"Vznik a vývoj
Sinice se pravděpodobně vyvinuly z anaerobních fotosyntetizujících bakterií, jako jsou dnešní purpurové bakterie či chlorobakterie.
Nejstarší známe důkazy o existenci sinic na Zemi v podobě fosílií jsou staré 3,5 miliardy let a pochází především z formace Apex Chert v Austrálii. Tyto prekambrické nálezy tzv. stromatolitů (obrázek č. 2) možná představují vůbec nejstarší nálezy buněčných organismů. Lépe zachované fosilní nálezy sinic pochází z období mezi 2-0,9 miliardami let. Vzhledem jsou identické s dnešními sinicemi. Udává se, že tyto sinice patří do řádu Chroococcales a Oscillatoriales. Až do počátku kambria (před cca 600 miliony lety) byly sinice dominantními organismy na Zemi, a tento dlouhý úsek geologické historie Země je proto označován jako ,,věk sinic“. V tomto období se také díky sinicí postupně zvyšovat obsah kyslíku v atmosféře. Přes dlouhou evoluční historii sinic se zdá, že se vzhled jejich buněk téměř nezměnil, i když ke genetickým změnám dochází.(www.wikipedie.cz)
11
Obrázek č. 2: Podvodní fotografie stromatolitů u Australského pobřeží (www.scientica.cz)
1.1.3 Stavba buněk
Sinice se vyskytují jako jednotlivé buňky, shluky buněk v koloniích, nebo jako vlákna. Jejich stélka se proto obvykle označuje jako kvílní či trichální. Některé vláknité formy mívají specializované buňky heterocyty, ve kterých probíhá fixace vzdušného dusíku, případně akinety, což jsou klidové buňky určené k přetrvání za nepříznivých podmínek. Buňka sinic je prokaryotického typu a obvykle dosahuje velikosti 1-10 mikrometrů, je vzácně více (např. buňka Chroococcus gigantus má až 60 mikrometrů. Pouhým okem je možno spatřit kolonie sinic, Sinice a jejich kolonie jsou zbarveny nejčastěji modrozeleně, ale dosahují barev od blankytně modré přes malachitově zelenou, žlutou, červenou až po černou. (www.wikipedie.cz)
1.1.3.1 Struktury na povrchu buňky
Sinice jako gramnegativní bakterie mají na povrchu dvě plazmatické membrány (vnitřní a vnější) a mezi nimi poměrně tenkou vrstvu peptidoglykenu, jenž tvoří pevnou složku buněčné stěny. Membrána obsahuje mnohé transportní kanálky umožňující pasivní či aktivní transport látek přes stěnu. Směrem ven od vnější plazmatické membrány navíc mají sinice zpravidla slizovou vrstvu složenou z lipopolysacharidů. U sinic nikdy nebyly nalezeny bičíky, přesto se ale mnohé z nich (zejména zástupci řádu Oscillatoriales) dokážou po povrchu aktivně pohybovat. Při pohybu je produkování velké množství slizu, skutečný hnací motor však představují svazky stažitelných bílkovinných vláken umístěných na povrchu buněk. Obvykle se klouzají, někdy projevují i zvláštní typ rotačního pohybu. (www.wikipedie.cz )
12
Obrázek č. 3: Stavba buněčné stěny gramnegativních bakterií (www.wikipedie.cz)
1.1.3.1.1 Typy stélek
Obrázek č. 4: Cyanobakteria – tvary stélek (www.sinicerasy.cz Krautová)
13
1.1.3.2 Vnitřek buňky
Stavba buněk sinic je velmi jednoduchá, nemají jádro, mitochondrie, Golgiho aparát, endoplazmatické retikul, vakuoly a další organely. (www.sinicearasy.cz ) DNA vytváří jedinou kruhovitou molekulu DNA, nazývanou nukleoid, která obsahuje histony. Sinice jsou schopné předávat část své genetické informace z jedné buňky do druhé.(www.wikipedie.cz )"

Práce obsahuje obrázky, fotografie, grafy, tabulky a mapu, které zabírají přibližně 15 stran.