"Michal
Chtěla bych vás varovat před nejhorší osobou na světě. Víc než kdy jindy zde platí pravidlo, že co je vidět zvenčí, nemusí odpovídat tomu uvnitř.
Dřív jsem nechápala, jak může někdo Michala nenávidět. Když se na něj podíváte, zahlédnete pohledného, vysokého chlapce s čupřinou černých vlasů, milým kulatým obličejem a zářícíma očima. Všechno, co z něj vyzařuje, vypadá kladně – působí velmi mile a sympaticky, je na něm poznat velké charisma. Z jeho pohybů i chůze čiší naprostá kontrola, sebevědomí a cílevědomost. Jenže navenek nedokážete poznat, co se skrývá uvnitř.
Michal je totiž neuvěřitelný pokrytec. Když ještě bydlel o ulici dál, často jsme se vídali, a to i přesto, že chodil na jinou školu. Znala jsem ho jako nadšeného sportovce, milovníka knih a celkově velice vzdělaného a chytrého člověka. Ale to byla jen jedna z jeho tváří, ta, kterou používal přede mnou.
Zlom nastal, když jsem ho náhodou potkala před domem ve společnosti jeho spolužáků. Přišla jsem k němu blíž, abych ho pozdravila. Jenže pak jsem ho uslyšela, ruce založené na prsou, jak chrlí z úst jedno sprosté slovo za druhým a zesměšňuje nejmenšího ze skupinky. Hlas měl zcela jiný, než jaký jsem znala, hrubší a nadřazený, jako by byl pánem světa a nikdo mu nemohl sahat ani po kotníky.
Zahlédl mě a hned mě zasypal výrazy, které se ani neodvažuji vyslovit, zapomněl, že jsem jeho kamarádka, a začal se mi vysmívat. Nevěřila jsem vlastním smyslům. Člověk přede mnou nebyl Michal, ale jeho panovačný a arogantní dvojník, hrubý a sprostý. Veškerá úcta s přátelskostí zmizela a nahradila ji maska z agresivity, namyšlenosti a narostlého ega.
Po tom incidentu se neomluvil, ani jsem to neočekávala. Poznala jsem jeho pravou tvář a věděla, že taková sbírka špatných vlastností se často nevidí. Konečně jsem sundala růžové brýle, uvěřila tomu, co říkali ostatní, a distancovala se od nejnepříjemnějšího člověka na světě."