"Svět je tuze malý a o náhody tu není nouze
Dnes bych Vám chtěl vyprávět, co se mi stalo před dvěma lety. Ale nejprve bych Vám chtěl vysvětlit, jak to všechno začalo.
Jako 17-ti letý kluk jsem vyrůstal v jedné malé vesničce kousek za Prahou. Studoval jsem gymnázium. Ve škole se mi celkem dařilo. S rodiči jsem taky vycházel celkem dobře. Dokonce jsem měl i holku. Jmenovala se Veronika. Znali jsme se už od základní školy. Začali jsme spolu chodit v patnácti, to bylo v deváté třídě. Když jsme se rozhodovali, kam půjdeme dál, podali jsme si přihlášku na gymnázium. Naštěstí nás oba přijali. Měli jsme z toho obrovskou radost, protože jsme se měli opravdu rádi a těšili jsme se na společné chvíle ve školy. Zkrátka se mi všechno dařilo, až do chvíle, kdy dostal taťka příležitost pracovat v zahraničí.
Jednou, když jsem přišel ze školy, si mě zavolal táta do kuchyně. Nechápavě jsem naklusal do kuchyně a sedl jsem si na židli. „Co se děje, tati? Provedl jsem něco?“ „Ne, neprovedl. Víš, dostal jsem výborné místo v zahraničí. Je to velmi dobře placené místo…“Nechápavě jsem na něj zíral. „To..to jako už nebudeš bydlet s námi? To nás tu necháš i s mamkou samotné?“ Hlas se mi chvěl, byl jsem opravdu velmi překvapený. „Ne, vy pojedete se mnou. D o konce školního roku zbývají už je tři týdny. Ty skončíš školu, o prázdninách se přestěhujeme a další školní rok už budeš chodit do školy v zahraničí. “Beze slov jsem odešel. Dvě a půl hodiny jsem tupě zíral do zdi. Nejvíc mě na tom všem štvalo to, že odjedu bez Veroniky. Večer jsem zazvonil u Verči. „Ahoj, pojď dál.“ Sladce se na mě usmála. „Ahoj, “odpověděl jsem. Neměl jsem dílu podívat se jí do očí. Vešel jsem do jejího pokoje a sedl si na pečlivě ustlanou postel. „Jsem ráda, že jsi přišel.“ Opět jsem se bál na ni podívat. „Děje se něco? Jsi nějaký divný. “Zhluboka jsem se nadechl. „Víš, Verčo, táta dostal dobrou práci v zahraničí, budeme se stěhovat. “Veronika začala brečet. Ani já, ani ona jsme ten večer neměli vůbec slov.
Je to týden, co jsem se rozloučil s Veronikou. Loučení bylo strašně smutné, oběma nám to drásalo srdce. Vůbec si nedokážu představit, Jak to bez ní zvládnu…
Ač velmi těžce, přece jenom jsem si na jiný způsob života zvykl. Vystudoval jsem vysokou školu zaměřenou na chod podniku. Pracoval jsem jako ředitel v jedné prestižní firmě. Nedávno jsem přijal novou uklízečku. Myslím, že je zhruba stará tak jako já. Je taky z Česka. Přijela sem jako operka, pak ji vyhodili, takže byla věčná i za místo uklízečky. Věřte nebo ne, po půl roce, kdy jsem ji pozval na večeři, jsme spolu začali chodit. Velmi se mi líbila, připomínala mi Veroniku…vždyť ona se tak i jmenovala. Chodili jsem spolu dva a půl roku. Protože jsme měli oba dva téměř 30 let, rozhodli jsme se, že se vezmeme. Bylo týden před svatbou. Veronika měla narozeniny, a tak jsme si udělali romantický večer. Vyprávěli jsme si o všem možném. Najednou, ani nevím jak, začali jsme se bavil o minulosti. Na toto téma jsme se za celou dobu, co jsme spolu chodili, nikdy nemluvili. „Víš, chodila jsem s jedním klukem, měli jsme se strašně rádi, ale on se pak odstěhoval“
Veroniko, chceš mi snad říct….Veru, vždyť my dva…ty si mě už nepamatuješ?“ „Co…cože? Hodně jsi se změnil. „Ty taky.“ Myslel jsem, že se mi to všechno jen zdá. Veronika mě nepoznala, protože jsem si za těch pár let změnil jméno i příjmení-kvůli firmě…Ten večer jsem si vzpomněl na pohádku z dětství o Lotrandovi a Zubejdě. Zaznělo tam jedna velmi chytrá myšlenka od pana Svěráka: „Svět je tuze malý a o náhody tu není nouze!“"