"Někdy i ty nejobyčejnější věci mohou mít duši. Sama jsem se o tom přesvědčila. Stačil mi k tomu půlhodinový rozhovor. Rozhovor, na který nikdy v životě nezapomenu.
Už ani nevím, co bylo za den, však to taky není podstatné. Každopádně jsem šla nakoupit. Žďár je úplně obyčejné město, kde snad jediná významná věc je jedna z dvanácti památek UNESCO, Zelená hora. Párkrát jsem tam byla.
Nemáme tady Tesco nebo nějaká větší nákupní centra. Lidl stačí. Takže jsem šla tam, digitální hodinky na ruce právě oznamovaly poledne. Já už jsem byla po obědě. Vešla jsem dovnitř, vzala nákupní košík a zamířila dozadu, tam, kde leží spousta jídla – od pečiva po sladkosti. Procházela jsem pomalu a prohlížela si hlavně výrobky obsahující čokoládu. Miluji ji.
Ani jsem si neuvědomila, že už jsem skoro na konci řady. Otočila jsem se a mezi nejrůznějšími druhy pečiva od rohlíků a housek po salámové bagety, mezi muffiny a bábovkami, ležel tucet čokoládových donutů. A jak už jsem říkala, čokoláda, to je prostě moje a nemohla jsem odolat. Hned jsem jeden vzala a kousla si.
„Hej, ty tam!“ ozvalo se mi najednou za zády. Otočila jsem se po hlase, ale nikdo tam nestál. Rozhlédla jsem se kolem, ale všude bylo prázdno. Zamračila jsem se a znova zvedla donutek k ústům.
„Nech toho, sakra!“
Znovu jsem se otočila a naštvaně vykřikla: „Tak už vylez!“
„Já jsem tady, tady přímo před tebou.“
Podívala jsem se do police naproti sobě. Zamžourala jsem a postoupila o krok dopředu. Něco takového by mě nikdy ani nenapadlo. Na jedné krabici stál – a vážně, stál na svých miniaturních nožičkách, které jsem málem přehlédla – medový kroužek.
Je mi šestnáct, dost na to, abych si začala myslet, že mám halucinace. Jenže ten kroužek se hýbal, chodil po vrchu krabice, nadskakoval a pak jsem si všimla, že i mává malinkatými ručičkami.
„Pojď blíž,“ křikl a já jsem si teprve teď uvědomila, jak dětský hlásek má. Poslechla jsem a naklonila se až skoro ke krabici. Medový kroužek se najednou odrazil a věřte nebo nevěřte, přeskočil těch třicet centimetrů mezi krabicí a mým ramenem.
Napřímila jsem se tak rychle, že jsem ho málem shodila. Nezapomněl mi to vyčíst.
„Ne tak rychlý pohyby! Vždyť mě shodíš.“
„Ne, ne. Tohle je pěkná pitomost,“ řekla jsem v odpověď a snažila se natočit hlavu do takového úhlu, abych ho viděla. Pochopil, o co se snažím, a pomohl mi tím, že se přesunul co nejdál."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ