"Počátek studené války

Studená válka

Kubánská krize – sovětské rakety středního doletu na Kubě
Prvních patnáct až dvacet let po skončení druhé světové války bylo období charakteristické šířením jevu, který se nazývá studená válka, do stále nových oblastí světa. Těžiště klasické studené války se zhruba do roku 1948 soustřeďovalo především na oblast střední a východní Evropy, od přelomu čtyřicátých a padesátých let se již většina konfliktů odehrávala mimo evropský prostor. K nejdůležitějším z nich patřily válka v Koreji, válka v Indočíně, konflikty na Středním východě, kubánská raketová krize a řada dalších.
Studená válka je definována jako období extrémního napětí mezi supervelmocemi a bloky, které reprezentují. Obě strany používaly proti sobě nejrůznějších přímých i nepřímých manévrů, aby zjistily limity akceschopnosti druhé strany, její slabiny, a aby ji vyvedly z rovnováhy. Studená válka zůstala studenou pouze díky existenci jaderných zbraní, protože jejich zavedení do výzbroje vedlo k tomu, že skutečná válka mezi oběma bloky by byla sebevraždou. Boj mezi bloky byl proto veden spíše nevojenskými prostředky, které zahrnovaly širokou škálu nástrojů, od psychologické války (oboustranné propagandistické kampaně, diplomatické souboje) až ke skutečným lokálním válkám, ve kterých ovšem obě strany dbaly na to, aby se přímo nestřetly.
Stálé napětí způsobilo, že obě strany musely udržovat vysokou úroveň vojenských příprav. Obrovské výdaje na vývoj a výrobu jaderných zbraní a jejich nosičů i jiných zbraní vyvolaly stupňující se závody ve zbrojení, které opět mohly vést k nukleární katastrofě.
Komunistické převraty v zemích střední a východní Evropy
Většinu střední a jihovýchodní Evropy obsadila na konci války sovětská vojska. Přímou ozbrojenou moc doprovázel politický, hospodářský a ideologický nátlak, který měl dopomoci komunistickým stranám v jednotlivých státech sovětské zájmové sféry k postupnému získání veškeré politické moci. Metody, které k tomu Sovětský svaz používal, se lišily – nejprve využíval pouze domácí komunistické strany, ale když se situace vyostřila jako např. v Polsku před volbami v lednu 1947, zasáhl SSSR i vojensky. Sovětský svaz tak podporoval vytváření mocenského monopolu komunistických stran – zatím se nemluvilo o socialistické, ale o lidově demokratické revoluci.
Tak se v průběhu poválečných let 1946-1948 zformoval v zemích střední a jihovýchodní Evropy blok států s tzv. lidově demokratickými režimy, které představovaly zárodek sovětského mocenského bloku v Evropě. Mimo tento blok zůstalo Řecko a Rakousko, za počátek studené války můžeme považovat únor 1946, kdy v SSSR proběhly volby do Nejvyššího sovětu a v kampani před nimi sovětští předáci varovali před kapitalistickým obklíčením a obviňovali imperialisty z vytváření protisovětského bloku.
Americká politika zadržování komunismu
Americký prezident Truman sice nedokázal zabránit, aby Stalin neprosadil posunutí hranic Polska dále na západ a neokupoval východní polovinu Evropy, ale o to více se soustředil, aby Sovětský svaz nemohl již dosáhnout dalších územních a politických zisků. Proto začal přípravu nové politické doktríny „zadržování komunismu“, která měla zamezit další expanzi SSSR. S prozíravým varováním západního demokratického světa před sovětskou rozpínavostí vystoupil také W. Churchill ve svém projevu ve Fultonu (1946). Nedomníval se, že by Sověti chtěli válku, ale požadoval obnovení anglo-amerického spojenectví proti sovětskému expanzionizmu.
Trumanova doktrína
V březnu 1947 byla vyhlášena tzv. Trumanova doktrína. Proklamovala nutnost čelit komunistické agresi v zájmu národní bezpečnosti USA kdekoli na světě. Politiku zadržování komunismu hodlala uplatnit především v Řecku a Turecku. Kongres uvolnil více než 400 miliónů na vybudování amerických vojenských základen ve Středozemním moři a na vyzbrojení řecké a turecké armády. Cílem byla stabilizace situace ve všech zemích, které se mohly stát cílem sovětské expanze. Daleko méně možností však americká politika poskytovala státům, které již byly začleněny do sovětské zájmové sféry. Spojené státy vyhlášením doktríny daly najevo, že se budou chovat právě opačně, než tomu bylo po první světové válce: nestáhly se do ulity izolacionistické politiky, ale vědomě převzaly odpovědnost za osud svobodného demokratického světa.
Marshallův plán pomoci Evropě
Sílu americké politice zadržování komunismu dával její odpovídající odraz v hospodářské oblasti. Ministr zahraničí George Marshall ji totiž doplnil hospodářským plánem, jenž vycházel z předpokladu, že hlavní podmínkou obnovy evropského hospodářství bude americká hospodářská pomoc, která zabrání ekonomickému rozvratu a nebezpečí revoluce. V rámci Marshallova plánu poskytly USA evropským zemím nenávratné tři miliardy dolarů. Dodávaly jim především spotřební zboží, ale i potřebné suroviny a v menší míře i stroje a výrobní zařízení. Prvořadý důraz kladl Marshallův plán na obnovu Německa jako demokratického státu.
Sovětský svaz a lidově demokratické státy nabízenou účast v Marshallově plánu odmítly. Československo a Polsko, které o přijetí plánu již rozhodly, jej musely odmítnout pod nevybíravým sovětským nátlakem. Sovětské zdůvodnění označilo Marshallův plán za pokus o vytvoření protisovětského bloku a o zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí, neboť podmínky přijetí plánu by prý vedly ke kontrole USA nad jejich ekonomikou. Stalin ho viděl jako nástroj, jak upevnit vliv USA v Evropě a jak obnovit hospodářskou moc Německa podobně, jak to učinil Dawesův plán ve dvacátých letech.
Marshallův plán se realizoval v letech 1948-1952. Americká pomoc ve formě darů, půjček a úvěrů dosáhla téměř 17 miliard dolarů a nejvíce z ní získaly ekonomiky Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Marshallův plán významně přispěl k urychlení konsolidace západoevropských ekonomik a pozitivně zapůsobil na sociální a politickou situaci v západní Evropě.
Konflikt kolem Marshallova plánu a vyhlášení Trumanovy doktríny představoval jeden z hlavních faktorů, který urychlil rozdělení Evropy a světa. Dovršil postupný vznik studené války. Sovětský svaz si již zcela nezastřeně upevňoval nadvládu ve své zájmové sféře, na západě směřoval vývoj k vytvoření Severoatlantické obranné aliance (NATO). Omezení styku mezi Východem a Západem vedlo Churchilla k prohlášení, že spadla „železná opona“, rozdělující Evropu od Štětína po Terst. Vytvořením dvou německých států byl poválečný boj o Evropu v podstatě dovršen.
Založení NATO
Roku 1949 bylo ve Washingtonu založeno NATO, obranná aliance mezi USA, Belgií, Dánskem, Francií, Velkou Británií, Islandem, Itálií, Kanadou, Lucemburskem, Holandskem, Norskem a Portugalskem. Tzv. Varšavskou smlouvu podepsal SSSR, NDR, Albánie, Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Československo a Maďarsko. Šlo o vojenský pakt, který byl protiváhou NATO a který byl uzavřen po přijetí NSR do NATO (květen 1955).
Poválečné Německo
Roku 1948 bylo rozhodnuto o vytvoření německého státu ze tří západních okupačních zón, o vypracování jeho ústavy a provedení měnové reformy. Připravoval se vznik západoněmeckého státu (NSR), tento proces se urychlil během berlínské krize. Prvním prezidentem se stal Theodor Heuss a prvním spolkovým kancléřem zvolili poslanci Spolkového sněmu Konrada Adenauera, muže, s jehož jménem je spojeno úspěšné budování prosperující, demokratické společnosti.
Berlínská krize

Stavba berlínské zdi
V červnu 1948 proběhly měnové reformy v západních okupačních pásmech Německa i v západních sektorech rozděleného Berlína. Sovětský svaz se z propagandistických důvodů dožadoval pokračování mezinárodní kontroly Porúří a dokončení demilitarizace. Zároveň provedl ve svém okupačním pásmu měnovou reformu a zablokoval přístupové cesty k západní části Berlína. Uzavřel k němu veškeré pozemní přístupy, i ty určené k zásobování, a způsobil berlínskou krizi. Začalo se hovořit o akutním nebezpečí vypuknutí nové světové války. Zásobování západního Berlína obstarával pouze letecký most, který zorganizovalo vojenské letectvo západních velmocí. To způsobilo, že se západní sektory Berlína přidělené do správy USA, VB a Francie vydělily jako samostatný celek a přestaly existovat jakékoliv hospodářské styky mezi nimi a celým sovětským okupačním pásmem.
V květnu 1949 přišlo uvolnění v berlínské krizi. Sovětská okupační správa zrušila svá opatření a znovu se obnovovaly přístupové cesty ze západoněmeckých okupačních pásem do Berlína. O měsíc později byl odvolán i letecký most, který se stal symbolem technicko-ekonomické převahy západních demokracií.
Do SRN každoročně z NDR odcházelo mnoho tisíc odborníků a tento odliv intelektuálů, který představoval celkem asi 2 milióny osob, přiměl předáky NDR (za podpory sovětského vůdce Chruščova), aby vznesli nároky na faktickou kontrolu Západního Berlína, kam většina z nich přecházela. Chruščov požadoval změnu statutu Západního Berlína buď jeho začleněním do NDR nebo jeho neutralizací. Dohady velmocí o této otázce končily nezdarem. Napětí gradovalo. Obě supervelmoci krátce předtím dokončily sérii zkoušek silných jaderných zbraní. V jejich důsledku prudce narostla úroveň radioaktivního spadu, který hrozil zamořit zeměkouli. USA navíc chtěly dosáhnout toho, aby SSSR omezil zkoušky nové generace svých jaderných hlavic, které svou silou převyšovaly jejich vlastní. Nakonec východoněmecké úřady začaly stavět okolo Západního Berlína, kam denně prchalo již přes tisíc uprchlíků, berlínskou zeď, oddělující východní sektor od západního. Přístup SRN do Západního Berlína byl zachován.

Poznámky:

KOREJSKÁ VÁLKA (1950-1953)
9. září 1948 vyhlásila severní Korea nezávislost a stala se Korejskou lidově demokratickou republikou. Rovněž jižní Korea vyhlásila nezávislost v roce 1948 a přijala oficiální název Korejská republika. V několika městech jižní Koreje vypukla povstání, ale byla potlačena. Severokorejská armáda na příkaz Kim Ir-sena a s tichou podporou Číny a Sovětského svazu nečekaně překročila 38. rovnoběžku a vtrhla 25. června 1950 do Jižní Koreje a rychle postupovala na jih s cílem obsadit jihokorejské hlavní město Soul, což se jí také podařilo. Už 30. června 1950 ale zasáhly Spojené státy americké a jednotky OSN. Po vylodění vojsk OSN u Inčchonu se vojska Severní Koreje dostaly do kleští a musely rychle ustupovat. Vojska OSN pod velením generála MacArthura rychle osvobodily Soul a obsadily severokorejské hlavní město Pchjongjang a zamířily k čínsko-korejské hranici ve snaze sjednotit celou Koreu. Do boje se v tu chvíli vložily mohutné síly tzv. čínských dobrovolníků v údajné síle několika set tisíc mužů, zasadily spojencům drtivou porážku 25. listopadu a pronásledovaly je až k obranné linii severně od Soulu. Další drtivá ofenzíva čínských a severokorejských vojáků v počtu půl milionu mužů byla zahájena 1. ledna 1951. Dokázala dobýt Soul, ale došly jí síly a tak spojenci znovu osvobodili Soul 14. března 1951. V dubnu 1951 propustil americký prezident Truman ze služby generála MacArthura, protože se zasazoval o možnost bombardovat letecky cíle na čínském území. Nástupcem MacArthura se stává generál Ridgway, bývalý výsadkář z druhé světové války. V červenci 1951 byly zahájeny mírové rozhovory v Pchanmundžonu, ale dlouho nevedly k žádným hmatatelným výsledkům. Korejská válka pak pokračovala ještě do 27. července 1953, kdy bylo uzavřeno v Pchanmundžonu trvalé příměří. Mezitím se fronta ustálila a pouze narůstal počet obětí.

VÁLKA V INDOČÍNĚ (1946-1954)
Francouzská snaha znovu vládnout v Indočíně po skončení druhé světové války vedla ke konfliktu a národněosvobozeneckým hnutím v Indočíně a k francouzsko-vietnamské válce (válce v Indočíně), ve které byli Francouzi Viet Minhem poraženi a nuceni z Indočíny odejít. Válka byla zakončena ženevskými dohodami (20.7.1954), které byly výsledkem konference o Indočíně. Vietnam byl rozdělen demarkační linií podél 17.rovnoběžky. Na celém území se měly konat v roce 1956 všeobecné volby, ale ani jeden ze dvou vietnamských států tuto dohodu nedodržel.

KUBÁNSKÁ RAKETOVÁ KRIZE (1962)
22. října 1962 americký prezident Kennedy odhalil před americkou veřejností skutečnost, že Sovětský svaz rozmisťuje útočné rakety na Kubě a nařídil námořní a leteckou blokádu všech dalších dodávek raketových systémů na Kubu. Příštích několik dní stál svět na pokraji nukleární války, ale naštěstí se 28. října 1962 Kennedy s Chruščovem dohodli na směrnici k ukončení krize. 2. listopadu 1962 Kennedy oznámil, že sovětské raketové základny na Kubě byly demontovány.

Truman Harry Shippe (1884-1972)

americký politik a státník. Americký prezident v letech 1945 až 1952, do úřadu nastoupil jako 33.prezident USA po smrti prezidenta Franklina Delano Roosevelta, v roce 1947 byl prezidentem řádně zvolen na jedno čtyřleté období, v roce 1947 vyhlásil novou zahraniční politiku proti expanzivní politice SSSR, známou jako Trumanova doktrína (zadržování komunismu), v roce 1949 uzavřel Severoatlantický pakt (NATO).

Churchill sir Winston Leonard Spencer (1874-1965)

britský politik, spisovatel a státník. Sloužil jako důstojník v Indii, Súdánu a jižní Africe, za búrské války (1899-1902) pracoval jako válečný dopisovatel. V roce 1900 byl poprvé zvolen do Dolní sněmovny, v roce 1908 se stal poprvé ministrem obchodu, v roce 1910 ministrem vnitra. V roce 1911 se stal prvním lordem Admirality, po porážce expedičních vojsk na Gallipolském poloostrově za první světové války odstoupil. Zastával protiněmeckou politiku. V letech 1917-1929 pracoval na různých ministerstvech. Tvrdě odsoudil mnichovskou dohodu. V roce 1939 opět jmenován prvním lordem Admirality a od 10. května 1940 předsedou vlády a současně ministrem obrany. V Churchillem v čele odolala Velká Británie německému náporu v prvních letech války, uzavřela spojenectví s Sovětským svazem a Spojenými státy americkými a jako součást této koalice porazila Německo i Japonsko ve druhé světové válce. Předsedou vlády byl až do července 1945 a znovu v letech 1951-1955. Ve svém slavném projevu ve Fultonu se zmínil o „železné oponě“ a vyzval k jednotnému postupu proti sílícímu vlivu Sovětského svazu. Získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1953.

Marshall George Catlett (1880-1959)

americký generál a politik. Stal se důstojníkem z povolání a v letech 1939-1945 již působil v nejvyšší možné funkci - byl šéfem generálního štábu armády Spojených států amerických. Po válce byl dva roky zvláštním vyslancem USA v Číně a v letech 1947-1949 ministrem zahraničí. Jako ministr zahraničí se zasloužil o přijetí Marshallova plánu pro obnovu Evropy s pomocí USA a díky tomu se evropské hospodářství dokázalo znovu postavit na nohy po druhé světové válce. Prosazoval rovněž Trumanovu doktrínu na potlačení sovětského vlivu. V roce 1953 pak získal Nobelovu cenu míru za to, že se zasloužil o nerozšíření korejského konfliktu do dalších části Asie.

Stalin Josif Visarionovič (vlastním jménem Džugašvili, 1879-1953)

sovětský politik a diktátor. Gruzínec, v roce 1899 byl vyloučen z kněžského semináře a v roce 1903 se přidal k bolševikům. Za svou politickou činnost byl několikrát vypovězen do vyhnanství na Sibiř. Od roku 1917 do roku 1923 působil jako lidový komisař pro národnostní otázky, po odstoupení Lenina se v roce 1922 stal generální tajemníkem VKS(b). V následujícím mocenském boji odstavil v roce 1924 Trockého, v roce 1927 levé stranické křídlo, v roce 1929 pravé stranické křídlo a stal se tak neomezeným vládcem. Jako diktátor zavedl politické procesy v letech 1936-1939, kterým podle některých odhadů padlo za obět 700 tisíc osob, dalších několik milionů bylo uvězněno. Kolektivizoval zemědělství a pomocí pětiletých plánů zemi přeorientoval na těžký průmysl. V roce 1939 uzavřel pakt s Hitlerem, na jehož základě si rozdělili Polsko ještě v témž roce a v roce 1940 měl pak Stalin volnou ruku v Pobaltí. Pobaltské republiky byly nejprve donuceny podepsat nerovnoprávné smlouvy se Sovětským svazem a následně byly do SSSR začleněny. Po německém útoku na Sovětský svaz velel obraně ve Velké vlastenecké válce, jak ji sám nazval. Nejprve od roku 1941 jako předseda Rady lidových komisařů a od roku 1943 jako maršál SSSR. Během konferencí tzv. Velké trojky v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi se tvářil jako přítel USA a Velké Británie, ale přitom sledoval vlastní politiku. V zemích, které na konci druhé světové války osvobodila Rudá armáda od nacistické nadvlády zavedl různými prostředky komunistické režimy, které uvedl do podřízeného vztahu k Sovětskému svazu. Je přímo zodpovědný za smrt milionů lidí, za zhoršení situace v mezinárodní politice po druhé světové válce. Hrál i významnou roli při vzniku korejské války v roce 1950. Po jeho smrti v květnu 1953 byl v Sovětském svazu vyhlášen odklon od kultu jeho osobnosti a nejvyšší špičky komunistické strany se distancovaly od jeho činů. Často bývá, pravděpodobně správně, nazýván největším masovým vrahem lidských dějin.

VZNIK NATO (1949)
4. dubna 1949 podepsalo dvanáct států Severoatlantickou smlouvu, která umožnila vznik Organizace Severoatlantického paktu (NATO). Podpisem státy vyjádřily, že „ozbrojený útok na jednu nebo více zemí v něm zahrnutých, ať v Evropě nebo v Americe, bude považován za útok proti všem.“ Mezi oněch dvanáct států patřilo např. USA, Kanada, Velká Británie a Francie.


VZNIK VARŠAVSKÉHO PAKTU (1955-1991)
Tato Varšavská smluvní organizace vznikla 14. května 1955 v sovětském bloku jako protiváha NATO. Jejími členy se staly Bulharsko, Československo, Německá demokratická republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. V roce 1991 se členské země Varšavského paktu usnesly, že tuto organizaci rozpustí. Usnesení nabylo účinnosti 31. března 1991.

Adenauer Konrad (1876-1967)

německý politik a státník. Pocházel ze skromných poměrů, pracoval jako právník, angažoval se v katolické straně CDU a v letech 1917-1933 působil jako primátor Kolína nad Rýnem. Po nástupu nacistického režimu byl svých funkcí zbaven a v roce 1944 dokonce krátkodobě vězněn. Po skončení druhé světové války se účastnil prací na přípravě ústavy západoněmecké republiky. V roce 1949 se stal prvním německým kancléřem a vydržel v této funkci až do roku 1963, kdy z úřadu odešel. Byl předsedou CDU od roku 1950 do roku 1966. Dovedl Spolkovou republiku Německo ke vstupu do NATO a do Evropského hospodářského společenství.

BERLÍNSKÁ KRIZE (1948)
Sovětské vojenské velení v Berlíně 1. dubna 1948 zahájilo pozemní blokádu spojeneckých sektorů města. Zakázalo průjezd americkým a britským zásobovacím vlakům a tím odřízlo Západní Berlín od přísunu životně důležitých potravin a pohonných hmot. Blokádu uvolnilo až 30. září 1948, poté co letecký most, který Britové a Američané zorganizovali dopravil do Berlína více než 2,3 milionu tun potravin a uhlí.

Chruščov Nikita (1894-1971)

sovětský politik a státník. Pocházel z venkova, bojoval na straně bolševiků v občanské válce, v roce 1918 vstoupil do komunistické strany. Za druhé světové války sloužil v Rudé armádě na různých úrovních jako zástupce velitele pro politické věci – politruk. Jeho kariéra po válce závratně stoupala a po Stalinově smrti v roce 1953 během několika let vystoupal až do nejvyšší mocenské pozice v SSSR. Byl mužem veliké vnitřní energie a ambicí, proslavil se bušením botou do řečnického stolu na půdě OSN. Snažil se o udržení míru se západními zeměmi a důraz kladl na ekonomické soupeření mezi SSSR a západními zeměmi, čímž se odcizil komunistickému vedení ČLR. O moc přišel v roce 1964, kdy ho ve funkci premiéra nahradil N. Kosygin a ve vedení Komunistické strany SSSR Leonid I. Brežněv."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ