"Zamilovat se špatně
Seděla jsem tam, vedle něj, poslouchala tóny vycházející z místa, na kterém seděl. Sledovala jsem, jak se jeho prsty něžně dotýkají strun a rozechvívají je. Jak druhá ruka nechává prsty tančit po pražcích kytary, jak neomylně přitlačuje struny ke krku tak, aby každý akord vyzněl nádhernou harmonií.
Zpívala jsem s ním a on zpíval se mnou. Oba jsme byli zapálení, takže jakákoli nepřesnost se nám z mysli hned ztratila. Kolem nás na lavici seděli další a stejně jako my dodávali tónům melodičnost s kapkou vlastní originality hlasu. Všem bylo jedno, jestli umíte zpívat nebo ne. Prostě jsme žili, tak, abychom si co nejvíc užívali.
Děti už spaly, nebo aspoň měly spát, vždyť byly dvě ráno. Někdo se zvedl, aby stany zkontroloval a vrátil se s potěšující zprávou: všude klid, můžeme hrát dál. Celý tábor i jeho blízké okolí naplnily melodie Mňágy a Žďorpa, UDG a Jardy Nohavici. Všichni jsme hlasitě pěli a pokud to píseň žádala, vzali do ruky skleničky a lžičky a klacíky a prostě to, co bylo po ruce a snažili se rytmus obohatit svým uměním.
A já jsem vnímala jen jedno. Jeho. Mohl by být mým tátou. Jenže v tu chvíli, trochu opojená kolujícím rumem a atmosférou, jsem si to nepřipouštěla. Ani mě to nenapadlo.
Napil se, poslal flašku dál a zapátral v mysli po další písničce. Připravili jsme hlasivky a začali zpívat Hvězdáře. Kývali jsme se do rytmu, a protože dneska to byla poslední písnička, úsměvy na naší tváři se už nerozšiřovaly a zůstaly jen mírně zvednuté koutky úst.
Byl konec. Konec tábora, poslední noc s dětmi. Ráno jsme je vzbudili, dali jim snídani a pomohli jim s balením. Pak odjely. Všechny děti byly pryč a my jen bourali až zůstala jen prázdná louka a na chvíli prázdná i naše srdíčka. Odjeli jsme, zpátky do města na poslední, už opravdu poslední večer, který jsme mohli strávit společně.
Nikdy bych nevěřila, že mi tahle skupinka lidí, báječných, vtipných, úžasných a ještě úžasnějších, přiroste tak moc k srdci. Kořeny zapustili dost hluboko, abych na ně myslela celý rok do dalšího tábora.
Na večeři se všichni vymódili. Seděli jsme u jednoho velkého stolu, každý viděl na každého, ale já jsem ten výhled měla nejlepší. Protože seděl naproti mně. Asi se ho bojím jmenovat, to bude ono. Proto to takhle vyznívá ještě divněji. Stejně jmenovat nebudu. Osobně myslím, že vám stačí vědět, že mě je šestnáct a on by opravdu mohl být mým otcem, kdyby mě měl v osmnácti.
Po večeři jsme se odebrali do hospody a začalo pití. Ano, nemusíte to říkat nahlas, já vím, není mi osmnáct, nemám pít. Ale to bychom se pak k ničemu nedobrali. Ani nevím, jak dlouho mi trvalo vypít šest drinků. Ani nevím, v kolik že jsme se sebrali, že půjdeme spát. Každopádně jsme najednou byli spolu, u něj v bytě, protože jsem bydlela v jiným městě a potřebovala jsem u někoho přespat.
Nešli jsme spát hned. V tu chvíli, oba opojení určitou dávkou alkoholu, který koloval a pracoval, jsme si povídali a museli jsme vypadat jako puberťáci. Dva lidi, kteří se na sebe koukají, u toho se usmívají, skoro nemluví a čas plyne. Tak nějak jsme vypadali.
Byly asi čtyři, když jsme konečně šli spát. Měl skvělou postel – letiště, dvě deky, dva polštáře, obojí červené s bílými puntíky. Leželi jsme vedle sebe, koukali na sebe a mně se chtělo spát.
V mírné přiopilosti jsem si vyžádala pusu na dobrou noc. Dal mi hned dvě. To mě trochu zarazilo. Kdo dává dvě pusy?
Zavíraly se mi oči. Zmínila jsem se o tom."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ