"Druhá světová válka v Evropě – východní fronta a Tichomoří

Východní fronta
Operace Barbarossa
Na počátku července 1940 začalo německé vrchní velení pod krycím názvem operace Barbarossa přípravy na východní tažení – na boj proti Sovětskému svazu. Po neúspěšném pokusu o ovládnutí vzdušného prostoru nad Británií na podzim 1940 se Adolf Hitler rozhodl změnit své priority, otevřít druhou frontu a zaútočit na východ. V ranních hodinách 22.června 1941, přesně rok poté, co kapitulovala Francie, německé divize bez vyhlášení války zahájily útok na Sovětský svaz. Celkem 190 divizí, 3500 tanků a 3900 letadel bylo použito při počátečních útocích. Svou pomocnou ruku podalo i Finsko a Rumunsko, o dva dny později vyhlásila válku SSSR i slovenská vláda a dala k dispozici německému vrchnímu velení 2 divize a 1 brigádu a v srpnu 1941, rovněž po vyhlášení války, poskytla 3 divize i fašistická Itálie. Útoku na Sovětský svaz se rovněž zúčastnily též chorvatské a maďarské jednotky a i jedna divize španělských dobrovolníků. Ihned po napadení SSSR se ve svém projevu nezdráhal Winston Churchill, jinak zapřísáhlý odpůrce komunismu, označit Sovětský svaz za spojence Velké Británie.
Německý neúspěch před Moskvou
Při počátečním výpadu Němci obsadili rozsáhlá území a zajali téměř 1 milion ruských vojáků. Koncem října 1941 byl SSSR blízko zhroucení. Němci obklíčili Leningrad, obsadili celou Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí a stáli před Moskvou. Útočící jednotky se však velmi vyčerpaly a naprosto nepřipravené na ruské podmínky – bláto a mráz, v prosinci 1941 se zastavily těsně před Moskvou. Následující krutý ruský protiútok donutil Němce vzdát se naděje na porážku SSSR ještě před Vánocemi 1941 a donutil je vrátit se na zem. Po tomto vojenském neúspěchu se Adolf Hitler rozhodl vzít vrchní velení armády do svých rukou a odstavit tak německou generalitu na vedlejší kolej, což mělo mít v následujících letech katastrofální důsledky. Během kruté zimy 1941 / 1942 podnikali Rusové stálé výpady proti německým pozicím, což ještě více znesnadnilo i tak velmi krušný život frontových vojáků.
Německá katastrofa u Stalingradu

Bitva u Stalingradu
Na jaře 1942 Adolf Hitler obrátil svou pozornost na jih Ruska, směrem k Volze. Svým úderem na stalingradskou oblast se pokusil získat obrovské území, vyhnout se silným ruským jednotkách soustředěným kolem Moskvy a velikým obchvatem přes jižní křídlo sovětské fronty znovu ohrozit sovětské hlavní město. V srpnu 1942 začala rozsáhlá německá ofenzíva proti Stalingradu, přes počáteční úspěchy a rychlý postup se Němcům nepodařilo vyhnat ruské obránce z města a poté, co se proměnilo po prudkém leteckém i dělostřeleckém bombardování v hromadu ruin a sutin, se rychlý postup změnil v krutou, pomalou opotřebovávací válku v ulicích. Rychle se valící velké tankové jednotky kryté na křídlech pěchotou, páteř německého postupu, v úzkých a zničených ulicích města postrádaly jakoukoli účinnost a boj se tak změnil na neustálé šarvátky malých skupinek pěchoty. 6. německá armáda pod velením generála a později i polního maršála Friedricha Pauluse několikrát stála jen krůček před rozhodujícím vítězstvím, dokonce již německé ministerstvo propagandy hlásilo, že je město Stalingrad v německých rukou, ale v listopadu 1942 začala sovětská protiofenzíva, která zhatila všechny německé naděje. Boj o město, které neslo Stalinovo jméno a které se tak stalo proti své vůli místem prestižního boje mezi Hitlerem a Stalinem, se změnilo v pohřebiště výkvětu německé wehrmacht. Do ledna 1943 byli němečtí vojáci ve Stalingradu obklíčeni, poté co Hitler promeškal ideální dobu pro pokus o proražení z kotle kvůli šílené představě, že ještě mohou nedostatečně zásobená vojska dobýt město. Na konci ledna kapituloval štáb německé 6. armády ve Stalingradu a v čele s nyní již polním maršálem Paulusem odpochodovali do zajetí, z něhož se deset let po skončení války vrátila domů jen hrstka přeživších. Ještě do 2. února 1943 se urputně bránily zbytky německé armády v bývalém Traktorovém závodě, než jim došla munice. Tím skončila bitva, o níž mnozí přední němečtí vojevůdci prohlásili, že po ní už Německo válku nemohlo vyhrát, ale pouze se mohlo pokusit vybojovat přijatelný mír.
Sovětská protiofenzíva po bitvě u Stalingradu
Sovětský postup se nezastavil vítězstvím u Stalingradu, početně silnější a dobře vyzbrojené sovětské jednotky začaly útočit takřka po celé frontě. Německé vrchní velení se pokusilo získat znovu strategickou iniciativu ztracenou po Stalingradu v bitvě u města Orel a v Kurském oblouku v červenci a srpnu 1943, ale vinou prozrazení a početní převahy obránců si elitní tankové divize wehrmacht a SS na obranných postaveních Rudé armády pouze vylámaly zuby. Součástí bojů byla i největší tanková bitva v dějinách, bitva u Prochorovky, která skončila německým polním, ale sovětským strategickým vítězstvím, protože konečně zlomilo německý útočný tankový hrot. Nastal definitivní obrat na východní frontě a německé jednotky se přes pár nesporných úspěchů, například u Charkova v roce 1943, daly na ústup, v kterém vytrvaly prakticky až do konce války. Sovětský armáda osvobodila do konce roku 1944 v podstatě celé sovětské území z doby před válkou a došla až k Varšavě. Po srpnovém převratu a svržení maršála Antonesca obsadila proněmecký satelitní stát Rumunsko, které kapitulovalo a obrátilo zbraně proti svému dosavadnímu spojenci. Fašistický spojenecký tábor v té době postupně opouštěly jednotlivé satelitní země, které se snažily uniknout důsledkům porážky po boku Německa. Na územích, ke kterým se blížily jednotky Rudé armády, propukala povstání, tvrdě potlačovaná policejními jednotkami a jednotkami SS, ale ani tento teror již nemohl povstáním zabránit.
Porážka německé armády
Z východních částí Německa prchaly miliony německých uprchlíků, kteří utíkali před rabující a znásilňující Rudou armádou. Odpor německých jednotek byl najednou velmi tuhý, protože je hnala snaha co nejvíce Sověty zdržet a umožnit co nejvíce lidem uprchnout na západ, kde by se mohli dostat do relativního bezpečí před Rudou armádou. Nástup sovětských vojsk na jaře 1945 přispěl k osvobození Polska, Maďarska i Jugoslávie, kde však byl podíl národně osvobozenecké armády J.B. Tita velmi podstatný. 13. dubna 1945 vstoupila vojska 2. a 3. ukrajinského frontu do Vídně. Od poloviny dubna probíhala berlínská operace Rudé armády, která skončila jeho dobytím 2. května 1945. Německá kapitulace byla podepsána 7. května v Remeši, ale na Stalinovu žádost i 9. května v Berlíně. Poslední operace Rudé armády v Evropě se uskutečnila v ranních hodinách 9. května 1945, kdy dokončila pražskou operaci.

Válka v Tichomoří
Japonsko součástí Osy
29. září 1940 podepsalo Japonsko spojeneckou smlouvu s Německem a Itálií. Chtělo získat kontrolu nad celou oblastí jihovýchodní Asie a Pacifiku. Naplánovalo tedy sled odvážných útočných operací, zaměřených proti USA, Velké Británii a řadě dalších států v oblasti jihovýchodní Asie.
Japonská ofenzíva v Pacifiku

Útok na Pearl Harbor
7. prosince 1941 začal překvapivý japonský útok na americkou leteckou a námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech a zároveň invazní operace prakticky po celém Tichomoří. Cílem útoku na Pearl Harbor se staly především letadlové a bitevní lodě amerického námořnictva, které fakticky znamenaly americkou námořní sílu v Tichomoří. Souhrou náhod a štěstí se Američané vyhnuli zničení letadlových lodí, ale jejich bitevní loďstvo utrpělo celou řad těžkých ran. Následující den Spojené státy vstoupily oficiálně do války a Velká Británie se rozhodla Japoncům také vyhlásit válku.
Počáteční japonské úspěchy, japonský neúspěch v bitvě u atolu Midway
Do půl roku od útoku na Pearl Harbor Japonci dobyli Filipíny, Malajsko, Indonésii a Barmu. Následovala bitva v Korálovém moři, kde Američané i Japonci ztratili po jedné letadlové lodi, ale Američané získali první vítězství, když se jim podařilo zabránit Japoncům v plánované invazi. Vítězný japonský postup pomohla zadržet ale až velká námořní a letecká bitva u ostrova Midway, která se odehrála ve dnech 3. až 7.června 1942. Cílem Japonců bylo obsadit ostrov a vtáhnout zbytky amerického tichomořského loďstva do rozhodující bitvy. Američané zde za pomoci hrdinství, dobré taktiky a velkého štěstí dosáhli velikého vítězství, když Japoncům potopili 4 letadlové lodě při ztrátě jediné vlastní. Japonská invaze na ostrov Midway se nezdařila a navíc utrpělo strategickou porážku a bylo nuceno přejít k strategické obraně svých územních zisků. Američané zde obnovili svou námořní moc a získali i nutné sebevědomí.
Americká protiofenzíva v Pacifiku
Američané brzy poté přešli do protiútoku. První vylodění proběhlo na ostrově Guadalcanal v souostroví Šalamounových ostrovů, kde Japonci utržili po těžkých a vleklých bojích první velkou pozemní porážku. V souvisejících námořních bojích také utržili stejně jako Američané mnoho ran, ale na rozdíl od nich neměli výrobní kapacity, jak tyto ztráty zacelovat. Následovala další úspěšná vylodění a Američané se pomalu, ale jistě začali blížit k domovským japonským ostrovům. Také v Barmě a Číně dosáhli Spojenci řady úspěchů.
Osvobození Filipín, útok na Japonské ostrovy
Američané obsadili v roce 1944 Filipíny a v únoru 1945 se vylodili na ostrově Iwodžima a dubnu na ostrově Okinawa, čímž započali přímý útok na japonské souostroví. Na těchto ostrovech probíhaly kruté boje, protože japonští obránci nehodlali kapitulovat a bojovali do posledního muže a v bezvýchodné situaci raději volili sebevraždu.
Po porážce Německa se boj Spojenců soustředil na porážku Japonska. Na počátku dubna 1945 sovětská vláda vypověděla na základě jaltských ujednání smlouvu o neútočení s Japonskem. Zároveň se Sověti zavázali nejdéle do 3 měsíců po skončení války v Evropě zahájit ofenzivní akce proti Japonsku.
Spojenecká ofenzíva v Barmě
Američané a čínská vojska se spojila s Brity a indickými jednotkami a osvobodila Barmu. Vítězství bylo dosaženo i na dalších místech jihovýchodní Asie a na Borneu. Japonci masivně používali sebevražedných torpéd kaiten a letadel kamikadze. Japonská města byla bombardována, flotila prakticky rozprášena, ale morálka obyvatel japonských ostrovů byla stále velmi vysoká a strach z velkých obětí nikoho neděsil. Američané proto začali zvažovat použití nové zbraně – atomové bomby.
Použití atomové bomby

Atomový hřib nad Nagasaki
Americký prezident Harry S. Truman, který nastoupil do úřadu po smrti F. D. Roosevelta v dubnu 1945, nařídil použití nové zbraně proti Japoncům ve snaze zlomit jejich odpor a vůli k umírání i ve snaze zastrašit Sovětský svaz novou zbraní, kterou potřeboval někde otestovat, aby prokázal její účinky. 6. srpna 1945 byla atomová puma poprvé svržena na japonské město Hirošimu. Jejím výsledkem bylo 78 tisíc mrtvých, tisíce zraněných, zamořené město a následky nemoci z ozáření, které lidé pociťovali desítky let. O tři dny později, 9. srpna 1945, svrhli Američané druhou atomovou pumu na Nagasaki. Události najednou nabraly spád.

Vstup SSSR do války proti Japonsku, japonská kapitulace
9. srpna 1945, přesně tři měsíce po ukončení válečných operací v Evropě jak slíbil, vyhlásil SSSR Japonsku válku a vtrhl do Japonci okupovaného Mandžuska. O šest dní později vyhlásil císař Hirohito kapitulaci, ale kvantungská armáda v Číně a jednotky v Tichomoří nesložily zbraně a pokračovaly v boji. Konečně 2. září, více než šest let po jejím zahájení, skončila druhá světová válka podepsáním kapitulace Japonska na americkém křižníku Missouri, kotvícím v tokijském přístavu.

Poznámky:

Hitler Adolf (1889-1945)

německý nacistický politik a státník. Narodil se jako syn rakouského úředníka, nepodařilo se mu jeho přání studovat malířství ve Vídni. V roce 1913 odešel z Vídně do Mnichova, za první světové války sloužil v německé armádě jako dobrovolník. V roce 1919 vstoupil do Německé dělnické strany, v roce 1921 už byl jejím předsedou a strana byla přejmenována na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (Nazionalsozialistische deutsche Arbeiterpartei, NSDAP). Jeho pokus o puč v Mnichově ze 8./9. listopadu 1923 se nezdařil, byl odsouzen a od dubna do prosince 1924 vězněn v pevnosti Lemberg am Lech. Ve vězení napsal svou programovou knihu Mein Kampf. Po návratu z vězení znovu vedl NSDAP, jejíž popularita začala rychle vzrůstat v době po hospodářské krizi z roku 1929. Hitlerova myšlenka návratu Německa k národní velikosti se lidem líbila. 30. ledna 1933 byl Hitler jako vůdce nejsilnější strany v zemi jmenován kancléřem a pověřen sestavením vlády. Hitler brzy zneužil zmocňovacího zákona k odstranění svých politických rivalů z levicových stran, provedl čistku i uvnitř vlastní strany v červnu 1934. Po přijetí Norimberských zákonů pak došlo k pronásledování Židů, nejdříve došlo k tomu, že byla omezena jejich občanská práva, ve finální fázi byli ale již likvidování v likvidačních koncentračních táborech. Po smrti starého prezidenta Hindenburga se stal Hitler jako vůdce a říšský kancléř hlavou státu a ve svých rukou soustředil veškerou zákonodárnou i výkonnou moc. V roce 1938 Hitler ke své říši připojil Rakousko a v témž roce na podzim mnichovskou dohodou získal pohraniční oblasti Československa. Velká Británie a Francie se snažily udržet mír za každou cenu a dopřály Hitlerovi každou kořist, které se mu zachtělo. V březnu 1939 Hitler obsadil zbytek Československa a zřídil Protektorát Čechy a Morava a západní mocnosti mu to tolerovaly. Napadení Polska v září 1939 už ale tolerovat nechtěly, a tak vstoupily do války. Hitler se o Polsko podělil se Sovětským svazem, v dubnu 1940 zaútočil na Norsko a Dánsko a o měsíc později i na Francii. Byl úspěšný a vítězil, první neúspěch přišel až v letecké bitvě u Británii. Invazi na Britské ostrovy tedy odložil a připravoval se k útoku proti Sovětskému svazu. Útok na Sovětský svaz začal ráno 22. června 1941, zpočátku německé divize vítězily, ale v zimě 1941/1942 utrpěly krutou porážku u Moskvy. Následující jaro 1942 podnikl Hitler nový útok proti jižním oblastem Ruska ve snaze získat zakavkazskou ropu, ale jeho 6. armáda byla obklíčena a v únoru 1943 zničena u Stalingradu. Od té doby již Němce na východní frontě čekala jen řada porážek a menší množství defenzivních vítězství. V severní Africe v roce 1943 podlehl polní maršál Rommel početní a materiálové převaze západních spojenců, neúspěšný byl pokus odrazen vylodění spojenců na Sicílii i v samotné Itálii. Když se v červnu 1944 spojenci vylodili v západní Evropě ve francouzské Normandii a začali svůj pochod do srdce Německa, byl osud Hitlerova režimu zpečetěn. V červenci 1944 skupina důstojníků wehrmachtu provedla na Hitlera atentát, který mu poškodil zdraví, ale nezabil jej. V zimě 1944/1945 Němci podnikli poslední útok v Ardenách, ale tento křečovitý pokus je stál jen velké množství mužů a nedosáhli jím ničeho. Když se v dubnu 1944 Rudá armáda přiblížila k Berlínu, kde měl Adolf Hitler svůj hlavní stan, rozhodl se německý vůdce že z Berlína neuprchne a 30. dubna 1944 spáchal ve svém bunkru sebevraždu. Adolf Hitler přímo ovlivnil výsledek druhé světové války svými často nekompetentními zásahy do velení.

Churchill sir Winston Leonard Spencer (1874-1965)

britský politik, spisovatel a státník. Sloužil jako důstojník v Indii, Súdánu a jižní Africe, za búrské války (1899-1902) pracoval jako válečný dopisovatel. V roce 1900 byl poprvé zvolen do Dolní sněmovny, v roce 1908 se stal poprvé ministrem obchodu, v roce 1910 ministrem vnitra. V roce 1911 se stal prvním lordem Admirality, po porážce expedičních vojsk na Gallipolském poloostrově za první světové války odstoupil. Zastával protiněmeckou politiku. V letech 1917-1929 pracoval na různých ministerstvech. Tvrdě odsoudil mnichovskou dohodu. V roce 1939 opět jmenován prvním lordem Admirality a od 10. května 1940 předsedou vlády a současně ministrem obrany. V Churchillem v čele odolala Velká Británie německému náporu v prvních letech války, uzavřela spojenectví s Sovětským svazem a Spojenými státy americkými a jako součást této koalice porazila Německo i Japonsko ve druhé světové válce. Předsedou vlády byl až do července 1945 a znovu v letech 1951-1955. Ve svém slavném projevu ve Fultonu se zmínil o „železné oponě“ a vyzval k jednotnému postupu proti sílícímu vlivu Sovětského svazu. Získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1953.

Paulus Friedrich (1890-1957)

německý polní maršál. Před druhou světovou válkou a v jejím počátku sloužil většinou ve štábních funkcích, kde se osvědčil. Za odměnu mu Adolf Hitler svěřil velení nad elitní německou 6. armádou, která měla v letním tažení roku 1942 za úkol proniknout k Volze. Generál Paulus dokázal u Stalingradu zatlačit ruské obránce k Volze a zasadil jim řadu těžkých úderů, ale porazit je nedokázal. V listopadu 1942 zahájili Rusové u Stalingradu velikou protiofenzívu, kdy zatlačili rumunské spojence Německa na křídlech 6. armády a 6. armádu odřízli ve Stalingradu a blízkém okolí. Generál Paulus požádal Adolfa Hitlera, aby mohl ustoupit od Stalingradu a pokusit se proniknout sovětským obklíčením, ale Adolf Hitler, neustále přesvědčovaný Goeringem, že luftwaffe dokáže obklíčená vojska zásobovat ze vzduchu, odmítl. Luftwaffe i přes velké ztráty a enormní vypětí nedokázala dodat obklíčené 6. armádě ani minimum potřebných zásob, a tak stateční vojáci ve stalingradském kotli trpěli. Paulus nedokázal v rozhodující chvíli projevit dostatek iniciativy a vzepřít se Hitlerovu nesmyslnému rozkazu zůstat ve městě a tak odsoudil svou 6. armádu k zániku a své muže k utrpení v zajateckých táborech Sovětského svazu, z nichž se jich deset let po válce vrátila jen hrstka. Když konečně dal Hitler rozkaz k ústupu, nebyla už vyčerpaná 6. armáda schopna jej splnit a i odlehčovací akce, která měla prolomit obklíčení zvenčí nebyla úspěšná. Hitler ještě povýšil Pauluse na polního maršála a dal mu tak najevo, že si nepřeje, aby byl zajat, ale aby ukončil svůj život raději než padl do zajetí. Zlomený Paulus mu ale nevyhověl a 31. ledna 1943 v čele svých vojáků kapituloval. Zbytky 6. armády se bránily ještě do 2. února v bývalém Traktorovém závodě, ale poté co jim došla munice, nezbylo jim než se vzdát triumfujícím Sovětům. Kapitulace u Stalingradu zpečetila německou snahu o porážku Sovětského svazu. Poslední velká ofenzíva v Kurském oblouku už na tom nemohla nic změnit. V roce 1944 vstoupil v zajetí Paulus do komunistického Národního výboru Svobodné Německo a pracoval pro sovětskou propagandu. Několik let po válce jej Sověti propustili z vězení a on se vrátil do Východního Německa.

WEHRMACHT
německá „branná moc“. Wehrmachtem byla nazývána německá armáda v letech 1935 (vybudována z Reichswehru porušením versailleské smlouvy o maximálním dovoleném počtu mužů ve zbrani – 100 tisíc příslušníků pozemních vojsk a 15 tisíc příslušníků námořnictva) až 1945 (poražena a rozpuštěna) jako souhrn svých tří složek - pozemní armády (Heer), námořnictva (Kriegsmarine) a letectva (Luftwaffe). V roce 1939 měla více než 3 miliony mužů, maximálního počtu dosáhla v roce 1944, kdy v ní sloužilo téměř 11 milionů mužů. Vrchním velitelem byl Adolf Hitler. Vrchní velení branné moci bylo nazýváno Oberkommando der Wehrmacht (OKW), vrchní velení pozemního vojska pak Oberkommando des Heeres (OKH).

BITVA U PROCHOROVKY
Bitva u Prochorovky je známa jako největší tanková bitva druhé světové války. Odehrála se v průběhu německé ofenzívy v Kurském oblouku v létě 1943, kdy se německé vrchní velení pokusilo znovu získat iniciativu ztracenou po porážce svých vojsk u Stalingradu na začátku roku 1943. K bitvě samotné došlo 12.července 1943 v blízkosti městečka Prochorovka 60 km severně od Bělgorodu. V parném ránu se zde střetl německý II. tankový sbor SS pod velením SS-Obergruppenfűhrera Haussera se sovětskou 5. gardovou tankovou armádou generála Rotmistrova. Sověti měli početní převahu, na straně německé byla výhoda lepších vlastností tankových děl při střetnutí na velkou vzdálenost. Tato výhoda byla eliminována v boji zblízka, ke kterému v rámci této osmihodinové bitvy brzy došlo. Celkem se bitvy zůčastnilo 1500 tanků, každá strana ztratila přibližně 300 tanků. Zatímco Rusové mohli tanky i jejich osádky rychle nahradit, Němci nikoli a tak i přesto, že příští den pancéřoví granátníci SS městečko Prochorovka obsadili, znamenala bitva u Prochorovky definitivní otupení útočného ostří německé skupiny armád Jih a tím i neúspěch kurské ofenzívy.

Antonescu Ion (1882-1946)

rumunský voják a politik. V roce 1933 se stal šéfem generálního štábu rumunské armády, v letech 1937-1938 zastával post ministra obrany. V září 1940 donutil rumunského krále Carola II. k abdikaci a sám sebe prohlásil za vůdce rumunského státu. Svou politiku orientoval proněmecky a v roce 1941 po boku Německa vstoupil do války proti Sovětskému svazu. V srpnu 1944 byl zatčen, odsouzen k trestu smrti za válečné zločiny a popraven.







Truman Harry Shippe (1884-1972)

americký politik a státník. Americký prezident v letech 1945 až 1952, do úřadu nastoupil jako 33.prezident USA po smrti prezidenta Franklina Delano Roosevelta, v roce 1947 byl prezidentem řádně zvolen na jedno čtyřleté období, v roce 1947 vyhlásil novou zahraniční politiku proti expanzivní politice SSSR, známou jako Trumanova doktrína (zadržování komunismu), v roce 1949 uzavřel Severoatlantický pakt (NATO).

Hirohito (1901-1989)

japonský císař od roku 1926, v pořadí 126. panovník japonské císařské dynastie, období jeho vlády v Japonsku je nazýváno obdobím Šówa (obdobím zářícího míru), 15.8.1945 vyhlásil kapitulaci Japonska ve druhé světové válce."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ