"V tomto kontextu je naprosto nezbytné, aby se uplatňovali všechny strategie vedoucí k zmírnění bolestí a následně pak, aby se dbalo o psychický a sociální komfort nemocného. Nesnesitelné bolesti mohou být odstraněny nebo minimalizovány na snesitelnou míru. V této souvislosti jde ruku v ruce s eutanazií téma paliativní medicíny (paliativní znamená úlevná, odlehčující). Podstatou přístupu zvaného paliativní péče je především mírnění bolesti a dalších symptomů, které sebou přináší vážná a život ohrožující onemocnění. Vychází z individuálních přání a potřeb pacientů, chrání jejich důstojnost a klade důraz na kvalitu života.

Dobrá a systematická paliativní péče může sehrát mimořádnou roli: pro nemocného i veřejnost. Nemocnému umožní zemřít snadnou smrtí a veřejnost nabude přesvědčení, že důstojný odchod ze života podmíněný odbornou péči i laskavým doprovodem je vhodnějším řešením než volání po urgentních řešeních.

Téma bolesti je podle mne stránka eutanazie, která je často opomíjená a podceňována. Paliativní medicína má mnoho možností jak pracovat s bolestí a mírnit jí. Ať již jde o metody z psychoterapie, farmakoterapie, radioterapie, chirurgie. Mnohdy se dají metody kombinovat, tak aby vyhovovali trpícímu a zároveň byly účinné. V některých zdravotnických zařízeních jsou dnes zřizovány takzvané ambulance bolesti, které se specializují na tuto problematiku.

Přesto je zjevné, že se tomuto tématu nedostalo a stále nedostává takové pozornosti, jakou si opravdu zaslouží. A povědomí veřejnosti o jiných možnostech tlumení bolesti je mnohdy velmi omezené - často ví jen o lécích.

Hospicová péče a eutanazie
Péče o vážně nemocné a umírající probíhá především na těchto třech úrovních:
1. nemocniční péče
2. domácí péče
3. hospicová péče

Většina vážně nemocných pacientů (ať se jedná o dospělé nebo děti) by si přála prožít závěr svého života doma. Pouze malé části je to však skutečně umožněno. Důvodů je řada. Mezi nejdůležitější patří obtížná zvládnutelnost některých symptomů v domácím prostředí, náročnost skloubit péči s běžnými pracovními, rodinnými a společenskými povinnostmi, které rodina a blízcí mají. A v neposlední řadě fakt, že i v případě terminálně nemocných lidí, je až do konce snaha zachránit a prodloužit život. Ale také již zmiňovaný názor, že v nemocnici je umírajícímu lépe a jakási snaha vyhnout se vlastní konfrontaci se smrtí. Pokud se rodina a blízcí rozhodnou vzít si umírajícího člověka do domácího prostředí existuje spousta agentur domácí péče, které nabízejí pomoc v této situaci a často dokáží plně nahradit péči, které by se takovémuto člověku dostalo v nemocnici. Častější je ovšem spolupráce rodiny s personálem oddělení, na němž umírající pobýval a ještě častější je, že se tam v poslední chvíli umírající vrací zemřít.

Hospicové zařízení je pak další variantou, kterou nevyléčitelně nemocný - umírající člověk má. Okolo hospicových zařízení existuje také spousta mýtů a fám. Převážná většina lidí je vnímá jako domy smrti (přestože nemocný, který je přijat do hospicového programu, skutečně s vysokou pravděpodobností nakonec v hospici zemře) - ovšem v negativním pojetí, což si nezaslouží.

Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti a z potřeb pacienta. Ctí autonomii nemocného, jeho individuální právo rozhodnout se, respektuje hodnotový systém člověka. V hospici jde o doprovázení smrtelně nemocného a jeho blízkých těžkým úsekem života. Hospic neslibuje uzdravení, ale také nebere naději. Nejde o prodloužení života, ale o jeho slušnou kvalitu až do konce."