"AZYLOVÁ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY
Historie azylové a migrační politiky České republiky
Pro lepší pochopení současné situace je v této podkapitole proveden stručný exkurz do historie azylové a migrační politiky ČR a Československa.
Kromě mnoha politických událostí, které měly na migraci ve 20. století podstatný vliv, podporuje migrační děje v ČR i sama poloha území v centrální části Evropy. Gabal tuto situaci vyjadřuje stručně takto: „Fluktuace národní a státní identity bez pohybu z místa je jedním z typických středoevropských jevů.“
Ve 20. století je možné zaznamenat několik migrační proudů, a to směřujících jak na území Československa, tak do zahraničí. Hned od počátku 20. století do roku 1930 to byla významná hospodářská emigrace, a to především do Ameriky. Druhá vlna emigrace nastala po komunistickém převratu v roce 1948, další následovala po okupaci Československa v roce 1968. Ačkoli se zveřejňované údaje liší, lze rámcově říci, že „celkem v období komunismu emigrovalo na západ až 550 tisíc lidí, což je 3,5 procenta celkové populace.“ Poslední dvě jmenované vlny emigrací již úzce souvisí s uprchlickou problematikou, protože důvody odchodu ze země, v některých případech, zakládaly nárok na požádání o politický azyl.
„Na druhou stranu zažilo předválečné Československo i dvě uprchlické vlny, z velké části tranzitující: vlnu "běženců" ze vznikajícího SSSR a vlnu uprchlíků z nacistického Německa po r. 1933.“ Nyní je nutné dodat, že už tehdy v Československu žila početná německá menšina a obecně byla celá země vnímána jako otevřená. „V Praze tehdy pomáhaly mezinárodní organizace (Liga pro lidská práva atd.) a byl založen Demokratický výbor na pomoc uprchlíkům. Tyto organizace pomáhaly uprchlíkům najít ubytování, zajišťovaly jim lékařskou péči a další nezbytnosti: především jim pomáhaly v přesídlení do dalších zemí.“
Změna, která nastala po druhé světové válce, je více než zřejmá – odsun Němců z území Československa, homogenizace společnosti, tragické důsledky na židovské menšině apod. Přesto do Československa i v tomto období přicházeli emigranti z cizích zemí. Nicméně o státní azylové politice lze mluvit jen těžko. V roce 1949 byl zrušen tzv. Ústav pro péči o uprchlíky, který existoval od roku 1938, a veškerá práva a povinnosti přešly na stát, konkrétně na Ministerstvo práce a sociální péče. Novým zákonem o ministerstvech z roku 1969 (zák. č. 2/1969 Sb.) přešly tyto kompetence na Ministerstvo vnitra.
Krátce lze ukázat (ne)fungování azylové politiky na příkladu řeckých politických emigrantů, kteří do Československa přicházeli nedlouho po skončení války. Pokud se jednalo o děti, kterých sem bylo bez rodičů přivezeno na čtyři tisíce, „byly po prvním ošetření umisťovány do dětských domovů, které se po celém Československu nouzově zřizovaly z rekreačních objektů, zámečků apod. Speciální azylová zařízení pro uprchlíky k dispozici nebyla.“ Pobyt Řeků v exilu byl považován za dočasný a byla uplatňována snaha o jejich izolaci a koncentraci. „Byli tedy usídlováni do odlehlých vesnic Krnovska, Jesenicka a Žamberska, kde po odsunu Němců zůstalo mnoho prázdných domů. Stěhovat se z těchto míst měli imigranti zakázáno.“ Tato situace se však ukázala jako neudržitelná a následoval program integrace. K požadované asimilaci však – díky velikosti řecké komunity koncentrované v průmyslových oblastech – nedošlo."

Ostravaská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, práce obsahuje grafy, které zabírají cca 2 stránky