"Druhá světová válka v Evropě – západní a africké bojiště

Německý útok na Polsko
1.září 1939 německá vojska napadla Polsko. Předehrou k tomu se stalo fingované přepadení německé vysílačky v pohraničním městě Gleiwitz. Německé divize, které byly v početní a částečně i technické převaze, se přes menší potíže rychle převalily přes hrdinně bojující Poláky a tažení ukončily během necelých 4 týdnů. Německý úspěch byl umožněn kombinací více faktorů – profesionální, pružně jednající a odborně zdatný důstojnický sbor, skvěle vycvičené a motivované mužstvo, využívající pokrokovou techniku. Německé útočné operace v prvních třech letech války, spočívající v mistrovské kombinaci prudkých tankových výpadů hluboko do nepřátelského zázemí spolu s rozsáhlými obkličovacími operacemi, spolupráce obrněných sil spolu s pěchotou a podporovaná silným letectvem, oživily fenomén bleskové války (blitzkrieg).
Pád Polska uspíšila také Rudá armáda, která 17.září 1939 zaútočila z východu a postupně zabrala celé východní Polsko v duchu německo-sovětských předválečných smluv. Toto dělení bylo dokončeno 28.září 1939 a stvrzeno německo-sovětskou dohodou o přátelství a hranicích.
Válka v sedě
Spojenecká pomoc Polsku se omezila na shazování propagandistických letáků z letadel. Francouzi obsadili svou východní Maginotovu linii, ale stejně jako Angličané nepřešli k žádným útočným operacím. Tím zcela jasně porušili své smlouvy, kterými Polsku garantovali pomoc při případném napadení Německem. Adolf Hitler chtěl okamžitě po ukončení vojenských operací v Polsku v říjnu 1939 zaútočit na západě, ale na radu svých generálů se rozhodl útočné operace odložit. Tím vznikla situace, která trvala až do května 1940. Německo bylo s Francií a Anglií ve válce, ale neprobíhaly žádné válečné operace.
Sovětsko-finská válka

Finští vojáci na lyžích
30.listopadu Sovětský svaz napadl Finsko. Oproti očekávání byl ale finský odpor vůči agresorovi nečekaně tvrdý. Finové byli lépe připraveni na válku v nehostinných podmínkách, rychle se přesouvali na lyžích a působili Rusům těžké ztráty. Přes veliké materiální i lidské oběti se SSSR podařilo obsadit jen území v oblasti Karelské šíje. Mír byl podepsán 12.března 1940.
Německý útok na Dánsko a Norsko
9.dubna 1940 Německo podniká útok na Dánsko a Norsko. Dánsko, které nemá žádnou armádu, kapituluje ještě týž den. Norsko kladlo o poznání tužší odpor než Němci předpokládali, navíc Britové jim poslali na pomoc expediční sbor. Německé speciální jednotky nakonec dokázaly dobýt strategický přístav Narvik, důležitý pro transport železné rudy ze Švédska. Důležitou roli sehrála i pomoc norských kolaborantů v čele s Vitkunem Quislingem německým invazním vojskům. Norská vláda a norský král Haakon opustili hlavní město Oslo a emigrovali do Velké Británie. Němci pak začali okupovat celou zemi.
Německý útok na Francii, Belgii a Nizozemí
O měsíc později, 10.května 1940, začal finální útok na Západní Evropu. Němci poněkud modifikovali starý von Schlieffenův plán útoku na Francii, obešli Maginotovu linii a zaútočili i přes Nizozemí a Belgii. Spojenci byli nepříjemně překvapeni německou taktikou, byli nuceni ustupovat a na konci května již byli zatlačeni k pobřeží kanálu La Manche. Odtud se jim podařilo z kapsy u Dunkerque evakuovat značné množství vojáků díky heroickému výkonu anglického námořnictva i rybářů a díky rozhodnutí Adolfa Hitlera nechat konečnou destrukci obklíčených anglo-francouzských vojsk v Dunkerque na letectvu. Armáda byla nucena povolit ocelové sevření spojeneckých divizí a víceméně přihlížet, jak se Britům daří evakuovat své vojáky, navzdory úsilí luftwaffe. Tím se podařilo Britům zachovat si jádro svých jednotek, ačkoliv na francouzské pevnině museli nechat takřka veškerou výzbroj a vybavení. Tyto jednotky nyní byly v Anglii horečně vyzbrojovány v předtuše blížící se německé invaze na ostrovy.
Vstup Itálie do války
10. června 1940, v době, kdy se výsledek války jasně převážil na stranu Německa, vstoupila do války proti Francii formálně i fašistická Itálie, která se tak zbavila své dosavadní neutrality. Německý postup se po vyklizení kapsy u Dunkerque stočil na jih a přitom neztratil nic ze své síly a rychlosti. 14. června 1940 vstoupili Němci do hlavního města Francie, do Paříže. O týden později, 21.června 1940 obdržel maršál Pétain od Německa nótu obsahující tvrdé podmínky příměří a o den později, 22.června 1940 je přijal. Ponížení Francie, kde velké oblasti na severu země a celá oblast atlantického pobřeží se svými přístavy byla okupována Německem, bylo dokonáno tím, že byl mír podepsán ve stejném železničním vagónu, ve kterém byla podepsána kapitulace Německa po první světové válce. Německá propaganda i národ provolávaly slávu Adolfu Hitlerovi. Jižní část Francie byla svěřena do správy loutkovému režimu maršála Pétaina, který se usadil ve Vichy. Malá část politiků a vojáků uprchla do anglického exilu, kde pod vedením maršála Charlese de Gaulla začala organizovat Francouzský národní výbor za osvobození Francie.
Proti Německu a Itálii tak zůstala ve válce prakticky pouze Velká Británie se svými dominii. V Londýně se usadilo centrum protinacistické koalice tvořené i exilovými vládami Polska, Nizozemska, Norska, Československa a později i Řecka a Jugoslávie.
Sovětská okupace pobaltských republik, území Besarábie a severní Bukoviny
Následovala okupace pobaltských republik Litvy, Lotyšska a Estonska v červnu 1940 poté, co s nimi SSSR uzavřel neplnoprávné smlouvy. Ve stejném měsíci Sovětský svaz připojil i území Besarábie a severní Bukoviny.
Letecká bitva o Anglii

Bombardování Londýna
V létě 1940 začalo Německo své přípravy na invazi na Britské ostrovy. Součástí příprav byla i snaha o vybojování vzdušné převahy v prostoru nad ostrovy. Začíná bitva o Anglii, později známější pod názvem bitva o Británii. Německá letadla začala bombardovat britská letiště a strategické cíle. Na straně Britů nelétali v kokpitech stíhacích letadel pouze samotní Britové ale i Poláci, Belgičané, Jihoafričané, Kanaďané a i Čechoslováci. Díky nezměrnému úsilí spojeneckých pilotů se Němcům nejen že nepodařilo získat trvalou vzdušnou převahu, ale naopak začala německá luftwaffe maršála Goeringa ztrácet půdu pod nohama a poté, co přešla od bombardování letišť a snahy zlomit páteř britského letectva k bombardování měst a hustě obydlených oblastí a snaze zlomit ducha britského a především londýnského člověka, dokonce i strategickou iniciativu. Britové vytrvali a jejich trpělivost přinesla ovoce na konci září, kdy se po velikých ztrátách na letadlech a především zkušených posádkách bombardérů německé letectvo muselo vzdát své snahy o získání vzdušné převahy nad Britskými ostrovy. Bitva o Británii tak skončila vítězstvím Spojenců, německé letectvo utrpělo zdrcující porážku, ze které se vzpamatovávalo celou válku a německé vrchní velení odložilo vylodění v Anglii na další rok.
Italské neúspěchy v severní Africe
V září 1940, kdy vrcholila bitva o Británii, se italský duce Benito Mussolini rozhodl, že Německo nezůstane jediným státem, který si při novém dělení Evropy a světa bude nárokovat nová území. Italové tedy napadli britský strategický bod v Africe – Egypt, ale nejen, že byli odraženi, ale dokonce zatlačeni hluboko zpět do Libye. Adolf Hitler nelibě nesl, že jeho italský partner utrpěl takovou porážku, a rozhodl se, že Italům na pomoc pošle německé jednotky i německé velitele.
Německý útok proti Jugoslávii a Řecku
V dubnu 1941 Německo spolu se svými spojenci z Maďarska a Bulharska obsadilo Jugoslávii a Řecko, poté co se o něco podobného pokoušela neúspěšně i Itálie. V Chorvatsku vznikl loutkový stát v čele s Ante Paveličem, který vyhlásil samostatnost a postavil se po bok Adolfa Hitlera. Odlišná situace zavládla v Srbsku, kde nacisté zavedli okupační správu a nastolili kolaborantskou vládu v čele s generálem Nedičem. Ani tvrdými policejními metodami a stupňovaným terorem se však nepodařilo zlomit víru a podporu obyvatelstva vojenským jednotkám četniků v čele s generálem Mihailovičem, který podporoval exilovou královskou jugoslávskou vládu či partyzánskou armádou, kterou vedl J. B. Tito a kterou z velké části ovládali a podporovali komunisté. Silné partyzánské jednotky zde existovaly prakticky po celou dobu druhé světové války a ani přítomnost silných policejních jednotek nedokázala vliv partyzánů snížit. Na konci války v roce 1944 dokonce partyzáni sami dokázali osvobodit rozsáhlá území Jugoslávie.
V roce 1942 podnikli západní Spojenci pokusný nájezd na přístavní město Dieppe, čímž si chtěli vyzkoušet bojové prostředky a jednotky přímo v invazní operaci. Operace neskončila úspěchem, neboť nájezd se podařilo místní německé posádce odrazit, což Spojence utvrdilo v přesvědčení, že s otevřením druhé fronty v západní Evropě musí ještě počkat. Ve Velké Británii se tedy začal hromadit veškerý materiál, který by mohli Spojenci při budoucí invazní operaci upotřebit. Samotný útok na Dieppe provedla jedna kanadská divize spolu s britskými a americkými speciálními jednotkami. Kanaďané utrpěli poměrně vysoké ztráty na mrtvých a zajatých a museli se stáhnout, aniž by dosáhli nějakého významného vojenského úspěchu.
Boje v severní Africe, německá kapitulace

Němečtí vojáci v Africe
23.říjen 1942 bitva u Al Alamejnu v severní Africe. Po nástupu generála Montgomeryho do funkce velitele 8. britské armády byl poražen německý expediční sbor Afrikakorps pod velením polního maršála Rommela a začal britský postup k libyjsko-tuniské hranici. V roce 1943 se zároveň podařilo západním Spojencům ovládnout severní Afriku. Tomuto úspěchu předcházelo vylodění na severozápadě Afriky v rámci operace Pochodeň, kdy Američané vpadli na francouzská koloniální území v Alžírsku, Oranu a Casablance a poté, co se Francouzi rozhodli kapitulovat, dostali se německému Afrikakorps do zad a nezadržitelně postupovali směrem k jeho pobřežním základnám. Němcům nezbylo než se začít stahovat do jižního Tunisu, přenechali iniciativu Spojencům a ti ji beze zbytku využili a donutili Afrikakorps kapitulovat. Polní maršál Rommel byl ještě před koncem operací odvelen do Německa.
Spojenecké vylodění na Sicílii
V červenci 1943 přišel první útok na samotnou Evropu. Došlo ke spojeneckému vylodění na Sicílii, po němž následovalo vylodění na Apeninském poloostrově a v Itálii došlo ke státnímu převratu. Král Viktor Emanuel III. jmenoval maršála Badoglia premiérem a Mussolini byl uvězněn. Německým speciálním jednotkám v čele s Otto Skorzenym se sice podařilo Mussoliniho vypátrat, osvobodit a znovu dosadit do loutkového státu na severu Itálie, ale jeho pozice už nebyla zdaleka tak silná. Mezitím německé jednotky začaly opevňovat Apeninský poloostrov. I přes pomoc partyzánů se Spojencům dlouho nedařilo Němce z Itálie vytlačit. Museli přetrvat krvavou bitvu u Monte Cassina v roce 1944 a bojovat v Itálii celých 18 měsíců.
Spojenecké vylodění ve Francii

Operace Overlord
6. června 1944 došlo k dlouho očekávané události, ke spojeneckému vylodění v západní části Francie v rámci operace Overlord. Pod vrchním velením generála D. D. Eisenhowera byly na francouzské pobřeží dopraveny více než 2 miliony vojáků a desetitisíce tun vojenské techniky. Začal rychlý postup Francií a do září 1944 již byla osvobozena celá Francie, Belgie a jih Nizozemska. 11. září 1944 Spojenci dosáhli německých hranic severně od Trevíru a o 3 dny později dokonce prolomili německý obranný val – Siegfriedovu linii. Rovněž v září 1944 museli ale Britové a Američané strpět porážku v grandiózní výsadkové operaci u Arnhemu, jejímž cílem bylo položit „koberec výsadkářů, po němž by projely obrněné jednotky“. Smůlou Spojenců bylo, že blízko Arnhemu zrovna tábořily kvůli nutnému odpočinku dvě silné tankové divize SS, které hrdinně bojující výsadkáře v bitvě o arnhemský most, která vešla do dějin, porazily.
Německá protiofenzíva v Ardenách
V prosinci 1944 se Němci odhodlali k poslednímu, do jisté míry zoufalému, protiútoku na západní frontě. Shromáždili všechny dostupné tankové síly které měli a soustředili je v Ardenách. Podařil se jim průlom, ale nedosáhli vytyčených cílů a poté, co se v lednu 1945 zlepšilo počasí a viditelnost, spojenecká letadla znovu opanovala vzduch a způsobila Němcům těžké ztráty. Navíc jim došel i benzín a tak supermoderní tanky museli nechat na místě a vrátit se zpět do Německa pěšky.
Finální spojenecký útok do srdce Německa, německá kapitulace
Na jaře 1945 Spojenci překročili Rýn a postupovali do německého vnitrozemí, 25.dubna 1945 se Sověti s Američany setkali na Labi u města Torgau. V téže době padl Milán, centrum Mussoliniho republiky Salo. Mussolini byl zajat a popraven partyzány. Ve Francii zatkli maršála Pétaina, představitele vichystického režimu. V té době Sověti dokončovali dobývání Berlína, kde 30.dubna 1945 ukončil vlastní rukou svůj život Adolf Hitler spolu se svojí, teď již ženou, Evou a rodinou Goebbelsových. 2.května dobývání Berlína skončilo a jeho posádka kapitulovala. Nástupcem Adolfa Hitlera se stal velkoadmirál Doenitz. 7.května 1945 v Remeši podepsali všeobecnou kapitulaci generál Jodl a za Spojence generálové Bedel-Smith, Susloparov a Savéz. Německá armáda měla zastavit veškeré bojové akce 8.května ve 23 hodin 01 minut středoevropského času. Stalin trval na tom, aby kapitulace byla podepsána též v Berlíně. Stalo se tak v noci z 8. na 9. května 1945 v Berlíně-Karlhorstu, kde za německou stranu podepsal kapitulační akt polní maršál Keitel. Válka v Evropě tak skončila. Poslední vojenskou akcí na evropském válčišti byla pražská operace Rudé armády, která se protáhla až do ranních hodin 9.května 1945. Zamezila americkým vojskům dokončení osvobození Čech a Prahy. Americká vojska se zastavila na předem dohodnuté demarkační čáře Linec – České Budějovice – Karlovy Vary – Saská Kamenice.

Norimberský proces
Druhá světová válka v Evropě skončila, ale její důsledky mohou lidé pociťovat dodnes. Následoval ještě Norimberský proces s nacistickými válečnými zločinci a rozdělení Německa na čtyři spojenecké okupační zóny.

Poznámky:

MAGINOTOVA LINIE
rozsáhlý systém francouzských pevností podél francouzsko-německé hranice, který se začal budovat po první světové válce za ministra války André Maginota ve snaze ochránit francouzské hranice před německým útokem. Za druhé světové války se německá armáda Maginotově linii vyhnula a její hlavní síly zaútočily přes Belgii a Nizozemí.

Quisling Vidkun (1887-1945)

norský důstojník a politik. Jeho jméno se stalo nejenom v severní Evropě synonymem pro zrádce. Sloužil v norské armádě, ve třicátých letech se angažoval v norském fašistickém hnutí. Spolupracoval s nacistickým režimem v Německu a po obsazení Norska německými jednotkami v roce 1940 se stal nejvyšším představitelem kolaborantské vlády. Poté, co Německo stáhlo v roce 1945 svá vojska z Norska, byl souzen za velezradu, odsouzen a zastřelen.

Pétain Philippe (1856-1951)

francouzský maršál a státník. Francouzský hrdina první světové války. V roce 1916 porazil Němce u Verdunu, o rok později již byl vrchním velitelem francouzským vojsk. Rok působil jako velvyslanec ve Španělsku, 16. června 1940 se stal ministerským předsedou a v této funkci podepsal ve dnech 22.-24. června 1940 příměří s Německem a Itálií. 11. července 1940 zvolen hlavou francouzské vlády v neokupované části Francie. Vláda sídlila ve Vichy. Pétain spolupracoval s německou okupační mocí a po skončení druhé světové války v Evropě byl v srpnu 1945 odsouzen za kolaboraci k trestu smrti. Později byl rozsudek změněn na dlouholetý žalář.

Gaulle Charles de (1890-1970)

francouzský generál, politik a státní. Zúčastnil se první světové války a upadl do německého zajetí. Po válce se stal v roce 1921 profesorem na francouzské Vojenské akademii v Saint-Cyr. Na začátku druhé světové války se stal velitelem tankové divize. Po porážce Francie v červnu 1940 se s porážkou nemínil smířit, vedl Výbor svobodné Francie. S pomocí britského ministerského předsedy Winstona Churchilla unikl z okupované Francie do Londýna a byl uznán britskou vládou (v roce 1941 i sovětskou vládou) za představitele Svobodných Francouzů. Bojoval na straně spojenců a po vylodění v Normandii v červnu 1944 se vrátil na francouzskou pevninu. Od září 1944 do listopadu 1945 předsedou prozatímní vlády 4. republiky. V listopadu 1945 zvolen předsedou vlády a prozatímním prezidentem. Docílil zrušení ústavy 3. republiky a byl zastáncem silné prezidentské moci. Pro svou koncepci nezískal podporu, a tak na začátku roku 1946 na své funkce rezignoval. Francouzské vlády nebyly schopné na konci padesátých let vyřešit komplikovanou situaci v Alžírsku, které bojovalo za svou nezávislost na Francii. De Gaullovi se tak znovu otevřela cesta k moci. V červnu 1958 se stal ministerským předsedou a ministrem obrany, obdržel plné moci a konečně prosadil zásadní změnu ústavy typickou posílením prezidentské moci. V prosinci 1958 byl zvolen prvním prezidentem 5. republiky, ukončil válku v Alžírsku a v roce 1962 deklaroval nezávislost francouzským koloniím. Dosáhl usmíření s Německem, prosazoval uznání komunistické Čínské lidové republiky, v roce 1966 vystoupila Francie z vojenské části NATO a usilovala o národní politiku evropských států nezávislou na Spojených státech amerických. Svou vojenskou sílu Francie opírala o vlastní jaderný program. De Gaulle se zasazoval o diplomatické vztahy se socialistickými zeměmi, zvýšil prestiž Francie. Po vlně protestů a stávek odstoupil v roce 1969 a poté se věnoval psaní vlastních pamětí.

Göring Hermann (1893-1946)

německý nacistický politik. Za první světové války bojoval jako pilot, získal nejvyšší pruské válečné vyznamenání řád Pour le mérite. Po válce působil jako pilot v Dánsku a Švédsku, v roce 1922 se stal členem NSDAP. Po nevydařeném Hitlerově puči v roce 1923 uprchl do zahraničí. V roce 1926 byl amnestován, vrátil se do Německa a pracoval jako obchodní zástupce leteckých firem. V roce 1928 byl za NSDAP zvolen poslancem v Říšském sněmu a jako zastánce legální cesty k moci se stal jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků. V roce 1932 zvolen předsedou Říšského sněmu, po vstupu nacistů do vlády v lednu 1933 jmenován říšským ministrem bez portfeje a říšským ministrem pro letectví. Spolupodílel se na zakládání koncentračních táborů a gestapa. Od roku 1935 velitelem německého válečného letectva – Luftwaffe. Za doby Třetí říše hromadil majetek, funkce, tituly a uniformy, stal se závislým na morfinu, rychle tloustl a jeho schopnosti a výkonnost rapidně klesaly. V roce 1938 polním maršálem, v roce 1940 říšským maršálem, mezitím v roce 1939 jmenován oficiálně Hitlerovým zástupcem a nástupcem a tím pádem i mužem číslo dvě v nacistické hierarchii. Za války se dopustil mnoha omylů v souvislosti s leteckou bitvou o Británii, leteckým zásobováním vojsk u Stalingradu a dalších, čímž výrazně přispěl k německé porážce. Pokoušel se o jednání se spojenci a 23. dubna 1945 byl Hitlerem označen za zrádce a zbaven všech svých funkcí. Jako hlavní válečný zločinec byl 1.10.1946 norimberským soudním tribunálem odsouzen k trestu smrti. Popravě se vyhnul tím, že se otrávil jedem.

Mussolini Benito (1883-1945)

italský státník. V mládí koketoval se socialismem. V březnu 1919 v Miláně založil první fašistické bojůvky (fasci di combattimento), se kterými potíral socialistická hnutí a levici. V květnu 1921 byl zvolen do parlamentu, v listopadu 1921 proměnil své bojové svazky v politickou stranu Partito Nazionale Fascista a po pochodu na Řím v roce 1922 donutil krále, aby jej pověřil sestavením vlády. Nechal se nazývat duce a osvojoval si diktátorské pravomoci. Věnoval se výstavbě měst a silnic, dobyl Habeš v roce 1936 a Albánii v roce 1939. Uzavřel spojenectví s Adolfem Hitlerem a stal se na Německu závislým. Pokusil se zabránit druhé světové válce, protože Itálie na ni nebyla hospodářsky ani vojensky připravena, neuspěl a 10. června 1940 vstoupila na jeho popud sama do války na straně Německa. Italské vojenské snahy byly neúspěšné a vedly k porážkám na všech bojištích, následkem toho Velká fašistická rada Mussolinimu vyslovila v červenci 1943 nedůvěru, byl králem zbaven úřadu a uvězněn v pohoří Gran Sasso. Německé speciální jednotky pod velením Otto Skorzenyho vypátraly na Hitlerův příkaz místo, kde byl Mussolini držen a v překvapivém úderu jej 12. září 1943 osvobodily. Mussolini pak na Hitlerovo naléhání zřídil na území v severní Itálii, které bylo ovládáno německými vojsky fašistickou Republicu Sociale Italiana. Na samém konci války byl na útěku do Švýcarska poznán, zajat italskými partyzány a bez soudu spolu se svou milenkou pověšen.

Tito Josip (vlastním jménem Josip Broz, 1892-1980)

jugoslávský vojevůdce a státník. Vyučil se strojním zámečníkem, v roce 1913 byl odveden do rakousko-uherské armády a poslán na východní frontu, kde ho v roce 1915 Rusové zajali. V říjnu 1917 vstoupil v Omsku do Rudé armády a po návratu do Jugoslávie v roce 1920 i do tamní komunistické strany. Za svou politickou činnost byl v letech 1928-1934 ve vězení, po návratu z vězení byl zvolen do Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie a v roce 1937 do jejího čela. Za druhé světové války bojoval proti nacistické okupaci jako vrchní velitel partyzánských oddílů a od roku 1942 jako velitel Národně osvobozenecké armády Jugoslávie. Z nepočetných oddílů v roce 1941 vybudoval během čtyř let početnou a disciplinovanou armádu, která vázala početné německé síly a na konci války dokázala sama osvobodit velké území. Po osvobození Bělehradu vytvořil novou vládu a v listopadových volbách v roce 1945 získala komunistická strana většinu hlasů a Tito se stal ministerským předsedou. Postavil se proti Stalinově snaze o kontrolu komunistických států, za což byla Jugoslávie v roce 1948 vyloučena z Informbyra. Stalin se neodvážil poslat do Jugoslávie k prosazení vlastních cílů vojáky, a tak Tito mohl v Jugoslávii budovat vlastní variantu komunismu. Vládl tvrdě a autokraticky, ale u občanů byl oblíbený.

Montgomery Bernard Law (1887-1976)

britský polní maršál. Pravděpodobně nejlepší britský polní velitel druhé světové války. V srpnu 1942 byl jmenován velitelem britské osmé armády, která v té době neúspěšně bojovala v severní Africe proti německým vojskům. Montgomery dokázal Rommelův postup zastavit a v součinnosti s Američany v roce 1943 Němce z Afriky vytlačit. Montgomery poté velel spojeneckým vojskům při invazi do Sicílie a Itálie v roce 1943 a v roce 1944 jako polní velitel při invazi spojenců v Normandii. Při bojích v západní Evropě vedl neustálé spory o prestiž s americkým generálem Pattonem, prosadil operaci Market-Garden, spojenecký para výsadek v Nizozemí. Šlo o ambiciózní operaci, kdy dvě americké a jedna britská výsadková divize přistály za nepřátelskými liniemi a držely klíčové křižovatky a mosty, tak aby obrněný sbor, který vyrazil směrem k nim mohl hladce projet hluboko na nepřátelské území. Takový byl plán, ve skutečnosti přesun Horrocksových obrněných sborů trval mnohem déle, než se předpokládalo, když byl několikrát německou obranou zastaven. Britská první výsadková divize vedla u Arnhemu hrdinný proti dvěma elitním tankovým divizím Zbraní SS, které poblíž Arnhemu právě odpočívaly po stažení z východní fronty. O tom spojenci nevěděli a byli německým odporem nemile překvapeni a po týdnu bojů museli britští výsadkáři z Arnhemu ustoupit. Po skončení druhé světové války v Evropě byl Montgomery v letech 1945-1946 vrchním velitelem britských okupačních vojsk v Německu a britský zástupce ve Spojenecké kontrolní radě. V letech 1951-1958 pak sloužil jako zástupce vrchního velitele vojsk NATO v Evropě. Za své úspěchy byl v roce 1946 povýšen do vikomtského stavu.

Rommel Erwin (1891-1944)

německý polní maršál. Zúčastnil se již bojů v první světové válce, kde získal nejvyšší pruské vyznamenání za statečnost – řád Pour le Mérite. V meziválečném období učil na důstojnické škole a studoval taktiku tankové války. Za invaze do Francie roku 1940 velel tankové divizi a proslavil se jako schopný a odvážný velitel. Po sérii italských neúspěchů v severní Africe poslal Hitler Rommela do Afriky, aby zvrátil britské úspěchy. Rommelův sbor Afrikakorps (později Tanková armáda Afrika) ihned po svém vylodění zatlačil Brity a dokonce se dostal pod Rommelovým vedením až k hranicím Egypta. Jeho zásobovací linie se ale příliš protáhly, a tak musel přejít do obrany. V Německu byl hrdinou číslo jedna a byl i Hitlerovým oblíbencem, ale přesto Hitler Afrikakorps neposiloval jak bylo třeba, a tak když se stal velitelem britské 8. armády v severní Africe schopný velitel Bernard Montgomery a když se v roce 1943 vylodili Američané v severozápadní Africe, byly dny Afrikakorpsu spočteny. Nemocný Rommel byl Hitlerem povolán do Německa, takové štěstí však neměli Rommelovi muži, kteří byli donuceni kapitulovat. Po porážce v severní Africe, na níž nenesl žádnou velkou vinu, byl Rommel jmenován ještě velitelem v západní Evropě. Rommel tvrdil, že bude třeba spojenecké vylodění zastavit hned v prvních hodinách po vylodění pomocí silných tankových sil, ale Hitler a vrchní velitel na západě polní maršál von Rundstedt byli jiného názoru. Rommel se hned po svém jmenování snažil o posilování Atlantického valu, ale když Spojenci 6. června 1944 nebyl val ještě zdaleka hotov a spojenecké vylodění tak bylo úspěšné. Při jedné z jeho inspekčních cest byl Rommelův vůz zasažen spojeneckým stíhacím bombardérem a Rommel samotný těžce zraněn na hlavě. V době, kdy bojoval se svým zraněním provedli spiklenci z řad armády 20. července 1944 atentát na Adolfa Hitlera a aniž by se přesvědčili, že je Hitler mrtev, začali provádět svůj protinacistický puč. Hitler ale přežil a spiklenci za svůj špatně naplánovaný a špatně provedený pokus tvrdě zaplatili. Následoval hon na čarodějnice, kdy byla řada důstojníků vyslýchána, mučena a popravena. Rommel samotný o plánovaném atentátu mnoho nevěděl, odmítl se ke spiklencům přidat, ale samotný fakt, že spiklenci počítali s jeho účastí stačil k rozsudku smrti. Rommela navštívili dva generálové a sdělili mu vzkaz od Adolfa Hitlera. Hitler dal Rommelovi na výběr, buď spáchá sebevraždu a jeho rodina bude ušetřena a on pohřben jako hrdina národa, nebo bude on i jeho rodina souzeni a odsouzeni. Rommel nezaváhal a zvolil první možnost.

Badoglio Pietro (1871-1956)

italský šlechtic, voják, politik a státník. V roce 1935 jako maršál italské armády velel italské invazi do Habeše. Do roku 1937 zůstal v Etiopii, poté byl do roku 1940 šéfem italského generálního štábu. Postavil se proti vstupu Itálie do války, po svržení Mussoliniho v roce 1943 stál v čele italské vlády. 3. září 1943 podepsal separátní mír se Spojenci.

Skorzeny Otto (1908-1975)

německý důstojník. Otto Skorzeny se narodil v Rakousku, ve Vídni získal vysokoškolské technické vzdělání. V třicátých letech se angažoval v rakouských nacistických kruzích, po připojení Rakouska k Třetí říši v roce 1938 vstoupil do SS. V řadách dvou elitních divizí Zbraní SS – 1.tankové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a 2.tankové divize SS Das Reich se účastnil tažení proti Francii v roce 1940, proti Srbsku v roce 1941 i bojů na východní frontě v letech 1941-1942. Poté co byl těžce zraněn, byl převelen k speciálnímu praporu SS ve Friedenthalu. Zde se věnoval výcviku svých mužů k speciálním diverzním operacím. Byl schopný organizátor i velitel, který se proslavil několika akcemi – osvobodil italského duceho Benita Mussoliniho z horského vězení v Gran Sasso, poté co byl v roce 1943 v Itálii zatčen a odstaven od moci, unesl z Budapešti syna admirála Horthyho, když vyšlo najevo, že Maďarsko chce opustit spojenectví s Německem a podepsat mír se Sovětským svazem a konečně za německé ofenzívy v Ardenách v zimě 1944-1945 organizoval diverzní operace v amerických uniformách v týlu americké armády. Plánoval i zavraždění nejvyšších představitelů Velké Trojky, ale k tomu se nedostal. Spojenci jej nazvali nejnebezpečnějším mužem Evropy a on svými činy tento přídomek naplňoval. Po válce byl zatčen americkými jednotkami a držen ve vězení, odkud utekl. Odešel do Španělska, kde se věnoval civilnímu zaměstnání inženýra a jistou dobu se podílel na vytváření egyptské tajné služby.

Eisenhower Dwight David (1890-1969)

americký vojevůdce, politik a státník. Byl zvolen jako 34. prezident USA v roce 1952 a znovu zvolen v roce 1956. Absolvoval vojenskou akademii USA ve West Pointu v roce 1915. Pracoval na ministerstvu obrany a v letech 1935-1939 byl hlavním vojenským poradcem generála Douglase MacArthura na Filipínách. Poté se vrátil do Spojených států, stal se pobočníkem generála George C. Marshalla. V roce 1942 už ve funkci velitele vojsk USA v Evropě velel vylodění Spojenců do severní Afriky v rámci operace Torch. V lednu 1944 byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil (Supreme Headquarters of Allied Expeditionary Forces – SHAEF) a velel spojeneckým silám na západní frontě od vylodění v Normandii v červnu 1944 až po porážku a kapitulaci nacistického Německa v květnu 1945. Po válce vstoupil do politiky a dotáhl to až do prezidentského úřadu. Při svém prezidentství kladl důraz na zahraniční politiku.

Jodl Alfred (1890-1946)

německý generál. Byl důstojníkem z povolání, sloužil ve štábních funkcích, celou druhou světovou válku sloužil jako náčelník velitelského štábu wehrmachtu. Úzce spolupracoval s Adolfem Hitlerem. 7. května 1945 podepsal na příkaz admirála Doenitze bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk v Remeši. V roce 1946 byl mezinárodním tribunálem v Norimberku odsouzen k trestu smrti a popraven.

Keitel Wilhelm (1882-1946)

německý polní maršál. Byl důstojníkem z povolání, sloužil ve štábních funkcích a v letech 1938-1945 vykonával funkci náčelníka Vrchního velení wehrmachtu. Úzce spolupracoval s Adolfem Hitlerem, kterého velmi obdivoval. 9. května 1945 podepsal bezpodmínečnou kapitulaci se SSSR v Berlíně-Karlshorstu. V roce 1946 byl mezinárodním tribunálem v Norimberku odsouzen k trestu smrti a popraven.

Stalin Josif Visarionovič (vlastním jménem Džugašvili, 1879-1953)

sovětský politik a diktátor. Gruzínec, v roce 1899 byl vyloučen z kněžského semináře a v roce 1903 se přidal k bolševikům. Za svou politickou činnost byl několikrát vypovězen do vyhnanství na Sibiř. Od roku 1917 do roku 1923 působil jako lidový komisař pro národnostní otázky, po odstoupení Lenina se v roce 1922 stal generální tajemníkem VKS(b). V následujícím mocenském boji odstavil v roce 1924 Trockého, v roce 1927 levé stranické křídlo, v roce 1929 pravé stranické křídlo a stal se tak neomezeným vládcem. Jako diktátor zavedl politické procesy v letech 1936-1939, kterým podle některých odhadů padlo za obět 700 tisíc osob, dalších několik milionů bylo uvězněno. Kolektivizoval zemědělství a pomocí pětiletých plánů zemi přeorientoval na těžký průmysl. V roce 1939 uzavřel pakt s Hitlerem, na jehož základě si rozdělili Polsko ještě v témž roce a v roce 1940 měl pak Stalin volnou ruku v Pobaltí. Pobaltské republiky byly nejprve donuceny podepsat nerovnoprávné smlouvy se Sovětským svazem a následně byly do SSSR začleněny. Po německém útoku na Sovětský svaz velel obraně ve Velké vlastenecké válce, jak ji sám nazval. Nejprve od roku 1941 jako předseda Rady lidových komisařů a od roku 1943 jako maršál SSSR. Během konferencí tzv. Velké trojky v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi se tvářil jako přítel USA a Velké Británie, ale přitom sledoval vlastní politiku. V zemích, které na konci druhé světové války osvobodila Rudá armáda od nacistické nadvlády zavedl různými prostředky komunistické režimy, které uvedl do podřízeného vztahu k Sovětskému svazu. Je přímo zodpovědný za smrt milionů lidí, za zhoršení situace v mezinárodní politice po druhé světové válce. Hrál i významnou roli při vzniku korejské války v roce 1950. Po jeho smrti v květnu 1953 byl v Sovětském svazu vyhlášen odklon od kultu jeho osobnosti a nejvyšší špičky komunistické strany se distancovaly od jeho činů. Často bývá, pravděpodobně správně, nazýván největším masovým vrahem lidských dějin.

NORIMBERSKÝ PROCES (1945-1946)
Po skončení druhé světové války v Evropě zasedl v německém Norimberku mezinárodní vojenský tribunál, aby projednal obvinění vedoucích osob nacistického režimu ze spiknutí a zločinů proti míru, válečnému právu a lidskosti. Odsouzenými k smrti a popravenými 16. října 1946 byli – Hans Frank, Wilhelm Frick, Alfred Jodl, Ernst Kaltenbrunner, Wilhelm Keitel, Joachim von Ribbentrop, Alfred Rosenberg, Fritz Sauckel, Arthur Seyss-Inquart a Julius Streicher. Další odsouzený k smrti Hermann Goering popravě unikl tím, že spáchal sebevraždu. Martin Bormann byl k trestu smrti odsouzen v nepřítomnosti. Tři další obvinění v procesu byli zproštěni viny a sedm mužů bylo odsouzeno k pobytu ve vězení. "

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ