"A) Pozorování
Je to záměrné a plánovité vnímání, které je cílevědomě zaměřeno k dosažení určitého cíle.
Pozorování dělíme na:
• volné pozorování (orientační) - bezděčné, náhodné pozorování toho, co nás upoutá, bez pravidel, není vymezen předmět pozorování, víme, že máme situaci sledovat, ale nevíme, čeho si v ní zvláště všímat,
• pozorování záměrné (systematické, kontrolované) - omezeno a řízeno předem daným schématem, plánem, soustřeďujeme se na předem dané jevy a ostatního si nevšímáme, v tomto případě je pozorování přesnější a jednodušší,
• pozorování krátkodobé x dlouhodobé.
• přímé – osoba ví, že je pozorována,
• nepřímé – jde o tzv. nepozorované pozorování, tedy subjekt neví, že je pozorován.
Podmínky exaktnosti pozorování:
- zásada plánovitosti - dopředu se stanoví plán, obsah a postup pozorování,
- zásada systematičnosti - pozorování probíhá soustavně, dlouhodobě, v přesně určených časových proporcích,
- zásada přesnosti a objektivity - musí být vymezeno kritérium pozorování, způsob registrace, nezávislost na osobě pozorovatele.
Průběh pozorování:
Před pozorováním je třeba stanovit, co, proč a jak chceme pozorovat, po samotném pozorování přichází analýza získaných dat a pak interpretace.
Pozorujeme:
• vzhled a jednání osoby,
• mimika a pantomimika - pohyby celého těla, jeho držení, chůze, rychlost a koordinace pohybů,
• gestika - pohyby rukou a paží,
• řeč - množství, rychlost formální úroveň, bohatost, zvuková stránka,
• projevy emocí -jejich fyziologické projevy (zblednutí, zčervenání, pocení), výskyt a intenzita emocí, jejich ovládání, dominantní nálada,
• sociální chování - převládající charakter interpersonálních vztahů - povyšování se, podceňování druhých, prosociální chování,
• vztah k objektům- pečlivost či opatrnost při zacházení s věcmi, nedbalost, nepořádnost,
• vztah k osobě - úroveň sebevědomí, aspirace, sebehodnocení,
Pozorování má své přednosti i nedostatky. Pozorování může zachytit jen vnější vzhled a chování doprovázené verbálními a motorickými jevy. Pro spolehlivost pozorování je vhodné, když existuje větší počet pozorovatelů – více souhlasných výsledků.
B) Rozhovor
Jeden z nejobtížnějších diagnostických postupů, ale poskytuje i informace, které pozorováním nezískáme (názory, postoje, obavy, přání). Z hlediska cíle rozdělujeme rozhovor na výzkumný, diagnostický, anamnestický, terapeutický, poradenský.
Diagnostický rozhovor:
Je to záměrný způsob získávání informací, často se překrývá s anamnézou a spolu s pozorováním je důležitou pomůckou pro diagnostiku osobnosti. Může jej dělit na:
- standardizovaný - postup podle předem daného schématu (počet otázek, jejich sled, forma),
- částečně standardizovaný - je stanoven záměr a cíl rozhovoru (oblasti zájmu), taktika je volnější,
- nestandardizovaný, volný – vede k navázání hlubšího kontaktu, nedirektivní empatický rozhovor.
Fáze rozhovoru:
1. Úvodní fáze - navázání kontaktu, vytvořit atmosféru, odstranit nedůvěru, má charakter neřízeného rozhovoru, pokud téma vybere vyšetřovaný, tak to má taky diagnostickou hodnotu, naladění se na vyjadřovací úroveň druhé osoby, popř. představení tématu,
2. Explorativní fáze - cílem je získání maxima diagnostických informací, existuje několik postupů: postup od obecnějšího ke konkrétnějšímu, od jednotlivostí k obecnějším výpovědím, od běžných, méně osobních údajů k intimnějším, diagnosticky relevantní otázky se prokládají více položkami, které nemají emocionální náboj, a na které klient odpovídá bez rozpaků nebo obranných mechanismů,
3. Závěrečná fáze - v závěru interview uvolňujeme eventuální tenzi; jde o to, aby klient neodcházel s pocitem, že z něj byly informace "tahány", případně aby byl naladěn k další spolupráci.
Techniky vedení rozhovoru:
a) Technika kladení otázek - diagnosticky materiál získáváme otázkami, používáme zejm. otevřené otázky, neptáme se „proč“, protože tyto otázky vedou k interpretaci klientem (interpretaci máme provádět sami), otázky mají být formulovány tak, aby provokovaly klienta k obsáhlejším odpovědím, nepoužíváme sugestivní otázky, otázky mohou být přímé či nepřímé (k jádru věci se přibližujeme oklikou, „Máte dojem, že někdy neodoláte a koupíte sice pěknou, ale méně potřebnou věc?“). Dále mohou být otázky projektivní (princip identifikace s jinými lidmi, do kterých se promítají názory, postoje, hodnoty, „Co soudíte o lidech, kteří něco koupí a neuvažují moc o tom, zda věc potřebují?“).
b) Technika jednoduché akceptace - jde o vyjadřování toho, že klienta posloucháme, bereme na vědomí, přitakávání, ano, hmm, jistě…, mimické i pantomimické projevy, technika má motivační charakter, vyjadřujeme osobě, že nás zajímá, o čem hovoří.
c) Technika parafrázování - parafrází opakujeme část výpovědi klienta, slouží to k udržování hovoru a jeho spontaneity."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ