" Dva zamilovaní. Toužebně se dívají jeden druhému do očí. Krev buší ve spáncích. Čela jsou horká. Oba si jsou jistí, že kdyby v tu chvíli nějaká zlomyslná mocnost rozpoutala vichr, který by je rozvál třeba na opačné konce světa, neváhali by prochodit celou zemi, aby se našli. Není to ostatně pro ně žádná velká dálka. Vesmír se v tu chvíli zúží na prostor milované náruče, nic okolo neexistuje. Čas stojí a přece se ho nedostává. Dívka se chvěje. „Řekne mi už konečně to, co chci slyšet? “ Ale i chlapec se chvěje (ještě že v měsíčním světle není vidět jak se červená.) „Mám jí to říct? Nebude to znít hloupě? Cítí, to co já?“ Nakonec se přeci jen odhodlá. Rozechvělým hlasem šeptá: „Miluju tě.“ Ano miluje ji. Dneska. A bude ji určitě milovat i zítra a snad i pozítří. A možná…
…Až do smrti. Ale možná taky ne. Možná, že se za měsíc, nebo za dva objeví jiná. Ještě krásnější a dráždivější. S ještě hlubšíma očima a plnějšími rty. Kdopak se vyzná v lidských citech? Kdoví co si usmyslí, v příští chvíli? Kdo je zkrotí a kdo jim poručí?
Ztemnělý dvorek. Skupina zkřehlých lidských bytostí se tlačí kolem nanicovatého ohýnku. Každý chce mít alespoň něco z toho životodárného tepla. Je těžké rozeznat jednotlivé lidské tváře v šeru sotva počínajícího úsvitu. A přece nám jedna tvář připadá povědomá. Ano ten byl přece také s tím z Galileje!!!! Počíná svítat. Kokrhá kohout. Tváře se stávají rozeznatelnější. Když tu mezi lidmi s hrůzou rozeznáváme sami sebe.
Jak často někomu ve chvílích pohody slibujeme věčnou lásku a přízeň. Ano až za hrob. Jak často máme pocit, že už stěží můžeme milovat víc. A jak často, stejně jako Petr, zapomínáme tváří v tvář i mnohem menším problémům než je smrt zapomínáme, že jsme vůbec něco slíbili?
Dva velmi staří lidé. Muž a žena. On už příliš neslyší a ona nevidí na jedno oko a už stěží přejde z jednoho konce na druhý. Jejich život nebyl snadný. On musel tvrdě vydělávat na živobytí, ona se starala o děti. Často je provázelo nepochopení okolí, možná osten sváru vnikl někdy i mezi ně samotné. Poslední léta jsou poznamenána nemocí a blížící se smrtí. A přece je i teď spojuje to, co si kdysi před oltářem slíbili. Dokážou si být vzájemně očima a ušima. Dávají si navzájem to, co druhému chybí. Jejich láska neskončí smrtí. Jestliže on zemře jako první, bude ona po dny, které jí ještě zbudou na tomto světě nosit v srdci jeho obraz. A povolá-li si pán jako první ji, neprožije on ani jediný ze zbývajících dní bez vroucí vzpomínky.
Jestliže někoho opravdu milujeme, pak nám ho ani smrt nemůže tak docela vzít. Nejen, že budeme mít v srdci vzpomínky. My křesťané máme ještě něco víc. MÁME NADĚJI!
Tramvaj. Dobře oblečený muž středního věku vytahuje mobil. Vytáčí číslo manželky. „Miláčku, dneska mě s večeří nečekej. Mám důležité jednání. Ano výročí, já vím. Mrzí mně to. Někdy si to vynahradíme. Lístky do divadla? Jdi s kamarádkou, určitě si to užijete. Pa.“ Zavěsí. Vystupuje. Rozhlíží se. Konečně. Zpoza rohu vychází žena. Smyslně se usmívá. Nemá toho mnoho na sobě. Ne, to určitě není ta, jíž se před chvílí omlouval do telefonu. Odcházejí spolu. Manželka zůstává zapomenuta.
Jak často se lidé zpronevěří těm, jimž slibovali lásku až za hrob nejen v osamělém lesíku za svitu měsíce, ale také před Bohem a lidmi.
Okno ve čtvrtém patře. Malé dítě se bleskurychle vyšplhalo na parapet. Vyklání se ven. Stále hloub. Už už by spadlo dolů. Když tu…. Matka jej ve zlomku vteřiny strhne zpátky. Srdce buší, dítě vzlyká, ale smrt byla odvrácena. Nikdy jindy by žena nedovedla zareagovat tak rychle. Jen když šlo o život jejího dítěte."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ