"Thomas Hobbes- (1588-1679) nebyl pouze filozofem společnosti. Avšak největší význam měla jeho společenská teorie, která se objevuje především v jeho díle Laviathan. Hobbes vychází z představy, že na počátku lidského společenského vývoje existoval stav, který označuje jako stav přírodní. V tomto stavu vládne absolutní svoboda a egoismus, lidé mohou jednat podle svého přání a zmocňovat se všeho, čeho se jim zachce. Tento stav však není uspokojivý ani pro nejsilnější jedince. Navíc se v přirozeném stavu uplatňují přirozené zákony, a to jsou zákony rozumu. Z nich vyplývá už zde touha po míru a právo na obranu, je-li člověk napaden. Tyto zákony už také lidem umožňují, aby se v zájmu míru dohodli s ostatními na režimu, který je nebude příliš ohrožovat. Už zde tedy může vzniknout společenská smlouva, v níž se každý vzdá části svých přirozených práv a ponechává si jen tolik svobody, kolik jí je ochoten poskytnout druhým ve vztahu k sobě. V rámci přirozeného stavu lze však takovou smlouvu udržet jen s obtížemi. Aby tomu bylo zabráněno, je nutné vybudovat veřejnou moc, které jsou poskytnuta dostatečná práva a dostatečná moc a síla k tomu, aby mohla plnění společenské smlouvy vynutit a aby dokázala lidi chránit před vnitřním i vnějším nepřítelem. Takovou mocí je stát. U Hobbese jde zcela jednoznačně o absolutní stát řízený absolutním panovníkem. Tomuto státu lidé předávají všechny své moci a kompetence. Absolutnost Hobbesova státu se projevuje:
1. Nezvratností smlouvy. Poddaní nemohou ani změnit zřízení, ani svrhnout panovníka, pokud k tomu panovník sám nesvolí. Panovník může být odstraněn jen mocí, tj. je-li stát dobyt.
2. Poddaní nemohou mluvit o nespravedlnosti panovníka vůči sobě. Protože mu dobrovolně předali moc, koná se cokoli, co uzná panovník za vhodné, s jejich souhlasem.
3. Panovník má absolutní práva. Vládne nad životem a smrtí svých poddaných; může si zvolit jakékoli prostředky k vládě; plně ovládá soudnictví; sám vytváří pravidla vlastnictví; v jeho kompetenci je vést válku a uzavírat mír; výběr jeho pomocníků; může libovolně lidi trestat a odměňovat; může dokonce určovat, co si jeho poddaní smějí a nesmějí myslet a v co mají věřit.
4. Panovníkova moc je nedělitelná. Hobbes v tomto ohledu zdůrazňuje především dohled nad vojskem, soudy, vědou a ražbou peněz.
Hobbesův absolutní stát, jehož cílem bylo zajištění stability ve společnosti, měl tedy sloužit zejména zájmům měšťanstva, které potřebovalo klid ke své hospodářské činnosti.
John Locke- (1632-1704) je daleko umírněnější a založená na jiném pojetí člověka i státní moci. Jeho učení je obsaženo zejména ve spisech Dopisy o toleranci a Dvě pojednání o vládě. Také Locke vychází z myšlenky přirozeného stavu, který je stavem nejistoty. Lidé se v něm sice řídí přirozenými zákony, což jsou zákony rozumu, ale protože jejich povaha není ovládána jen rozumem a je natolik slabá, že může podlehnout i nerozumným impulsům, nejsou s to přirozeně rozumný řád zachovávat. Proto je i zde nutná společenská smlouva, která zachování rozumného pořádku zajistí. Vzniká občanská společnost a stát, jehož moc je omezená, který nesmí zasahovat do občanské společnosti, má ji však chránit. Stát nesmí zasahovat do lidských práv, která se u Locka objevují pod pojmem vlastnictví, které znamená:
1. majetek, tj. to, co mohlo vzniknout už v přirozeném stavu na základě práce.
2. nezcizitelná práva člověka - tedy také svoboda.
Stát jako instituce má obojí hájit a tím hájí i občanskou společnost. Stát tedy má určité úkoly a ty musí plnit. Locke připouští, že lidé mohou nefunkční stát svrhnout a nahradit jiným.
Aby se možnost svrhnutí státu omezila na co nejmenší míru, je nutné zajistit jeho funkčnost. K tomu slouží mj. i kontrola státní moci. Locke uznává moc zákonodárnou (parlament) a výkonnou (vláda, král). Uznává také moc federativní, tj. moc vypovídat válku a uzavírat mír. Tuto moc přenechává panovníkovi, protože tyto akty si vyžadují rychlé rozhodnutí a toho není parlament schopen. Především moc zákonodárná a výkonná se vzájemně kontrolují a nedovolují, aby jedna získala převahu nad jinou. Tím je ve státě zajištěna relativní rovnováha, jež je předpokladem jeho dobrého fungování.
Baruch Spinoza
Teorie společenské smlouvy byl zastánce i Baruch Spinoza (1632-1677). Při líčení společenského zřízení klade důraz na svobodu svědomí a slova. Činí to však z pragmatických důvodů: svoboda slova je jakýmsi pojistným ventilem - možnost mluvit mnohým kritikům nahrazuje nepřátelskou akci. Je tedy méně nebezpečná než nespokojenost nuceně skrývaná, která se může projevit náhlým výbuchem. V momentu, kdy by lidé začali svou slovní kritiku převádět do praxe, začalo by být jejich jednání trestné. Spinozovy názory na společnost najdeme v díle Traktát filozoficko-teologický. Spinoza je zakladatelem historické kritiky Bible. Začal Bibli chápat jako lidský výtvor, nikoli jako výtvor boží. Jestliže Bibli sepsali lidé, sepsali ji jako lidé žijící v nějaké společnosti v určitém historickém čase. Toto jejich historické zakotvení ovlivnilo jejich názory, to co mohli a nemohli vědět. Proto to, co je v Bibli napsáno, je historicky omezené a je třeba to takto chápat. Z toho ovšem plyne, že svědectví Bible nesmí mít převahu nad rozumem. Do určité míry souvisí tato Spinozova kritika současného stavu společnosti, v němž hrály náboženské spory velkou roli, i se skutečností, že Spinoza sám se snažil zformulovat a nastolit nové náboženství, jehož základy jsou obsaženy především v jeho díle Etika po geometricku vyložená. Toto náboženství vychází ze ztotožnění boha a přírody a zdůrazňuje rozumové základy mravního chování.
V tomto smyslu je Spinoza blízký dalším myšlenkovým proudům, které byly pro tehdejší Evropu charakteristické, a to zdůrazňování náboženské tolerance, někdy i za pomoci myšlenky tzv. přirozeného náboženství. Vychází z předpokladu, že základní náboženské představy jsou člověku vrozeny. Tyto představy jsou poměrně abstraktní. Teprve k těmto myšlenkám se připojily další, již konkrétnější a historicky podmíněné představy, které daly základ historickým náboženstvím. Z tohoto hlediska jsou historická náboženství v podstatě stejně hodnotná, a proto nemá smysl vyvolávat kvůli nim spory a války. Myšlenka přirozeného náboženství je jednou z myšlenek, na kterou navázalo osvícenství, jehož počátky ostatně klademe už do druhé poloviny 17. století.
Pojetí občanské společnosti v dějinách politické filozofie – Machiavelli
Spor o to, kdo má mít v Itálii převahu, souvisel se skutečností, že Itálie v té době byla rozstříštěna na větší počet malých státečků. Tato situace pokračovala i v době, kdy se vedle ní začaly tvořit velké národní státy, které ji začaly ohrožovat. Proto zesílily snahy o její vnitřní sjednocení. Niccola Machiavelli (1469-1527) jako florentský občan těžce nesl neustálé soupeření mezi jednotlivými italskými státy, které vedlo k oslabování Itálie. Navíc měl před očima vzor antické římské republiky, kdy právě Itálie byla nejsilnějším politickým útvarem v Evropě. Z úvah nad těmito problémy vznikla hlavní Machiavelliho díla: Vladař, Úvahy o vládě a Historie Florencie. Řadíme jej do období renesance.
Bezesporu nejznámější z nich je Vladař. Díky tomu také zobecněl poněkud zúžený pohled na Machiavelliho jako na tvůrce machiavellismu. Účelem bylo poskytnout rady politikovi, který by se chtěl pokusit o sjednocení Itálie. Machiavelli zde vystupuje jako zcela pragmatický politik, který svému cíli podřizuje všechny prostředky. To je umocněno i skutečností, že člověka považuje za od přírody egoistického a tedy zlého. Vladař proto musí využívat všech jeho vlastností k tomu, aby si jej podřídil, případně zavázal. Zlo, které přitom způsobí, má být sice omezeno na minimum, ale důvodem tohoto omezení je opět především obava o stabilitu státu, kterou by přehnaná krutost mohla ohrozit. Tyto Machiavelliho názory vzbudily rozruch a pobouření také proto, že se Machiavelli neohlížel na křesťanské morální předpisy, které jeho předchůdci a současníci alespoň deklarativně ctili. Církev a náboženství jsou v jeho pojetí součást společnosti jako každá jiná a jako takové, tj. z hlediska stability státu, mají také být posuzovány. Machiavelliho Vladař je návodem k vytvoření jednotného, silného a stabilního státu. Jakmile je takový stát vytvořen, dává přednost jeho přeměně na republiku. Vyplývá to z jeho obdivu k antickému republikánskému Římu. "

Důležité informace jsou tučně značeny.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ