"Autor a tvorba
Henrik Ibsen byl norským spisovatelem, který byl velmi poznamenán rodinným prostředím, ze kterého vyšel. Jeho otec byl zkrachovalý, zlomený a nabručený člověk, což ještě víc vyniklo vedle hereckého neúspěchu matky. Citový vztah si nedokázal v tomto ponurém a bizarním prostředí vybudovat ani k sourozencům, v patnácti letech odtud odešel a začal se učit lékárníkem, vzdělával se a začal psát básně a svá první ještě veršovaná dramata. Postupně se začal naplno věnovat právě divadlu, byl zaměstnán jako dramaturg a ředitel v Bergenu a následně v Oslu, díky stipendiu v roce 1864 vycestoval do zahraničí. Pobýval hlavně v Itálii a Německu, kde vznikla řada jeho děl, které však stále zůstávají ukotveny v norském prostředí. Do Norska se však vrátil až v 90. letech jako mezinárodně uznávaný klasik.
Ibsen stál za názory literárního historika Georga Brandese, který tvrdil, že moderní umění má nastolovat problémy k diskuzi. Mírněji se to projevuje třeba ve hře Brand, která představuje kněze, jenž natolik obětuje svým názorům všechno lidské, že když umírá pod lavinou, zapomene, že Bůh je milosrdný. Druhým známým veršovaným filozofickým dramatem je Peer Gynt, kde hlavní postava, povrchní, polovičatý oportunista, který se skrývá v podobě neodolatelného a milého chlapce, opustí kvůli prospěchu čistou a zbožnou dívku Solveigu, která ho upřímně miluje a jejíž víra, naděje a láska by ho nakonec mohla spasit.
Nejznámější kritickou hrou je Divoká kachna (1884), která hojně využívá symboly, hlavní je tu právě symbol divoké kachny, která žije v zajetí, a představuje spoutanost, umělý a nepřirozený život, přetvářku, která ovládá ústřední postavy rodiny Ekdalových. Interpretace této hry je možná na různých úrovních pochopení, i proto bylo přijetí jejího představení dosti rozporuplné.
Henrik Ibsen měl bezesporu velký vliv na soudobé divadlo, jeho předním obdivovatelem byl významný britský dramatik George Bernard Shaw, který navázal na jeho tvorbu.

Současníci a pokračovatelé
Realismus je umělecký směr, který se rozvíjí v 2. polovině 19. století, tedy v době, kdy se u řady národů začíná klást důraz na národní uvědomění si a sílí snahy o kulturní a politickou nezávislost. Rozvoj vědy přináší víru v rozum a lidské schopnosti. Tento umělecký směr je založen na kritickém poznávání skutečnosti, která vychází z úsilí o pravdivé zobrazení lidské osobnosti (z latiny realis = věcný, skutečný).
Hlavními znaky realismu je snaha zachytit skutečnou podstatu věci, opravdovost, pravdivost v celé své složitosti, ale také zobrazit skutečnost bez příkras a iluzí. Nechtějí však skutečnost kopírovat, ale zachytit typizací určitých jevů a jejich vzájemným výběrem. Realisté se snaží hledat vzájemné vztahy, příčiny a důsledky nějakého jevu. Místo individuální odlišnosti si u člověka všímají toho, co je typické a společné určité skupině lidí. Důležitým cílem realismu (především kritického) je ukázat společenské křivdy a lži, ale také najít odpověď na otázku, proč není člověk v současném světě šťastný. Protože se tito autoři snaží o co největší objektivitu, je ideální formou román. V takovém díle se mohou vyskytovat různí lidé se stejnými vlastnostmi (nejsou přímo vyhraněné literární typy). Nově se uplatňují hovorové výrazy, archaismy a dialekty. Nejvýznamněji se realismus rozšířil v Rusku, Anglii a Francii.
Pro ruskou literaturu je specifický směr „kritický realismus“. Autoři zde poukazují na bídu a zaostalost ruského venkova. Kritičtí realisté mají tendenci společnost hodnotit (nejen na problémy poukazovat). Patří sem Fjodor Michaljovič Dostojevskij (1821-1881). Z jeho tvorby bych zmínila psychologický román Zločin a trest, který je de facto sondou do lidského svědomí a ukazuje psychický a mravní svár nadčlověka Raskolnikova pohrdajícího davem. Další Dostojevského romány jsou Idiot (příběh překrásného člověka, knížete Myškina, kterého ostatní pro jeho dobrou a ušlechtilou povahu ostatní považují za idiota) a Bratři Karamazovi (sociálně filozofický román, hlavním tématem je otcovražda, příběh odhaluje vnitřní motivy jednání lidí, které často ani samy postavy neznají). Dále je tu Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910), jehož vrcholným dílem je čtyřdílná románová epopej Vojna a mír, která zpracovává látku boje Rusů proti Napoleonovi. Známý je od tohoto autora také sociálně psychologický román Anna Kameninová, který je de facto citlivou studií ženy z aristokratických kruhů(v osobním životě nemá možnost volby, nakonec se proto dobrovolně rozhodne pro sebevraždu). V Rusku v duchu realismu tvořil také dramatik a prozaik Anton Pavlovič Čechov (1860-1904), jehož díla nesou ústřední téma hledání smyslu života. K dodnes hraným patří drama Strýček Váňa, které popisuje osobní krizi titulního hrdiny, a tragikomedie Tři sestry, která symbolizuje slabost ruské společnosti a je obrazem nenaplněných osudů hlavních představitelů."

Důležité informace jsou v textu tučně značeny.