"1.Počátky zrodu občanství a jeho podstata:
S termínem „stát“ se setkáváme až v renesanční Itálii (stato – ústava, řád), nicméně státy jako takové existovaly samozřejmě již po tisíce let – ale v jiné formě, než známe stát dnes.
V současnosti je jediným široce uznávaným principem, legitimizujícím stát, princip demokratický. Demokracie má kořeny v antickém Řecku a od své moderní formy se liší zejména principem zastoupení, počtem občanů a důrazem na individuální svobodu. Demokracii pak můžeme rozdělit na normativní, procedurální a deliberativní. Samotný demokratický princip vlády (souhlasu) většiny ovšem sám o sobě svobodu nezaručuje.
V historii (zejména evropské) existovaly následující podoby států:
Polis – městský stát: historicky nejmenší státní útvar, forma uspořádání starořecké společnosti. Hospodářsky byly polis prakticky nezávislé (autarkní). Sdružovali se převážně do vojensko-politických koalic. Polis občana zcela pohlcovala. Pochopitelně politický systém jednotlivých polis se „obec od obce“ lišil, někde nabýval demokratických rysů (Athény), jindy se naopak jednalo o tyranismus, monarchii, či z dnešního pohledu „podivné kmenové společnosti“ jako např. Sparta nebo Kréta.
Kořeny formy vlády s názvem demokracie sahají až do starověkého Řecka, nicméně je nutno podotknout, že antická forma demokracie v polis se historicky neosvědčila a byla nahrazena územně mnohem většími říšemi – impérii, monarchiemi. Úpadek antických demokracií je patrný i na díle Aristotela a zejména pak Platóna a jeho pokusu o konstrukci ideálního státu, který měl zajistit vybírání těch nejlepších k vládě a zároveň zamezovat tomu, co bychom dnes nazvali nepotismus. Antická forma demokracie byla demokracií přímou, správy obce – polis se účastnili všichni občané, tj. svobodní obyvatelé (nikoliv otroci, ženy a cizinci). Řada politických myslitelů, např. E. Gellner aj., poukazují na to, že antická polis, ač vnitřně pluralitní, zcela pohlcovala jednotlivce a podřizovala ho obci. Soukromé a veřejné bylo v podstatě jedno. Moderní demokratické společnosti dávají jedinci možnost si svou identitu zvolit, antická polis jim ji jednoduše připsala.. Například. francouzský myslitel Fustel de Coulanges přirovnává polis k církvi.
Feudální impéria – říše: soustředila pod vládu jednoho panovníka obrovská území rozličných etnik, kultur či náboženství. Jednotlivé celky mohly být v různém stupni závislosti na centru. Klasickými příklady byly např. Perská říše, Římská říše, Byzantská říše, Mongolská říše atd. Velikost území byla zdrojem síly (moci) státu, který se často soustředil zejména na vybírání daní. Problémy činila právě jeho rozloha, problémy
s udržováním komunikací a také administrativní členění a časté ambice regionálních vládců na samostatnost.
Svérázným evropským případem říše byla Svatá říše římská, v jejímž čele stál sice císař
(volený), ale v rámci říše dále existovala řada „nezávislých“ států a státečků (království, knížectví, vévodství atd.). Záleželo na konkrétním historickém období, kdy byla centrální moc silná a kdy naopak měly navrch dílčí jednotky, různého stupně „nezávislosti“
(např. Český stát).
Středověká společnost byla výrazně rozdělena do stavů: tj. světská a církevní šlechta, měšťanstvo a nejpočetnější „prostý“ venkovský lid.
-Mnoho zdrojů identity občanů státu: politická autorita, feudální vazby, výsady šlechty, práva cechů.
-Autority: bůh, církev, panovník, městská obec, městské právo, cechy, atd.
-Moc panovníka pod moci boží, moc šlechty panovníkovi.
-Vývoj církve jako nezávisle společnosti - křesťan je organizován ve dvou společnostech: moc světská a duchovní. Obě autority (jak ta světská, tak i duchovní) se pokusily ovládnout tu druhou. Souboj narušoval monokratického vnímání moci.
-Vývoj zákonné představy osobních práv -Vazalství spočívá z ústní smlouvě: feudálové měli povinnosti vůči poddaným jako poddaní vůči svým pánům.
Narušit smlouvy znamenalo těžký zločin. Existence citové vazby s charakterem prostředí rodiny.
-Existence relativně nezávislých samovládných měst: Sekulární dualismus - monarcha vládl s občasnou a nejistou podporou stavů. Sekulární dualismus končil s absolutismem. Podle sociologa Maxa Webera: tento vývoj byl podmiňováno technické potřeby správy.
Feudální systém nám prozatím nedovoluje hovořit o čemkoliv jako „občanská společnost“,nicméně již vznikají její předpoklady. Právo krále i císaře bylo omezeno moci papežské, moci jednotlivých feudálů, případně jejich odpovědnost vůči poddaným, odrážející se v královské či panovnické cti. Území bylo majetkem feudála, který jej mohl prodávat, dělit aj. Obyvatelé žijící na tomto území byli jeho poddaní, kteří měli vůči feudálovi povinnosti, stejně jako feudál měl za své poddané určitou odpovědnost. De Tocqueville poznamenal, že zřízení národů bylo sice despotické, ale jejich mravy svobodné."

Důležité informace jsou značeny tučně či kurzívou.