"Eva Kantůrková: Přítelkyně z domu smutku
Drsná, nepřikrášlující, děsivá. Ale taky hřejivě lidská, chápající, přemýšlivá. Těmito protichůdnými adjektivy by se dala charakterizovat kniha Evy Kantůrkov Přítelkyně z domu smutku.
Kniha, popisující realitu každodenního života ve vazební věznici v 80. letech 20. století v socialistickém Československu, je inspirována spisovatelčiným ročním pobytem v ruzyňské věznici a je tedy z velké části autobiografická.
V první kapitole autorka velmi barvitě a plasticky popisuje vězení, metaforicky nazývané dům smutku. Vše je líčeno s neobyčejnou barvitostí, avšak zároveň bez servítek a zjemňování. Pachy, zvuky, pocity a myšlenky těch kdo se zde právem či neprávem ocitli. Až máte chvílemi pocit, že skutečně slyšíte kroky strážného a rachocení zamykaného katru.
Hlavní část díla je věnována ženám, s nimiž se hlavní protagonistka ve věznici setkala. Vězení je prostředí, v němž člověk před druhým člověkem neunikne. Není se kam schovat před cizím pachem, slzami, ba i krví. Člověk zde nahlédne do soukromí druhého tak hluboko, jak by se mu to na svobodě sotva podařilo. A to i přesto, že málokdo vám o sobě vyjeví dobrovolně celou pravdu. Právě zde se autorka setkává se ženami nejrůznějších povah, původu i osudů. Stává se jejich vrbou, poznává jejich sny i přání.
Ačkoliv je sama prakticky nevinná (byla odsouzena za podvracení republiky, protože vydávala svoje literární díla v zahraničí) zatímco ostatní vězenkyně jsou vesměs kriminální živly, nevyznívá román nikterak moralisticky. Spíš než pohoršení a odsouzení vyjadřuje soucit s často rozbitými a bolestnými osudy. Ne, že by bagatelizovala zlé činy, jichž se tyto ženy povětšinou dopustily, ale snaží se upozornit na to, že i v tom nejzkaženějším a nezavrženíhodnějším člověku zůstalo víc dobrého, než by se často dalo čekat.
Jediné co autorka skutečně odsuzuje je neutěšenost, v níž se člověk po zatčení ocitá. Tato neutěšenost není způsobena fyzickým týráním, jež se vyskytuje sporadicky a jeho hlavní příčinnou není ani bídnost vězeňského prostředí ale naprostá ztráta lidské důstojnosti. Bachaři se nedívají na vězně jako na lidi, ale jako na věci. Ztráta lidské důstojnosti spolu s často smutnými životnými osudy (těžké dětství, rozpadlé manželství, absence morálních vzorů) nakonec vytváří z lidí kriminálníky, místo aby je napravovalo.
Kniha končí nečekaným propuštěním hlavní hrdinky z vazby na svobodu. Souzena nakonec nikdy nebyla, až do pádu socialismu však také nebyla definitivně osvobozena.
Toto literární dílo jsem přečetla skutečně jedním dechem. Autorka v něm prokázala smysl pro člověka a jeho trápení (jednotlivé postavy jsou líčeny velmi lidsky a uvěřitelně) a vyprávění.
Jediné co bych knize vytkala je podle mě příliš jednostranná kritiky vězeňských poměrů. Na jednu stranu je to pochopitelné, byla odsouzená nevině a nic z toho co se jí stalo, si nezasloužila. Na druhé straně většina z těch s kterými se zde setkala zde byla oprávněně pravděpodobně si také příliš nelámala hlavou s utrpením těch, které například okradly či přepadly. Je ovšem pravdou, že vězení by se mělo snažit lidi napravit, nebo jim k tomu dát alespoň šanci, o což se vězeňský systém, který autorka v knize popisuje jistě ani nesnažil."