"Wahábismus je jedna z forem sunnitského Islámu, založená na myšlenkách a učení Mohamada ibn Abd al Wahába. zároveň je hlavní politickou i náboženskou ideologíí státu Saudská Arábie. Někdy bývají nesprávně zahrnovány pod pojem Wahábismus všechny extremistické fundamentalistické proudy v Islámu, to je však velkou chybou a je třeba se toho vyvarovat.
Wahábismus vznikl zhruba v polovině 18. století, co se týče data vzniku se tedy jedná o hnutí poměrně moderní. Nikoliv však co do myšlenek a obsahu. Naopak. Wahábismus je jedna z nejkonzervativnějších a zároveň nejfundamentálnějších Islámských směrů.
Sami stoupenci tohoto hnutí se nazývají Salafité . Výraz Wahabité podle jejich zakladatele byl poprvé použit odpůrci hnutí a je tudíž považován za pejorativní.
2. Hlavní myšlenky
Jak už bylo naznačeno výše, je Wahábismus jeden z nejfundamentálnějších a nejnetolerantnějších směrů v Islámu. Jeho snahou je očistit Islám od všeho nepůvodního, lidmi naneseného, zkrátka od všeho co do něj nepatří.
Své myšlenky shrnul ab dal Waháb v díle s názvem „Kniha o Boží jedinečnosti“ arabsky Kitáb al tahwíd
Jádrem Wahábistického učení je tzv. Tahwíd (jedinost boží) později rozdělený do 3 kategorií:
1) Tahwíd ar –rububíjá tj. víra v jediného Boha stvořitele. Tento Bůh nemá žádné společníky, je jediný a univerzální.
2) Tahwíd al ulúhíjá požadavek aby ze styku Boha a lidí byli vyloučeni všichni domnělý prostředníci jako např. „svatí“
3) Tahwíd al asmá was sifá požadavek potvrzení všech Božích přívlastků a jmen uvedených v Koránu. wahábští muslimové odmítají jakýkoliv metaforický výklad těchto označení.
Podle Wahábitů existuje deset hlavních prohřešků, jejichž spácháním se člověk automaticky vylučuje z Islámu, řečeno katolickou terminologií se tedy vlastně exkomunikuje:
1)Přidružování kohokoliv nebo čehokoliv k Bohu
2)Dovolávání se zprostředkování Boha (např.prostřednictvím „svatých“)
3)Pochybnost o tom, že nemuslimové jsou nevěřící
4)Soudy na základě neislámského práva a názor, že světské právo je nadřazeno právu Božímu
5)Nenávist k čemukoliv co dělal prorok Muhamed
6)Výsměch Islámu nebo jeho Prorokovi
7)Provádění magie či souhlas s ní
8)Podpora (i jen slovní či myšlenková) nevěřících v boji proti Muslimům
9)Názor, že člověk má za určitých okolností právo přestat praktikovat Islám
10) Odvrácení se od Islámu zanedbáním jeho studia či praxe
Wahábovi myšlenky jistě nejsou nikterak nové či jedinečné a to ani na poli Islámu, ani na poli náboženství obecně. Snaha reformovat a očistit původní učení od modlářství a pověr, oddělit zrno od plev, se objevuje v každém náboženství Křesťanství nevyjímaje. V čem je Wahábovo učení jedinečné a významné je radikalita a nekompromisnost s jakou se k tomuto úkolu staví. Wahábité považují za nevěřící nejenom lidi mimo Islám ale i všechny přívržence jiných Islámských proudů. Proto jsou i mnoha pravověrnými Muslimy považováni za extremistickou sektu.
3. Osobnost zakladatele a dějinné souvislosti vzniku
K pochopení Wahábismu a pronikntí do myšlenkového světa jeho stoupenců je nejprve potřeba objasnit si některé dějinné souvislosti a poznat ovzduší doby a místa ve které vznikl.
Muhamad Ibn ab al Waháb se narodil v roce 1703/4 v rodině náboženského soudce v osadě Ujajana v provincii Nadž (leží v centrální části dnešní Saudské Arábie).
Islám jeho doby procházel významnými změnami spojenými s krizí identity. Muslimský svět byl stále více konfrontován s v mnohém vyspělejší Evropskou civilizací a objevovali se snahy Islám poevropštit, upustit od některých zpátečnických tradic, zkrátka ho zmodernizovat. To vyvolalo negativní odezvu některých konzervativních představitelů a snahu o návrat k původním hodnotám a tradicím. Příkladem takové iniciativy může být například hnutí Usmána da Frodia v západní Africe, nebo třeba Muhamada Alí as Sanusí v severní Africe."