"Jak arteterapie pomáhá? (Padlová, 2003)
 Léčebný potenciál je již v samotném procesu vytváření výtvarného díla – člověk se dostává do situace, se kterou si může jen těžko poradit pomocí zaběhaných stereotypů. Snaží se v sobě objevit, pro něho do této doby, nové schopnosti i tuto situaci zvládnout. Taková zkušenost je velmi důležitá. Pomáhá nám rozšiřovat vlastní repertoár způsobů řešení problémů a stáváme se tak pružnějšími.
 Léčebný může být i náhled klienta na vlastní problémy. Tímto poznáním se stáváme svobodnějšími, víc víme, proč to či ono děláme.
 Léčebná je i zkušenost, kterou klient získává ve vztahu či při práci s ostatními členy skupiny. Skupiny mohou výtvarnou tvorbu chápat buď jako oddechovou činnost, nebo jako prostředek k rozvoji vnímání a k případnému sebeuzdravování.
Arteterapii lze vhodným způsobem uplatnit u nejtěžších psychických poruch stejně jako u normálních lidí, ve všech věkových skupinách, od batolat po geronty (Koblicová In Kořínková, 2001). Její využití je opravdu široké. Arteterapie může pomoci všem lidem, kteří se nesnadno slovně vyjadřují, což jsou např. lidé trpící psychózami, dospívající, děti, starší lidé a lidé mentálně handicapovaní (Matoušek In Kořínková, 2001). Samozřejmě i u dalších obtíží je možné využít těchto postupů. V případě Alzheimerovy choroby může arteterapie sehrát důležitou roli při zachování lidské důstojnosti a zmírnit důsledky úpadku člověka. U chronických onemocnění je důležité odpoutat myšlenky člověka na neustálou bolest a nabídnout mu způsob odreagování. Při těžkých poraněních hlavy může skupinová forma arteterapie řešit problém osamocení a kontaktu s ostatními. V případě tělesné slabosti nebo nějakého fyzického handicapu arteterapie otevírá problematiku frustrace a uspokojení
potřeb. Jsou situace, kdy ani zdraví dospělí nejsou schopni verbalizovat to, co se děje uvnitř nich a s jakými pocity je toto dění spojeno. Někteří mohou verbalizováním měnit obsah nebo blokují své pocity a myšlenky. Arteterapií je možné vyjádřit a zpracovat mnohé, dokonce i to, co si neuvědomujeme. (Kořínková, 2001)."