opatřením se zvedla vlna odporu. Skupina generálů připravovala státní převrat a v červenci vypuklo otevřené povstání. Vůdcem povstaleckých jednotek byl generál Franco. Měl podporu Německa a Itálie, ostatní evropské vlády se rozhodly nezasahovat a pomoc tu republikánům přišla pouze individuální, dobrovolnická. Nakonec nacionalisté zvítězili a Franco zůstal u moci až do své smrti v roce 1975.

Poznámky:
PARTITO NAZIONALE FASCISTA (PNF)
Národní fašistická strana v Itálii, vznikla v roce 1921 a v roce 1922 převzala moc v Itálii po pochodu na Řím – 28. října 1922 pochodovali stoupenci fašismu na Řím, aby si pro svou stranu vynutili rozhodující postavení v zemi. Italský král Viktor Emanuel III. odmítl vyhlásit výjimečný stav v zemi, naopak jmenoval Benita Mussoliniho ministerským předsedou a nechal jej sestavit novou vládu. Tak se v Itálii dostal k moci fašismus a vytrval u ní až do roku 1943, kdy maršál Badoglio zareagoval na změněnou situaci ve světě a zatkl Benita Mussoliniho, vyhlásil novou vládu a rozpustil fašistickou stranu.

Mussolini Benito (1883-1945)

italský státník. V mládí koketoval se socialismem. V březnu 1919 v Miláně založil první fašistické bojůvky (fasci di combattimento), se kterými potíral socialistická hnutí a levici. V květnu 1921 byl zvolen do parlamentu, v listopadu 1921 proměnil své bojové svazky v politickou stranu Partito Nazionale Fascista a po pochodu na Řím v roce 1922 donutil krále, aby jej pověřil sestavením vlády. Nechal se nazývat duce a osvojoval si diktátorské pravomoci. Věnoval se výstavbě měst a silnic, dobyl Habeš v roce 1936 a Albánii v roce 1939. Uzavřel spojenectví s Adolfem Hitlerem a stal se na Německu závislým. Pokusil se zabránit druhé světové válce, protože Itálie na ni nebyla hospodářsky ani vojensky připravena, neuspěl a 10. června 1940 vstoupila na jeho popud sama do války na straně Německa. Italské vojenské snahy byly neúspěšné a vedly k porážkám na všech bojištích, následkem toho Velká fašistická rada Mussolinimu vyslovila v červenci 1943 nedůvěru, byl králem zbaven úřadu a uvězněn v pohoří Gran Sasso. Německé speciální jednotky pod velením Otto Skorzenyho vypátraly na Hitlerův příkaz místo, kde byl Mussolini držen a v překvapivém úderu jej 12. září 1943 osvobodily. Mussolini pak na Hitlerovo naléhání zřídil na území v severní Itálii, které bylo ovládáno německými vojsky fašistickou Republicu Sociale Italiana. Na samém konci války byl na útěku do Švýcarska poznán, zajat italskými partyzány a bez soudu spolu se svou milenkou pověšen.

ITALSKÁ INVAZE DO HABEŠE (1935-1941)
Etiopie získala plnou nezávislost na začátku 20.století po úspěšných bojích proti Itálii a Egyptu. V roce 1935 přepadla Etiopii italská armáda a navzdory hrdinnému boji etiopských vojáků v roce 1936 připojila její tehdejší severní provincii Eritreu k italskému Somálsku. 9. května 1936 Italové obsadili hlavní město Addis Abebu a císař Haile Selassie I. uprchl do Velké Británie. I přes územní zisky se v těchto bojích projevila ve své nahotě totální neschopnost italské armády, která se později znovu ukázala v bojích v severní Africe a na jiných bojištích druhé světové války. Etiopie bojovala za vyhnání Italů spolu se svými britskými spojenci a již 5. dubna 1941 Britové osvobodili Addis Abebu a císař se vrátil do země. V roce 1942 vystoupila Etiopie jako suverénní stát na straně Spojenců a v roce 1945 se stala zakládajícím členem OSN.

VÝMARSKÁ REPUBLIKA (1918-1933)
termín používaný pro označení Německa v letech 1918-1933. Název pochází od Výmaru (Weimar), místa přijetí ústavy. Ústava byla přijata 31. července 1919 a v platnost vstoupila 14. srpna 1919. Podle ní bylo Německo republikou, spolkovým státem a parlamentní demokracií v čele s prezidentem a kancléřem (ministerským předsedou). Prvním říšským prezidentem se stal Friedrich Ebert (1919-1925), po jeho smrti jej vystřídal Paul von Hindenburg (1925-1934).

Ebert Friedrich (1871-1925)

německý politik a státník. Původně se živil jako sedlář, v roce 1912 byl poprvé zvolen poslancem říšského sněmu. V roce 1918 se stal říšským kancléřem, proti vládě rad se mu podařilo prosadit volbu Národního shromáždění, které jej v roce 1919 zvolilo prozatímním říšským prezidentem. Ve funkci zůstal poté, co mu funkční období v roce 1925 prodloužil ústavní zákon.
Hindenburg Paul von (1847-1934)

německý vojevůdce, státník a národní hrdina. Jako voják z povolání se zúčastnil německých válek v letech 1866 i 1870-1871 proti Rakousku a Francii. V roce 1903 byl jmenován velícím generálem a roku 1911 penzionován. Na začátku první světové války v roce 1914 byl povolán z výslužby zpět, aby velel německé osmé armádě na východní frontě. Proslavil se s spolu se svým náčelníkem štábu Ludendorffem porazil Rusy v bitvě u Tannenbergu (26.-30. srpna 1914). Brzy poté byl jmenován vrchním velitelem německých vojsk na východní frontě a v roce 1916 vrchním velitelem celé německé armády. Za revoluce v roce 1918 podporoval ideu německé republiky a po smrti Friedricha Eberta v roce 1925 byl zvolen druhým říšským prezidentem Výmarské republiky a v roce 1932 v úřadu potvrzen. Na nátlak svých poradců jmenoval 30. ledna 1933 Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Jeho prestiž byla tak vysoká, že Hitler počkal se zrušením prezidentské funkce a akcemi proti ústavnímu pořádku až do doby po jeho smrti.

Hitler Adolf (1889-1945)

německý nacistický politik a státník. Narodil se jako syn rakouského úředníka, nepodařilo se mu jeho přání studovat malířství ve Vídni. V roce 1913 odešel z Vídně do Mnichova, za první světové války sloužil v německé armádě jako dobrovolník. V roce 1919 vstoupil do Německé dělnické strany, v roce 1921 už byl jejím předsedou a strana byla přejmenována na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (Nazionalsozialistische deutsche Arbeiterpartei, NSDAP). Jeho pokus o puč v Mnichově ze 8./9. listopadu 1923 se nezdařil, byl odsouzen a od dubna do prosince 1924 vězněn v pevnosti Lemberg am Lech. Ve vězení napsal svou programovou knihu Mein Kampf. Po návratu z vězení znovu vedl NSDAP, jejíž popularita začala rychle vzrůstat v době po hospodářské krizi z roku 1929. Hitlerova myšlenka návratu Německa k národní velikosti se lidem líbila. 30. ledna 1933 byl Hitler jako vůdce nejsilnější strany v zemi jmenován kancléřem a pověřen sestavením vlády. Hitler brzy zneužil zmocňovacího zákona k odstranění svých politických rivalů z levicových stran, provedl čistku i uvnitř vlastní strany v červnu 1934. Po přijetí Norimberských zákonů pak došlo k pronásledování Židů, nejdříve došlo k tomu, že byla omezena jejich občanská práva, ve finální fázi byli ale již likvidování v likvidačních koncentračních táborech. Po smrti starého prezidenta Hindenburga se stal Hitler jako vůdce a říšský kancléř hlavou státu a ve svých rukou soustředil veškerou zákonodárnou i výkonnou moc. V roce 1938 Hitler ke své říši připojil Rakousko a v témž roce na podzim mnichovskou dohodou získal pohraniční oblasti Československa. Velká Británie a Francie se snažily udržet mír za každou cenu a dopřály Hitlerovi každou kořist, které se mu zachtělo. V březnu 1939 Hitler obsadil zbytek Československa a zřídil Protektorát Čechy a Morava a západní mocnosti mu to tolerovaly. Napadení Polska v září 1939 už ale tolerovat nechtěly, a tak vstoupily do války. Hitler se o Polsko podělil se Sovětským svazem, v dubnu 1940 zaútočil na Norsko a Dánsko a o měsíc později i na Francii. Byl úspěšný a vítězil, první neúspěch přišel až v letecké bitvě u Británii. Invazi na Britské ostrovy tedy odložil a připravoval se k útoku proti Sovětskému svazu. Útok na Sovětský svaz začal ráno 22. června 1941, zpočátku německé divize vítězily, ale v zimě 1941/1942 utrpěly krutou porážku u Moskvy. Následující jaro 1942 podnikl Hitler nový útok proti jižním oblastem Ruska ve snaze získat zakavkazskou ropu, ale jeho 6. armáda byla obklíčena a v únoru 1943 zničena u Stalingradu. Od té doby již Němce na východní frontě čekala jen řada porážek a menší množství defenzivních vítězství. V severní Africe v roce 1943 podlehl polní maršál Rommel početní a materiálové převaze západních spojenců, neúspěšný byl pokus odrazen vylodění spojenců na Sicílii i v samotné Itálii. Když se v červnu 1944 spojenci vylodili v západní Evropě ve francouzské Normandii a začali svůj pochod do srdce Německa, byl osud Hitlerova režimu zpečetěn. V červenci 1944 skupina důstojníků wehrmachtu provedla na Hitlera atentát, který mu poškodil zdraví, ale nezabil jej. V zimě 1944/1945 Němci podnikli poslední útok v Ardenách, ale tento křečovitý pokus je stál jen velké množství mužů a nedosáhli jím ničeho. Když se v dubnu 1944 Rudá armáda přiblížila k Berlínu, kde měl Adolf Hitler svůj hlavní stan, rozhodl se německý vůdce že z Berlína neuprchne a 30. dubna 1944 spáchal ve svém bunkru sebevraždu. Adolf Hitler přímo ovlivnil výsledek druhé světové války svými často nekompetentními zásahy do velení.

MEIN KAMPF (1925)
Kniha Adolfa Hitlera, kterou z velké části napsal za svého pobytu ve věznici Landsberg am Lech v roce 1924 po neúspěšném puči. Mein Kampf (Můj boj) sestává z dvou svazků – Účtování a Národněsociální hnutí. Adolf Hitler zde popisuje svůj život, své skutky, plány a své názorové přesvědčení (např. o nadřazenosti německého národa nad ostatními, o rasové podřadnosti a méněcennosti některých národů apod.). Kniha se stala základní učebnicí německého národního socialismu.

Göring Hermann (1893-1946)

německý nacistický politik. Za první světové války bojoval jako pilot, získal nejvyšší pruské válečné vyznamenání řád Pour le mérite. Po válce působil jako pilot v Dánsku a Švédsku, v roce 1922 se stal členem NSDAP. Po nevydařeném Hitlerově puči v roce 1923 uprchl do zahraničí. V roce 1926 byl amnestován, vrátil se do Německa a pracoval jako obchodní zástupce leteckých firem. V roce 1928 byl za NSDAP zvolen poslancem v Říšském sněmu a jako zastánce legální cesty k moci se stal jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků. V roce 1932 zvolen předsedou Říšského sněmu, po vstupu nacistů do vlády v lednu 1933 jmenován říšským ministrem bez portfeje a říšským ministrem pro letectví. Spolupodílel se na zakládání koncentračních táborů a gestapa. Od roku 1935 velitelem německého válečného letectva – Luftwaffe. Za doby Třetí říše hromadil majetek, funkce, tituly a uniformy, stal se závislým na morfinu, rychle tloustl a jeho schopnosti a výkonnost rapidně klesaly. V roce 1938 polním maršálem, v roce 1940 říšským maršálem, mezitím v roce 1939 jmenován oficiálně Hitlerovým zástupcem a nástupcem a tím pádem i mužem číslo dvě v nacistické hierarchii. Za války se dopustil mnoha omylů v souvislosti s leteckou bitvou o Británii, leteckým zásobováním vojsk u Stalingradu a dalších, čímž výrazně přispěl k německé porážce. Pokoušel se o jednání se spojenci a 23. dubna 1945 byl Hitlerem označen za zrádce a zbaven všech svých funkcí. Jako hlavní válečný zločinec byl 1.10.1946 norimberským soudním tribunálem odsouzen k trestu smrti. Popravě se vyhnul tím, že se otrávil jedem.

NOC DLOUHÝCH NOŽŮ (29. – 30. ČERVNA 1934)
Během noci z 29. na 30. června 1934 na závěr mocenského boje mezi znepřátelenými představiteli SA (Sturmabteilung) a SS (Schutzstaffel) dal Adolf Hitler pokyn k hromadnému povraždění celého vedení SA v čele s šéfem SA a Hitlerovým dlouholetým přítelem a spolubojovníkem Ernstem Roehmem.

ZMOCŇOVACÍ ZÁKON (23. BŘEZNA 1933)
Zákon, přijatý v německém říšském sněmu krátce po požáru budovy Říšského sněmu (27. února 1933) a který německé vládě v čele s kancléřem Adolfem Hitlerem umožňoval vydávat zákony bez souhlasu parlamentu a prezidenta. Tím se v rukou říšského kancléře ocitla moc zákonodárná i výkonná. Platnost původního zákona byla deset let, ale v roce 1943 jeho platnost Adolf Hitler prodloužil.

NORIMBERSKÉ ZÁKONY (1935)
Norimberské zákony představovali rasistické dekrety nacistického Německa, které byly přijaty Říšským sněmem a staly se tak zákony, které osoby rozdělovaly na osoby „árijského“ nebo „druhově podobného původu“ a na osoby „druhého řádu“ (zejména židy). Osoby, které nemohly doložit svůj árijský nebo druhově podobný původ byly zbaveny občanských práv, nebyly oprávněny vykonávat řadu profesí a měly zakázáno uzavírat sňatky s osobami „árijského“ nebo „druhově podobného původu“. Deklarovaným cílem zákonů byla „ochrana německé krve a německé cti“.




OBSAZENÍ DEMILITARIZOVANÉHO PÁSMA PORÝNÍ (7. BŘEZNA 1936)
Německá vojska 7. března 1936 obsadila demilitarizované pásmo Porýní a hrubě tak porušila ustanovení Versaillské smlouvy a locarnských dohod. Francie a Velká Británie se nezmohly na odpor a němečtí nacisté tak dosáhli významného vítězství.

Himmler Heinrich (1900-1945)

německý nacistický politik. Původně zemědělský inženýr a chovatel drůbeže vstoupil v roce 1922 do NSDAP a v roce 1923 se účastnil mnichovského puče. V NSDAP rychle stoupal v hierarchii nahoru, stal se župním vedoucím (gauleiter) Dolního Bavorska a od roku 1929 velitel jednotek SS. Od roku 1930 poslanec říšského sněmu za NSDAP, v roce 1934 řídil likvidaci špiček SA v rámci Noci dlouhých nožů. Roku 1936 se stal šéfem německé policie, v srpnu 1943 říšským ministrem vnitra a v červenci 1944 velitelem tzv. náhradní armády. V posledním roce Třetí říše se chtěl proslavit i jako polní velitel, ale plně selhal. V lednu 1945 jednal se západními spojenci o uzavření separátního míru, za což byl 28. dubna 1945 zbaven na Hitlerův rozkaz všech funkcí a zatčen. Padl do britského zajetí a v obavě před prozrazením spolkl jed a spáchal sebevraždu. Byl spoluzodpovědný za tragický osud židovských i nežidovských obětí koncentračních táborů a jiných nelidských činů, spáchaných ve jménu Třetí říše.

Göring Hermann (1893-1946)

německý nacistický politik. Za první světové války bojoval jako pilot, získal nejvyšší pruské válečné vyznamenání řád Pour le mérite. Po válce působil jako pilot v Dánsku a Švédsku, v roce 1922 se stal členem NSDAP. Po nevydařeném Hitlerově puči v roce 1923 uprchl do zahraničí. V roce 1926 byl amnestován, vrátil se do Německa a pracoval jako obchodní zástupce leteckých firem. V roce 1928 byl za NSDAP zvolen poslancem v Říšském sněmu a jako zastánce legální cesty k moci se stal jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků. V roce 1932 zvolen předsedou Říšského sněmu, po vstupu nacistů do vlády v lednu 1933 jmenován říšským ministrem bez portfeje a říšským ministrem pro letectví. Spolupodílel se na zakládání koncentračních táborů a gestapa. Od roku 1935 velitelem německého válečného letectva – Luftwaffe. Za doby Třetí říše hromadil majetek, funkce, tituly a uniformy, stal se závislým na morfinu, rychle tloustl a jeho schopnosti a výkonnost rapidně klesaly. V roce 1938 polním maršálem, v roce 1940 říšským maršálem, mezitím v roce 1939 jmenován oficiálně Hitlerovým zástupcem a nástupcem a tím pádem i mužem číslo dvě v nacistické hierarchii. Za války se dopustil mnoha omylů v souvislosti s leteckou bitvou o Británii, leteckým zásobováním vojsk u Stalingradu a dalších, čímž výrazně přispěl k německé porážce. Pokoušel se o jednání se spojenci a 23. dubna 1945 byl Hitlerem označen za zrádce a zbaven všech svých funkcí. Jako hlavní válečný zločinec byl 1.10.1946 norimberským soudním tribunálem odsouzen k trestu smrti. Popravě se vyhnul tím, že se otrávil jedem.

Goebbels Josef (1897-1945)

německý nacistický politik. Původně pracoval jako novinář, v roce 1922 vstoupil do NSDAP a v roce 1928 se stal poslancem Říšského sněmu za NSDAP. V roce 1930 se stal říšským vedoucím propagandy NSDAP a během celého období Třetí říše mezi roky 1933 a 1945 vykonával funkci říšského ministra lidové osvěty a propagandy. Goebbels měl neomezenou moc nad tiskem, rozhlasem, filmem i literaturou a všech těchto prostředků mistrně využil k ovlivňování vlastního národa i jiných zemí. Některé jeho lži vešly do historie nebo přímo ovlivnily vojenské operace spojenců. V roce 1944 se stal generálním zmocněncem pro totální válku a do posledních dnů Třetí říše překrucoval fakta ve prospěch režimu. Na konci války byl jedním z mála nejbližších spolupracovníků, kterým Adolf Hitler věřil. Po Hitlerově smrti zabil své děti a spáchal se svou ženou sebevraždu.


Franco Francisco Bahamonde (1892-1975)

španělský generál a státník. Vojenské zkušenosti získal za bojů v severní Africe (Maroko), v roce 1935 se stal šéfem španělského generálního štábu. Stal se jedním z organizátorů vojenského puče proti republikánské vládě lidové fronty ve Španělsku. Konflikt se rozrostl v občanskou válku (1936-1939), ve které Franco s vojenskou a hospodářskou pomocí nacistického Německa a fašistické Itálie zvítězil. Za druhé světové války se i přes Hitlerovo naléhání nestalo Španělsko spojencem Německa a Itálie a zůstalo neutrální. Jeho vláda byla autoritativní, opíral se o armádu a katolickou církev. Podařilo se mu udržet v čele státu až do své smrti, za svého nástupce určil prince Juana Carlose."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ