"O amnestii, jež byla vyhlášena dne 9. 5. roku 1955, se květnové Rudé právo zmiňuje třikrát. První zmínka z 10. května hovoří o amnestii jako o symbolickém aktu, který ukazuje, jak neochvějné mělo být ,,lidově demokratické státní zřízení“. Proto dal režim, dle svého vyjádření, možnost těm, co se ,,provinili“, aby se mohli zapojit do tzv. socialistické výstavby. Amnestie je v Rudém právu otisknuta jakožto dokument, vzpomeňme tedy důležité body. Již z prvního článku je patrné, že se nejednalo o významné propouštění politických vězňů. Promíjí se zde poměrně malé tresty, jako odnětí svobody do dvou let, dále se v tomto smyslu hovořilo o těhotných ženách. V druhém článku amnestie se pak promíjí polovina z nezaplacených peněžitých trestů a třetina z trestů odnětí svobody na déle než dva roky.Třetí článek pak promíjí tresty odnětí svobody, těm, kteří trpěli nevyléčitelnou těžkou chorobou, dále byly propouštěny ženy nad 55 let a muži nad 60 let. V článku IV bylo uvedeno, že se tresty odnětí svobody na doživotí zmírňují na 20 let. Dále byl prominut trest odnětí svobody osobám, které nedovoleně opustily republiku a žijí mimo ni, pokud se vrátí do 6 měsíců. Amnestie se pak nevztahovala na velezradu (§ 78 tr. z.), dále na sabotáž či vyzvědačství, na trestné činy podle retribučních předpisů (Dekret č. 16/1945, nař., SNR č. 33/1945 Sb. SNR), na trestný čin vraždy, trestný čin rozkrádání národního majetku a majetku lidových družstev případě, že trest byl v této věci větší než 5 let. V dalších bodech se pak amnestie nevztahuje na osoby, které spáchaly úmyslný trestný čin, za který byly odsouzeny v posledních pěti letech nepodmíněně, na trestný čin zanedbání povinné výživy. Ve všech těchto případech se však případný doživotní trest mění na 25 let. Dále amnestie obsahovala mimo rozhodnutí prezidenta republiky usnesení vlády republiky Československé, kdeje uvedeno, že mají být prominuty tresty, které byly uloženy orgány národních výborů. V tomto případě se jedná o přestupky.
O den později byl v Rudém právu otisknut projev ministra spravedlnosti Dr. Jana Bartušky. Hovoří se zde v duchu doby o pevnosti lidově demokratického zřízení, stejně jako v amnestii, dále pak o nutnosti dalšího boje s ,,třídními nepřáteli“, ale také o tzv. socialistickém humanismu. Projev jasně potvrzuje, že se rozhodně nejednalo o propouštění politických vězňů. O amnestii jako o projevu síly režimu ministr hovořil ještě v tom smyslu, že se ,,lid“ brzy dokáže vypořádat s třídními nepřáteli a dokáže vychovávat ty, kteří stále udržují kapitalistické přežitky. Rázně zde ale bylo dáno najevo, že lid se sice do té doby dobře zbavoval tzv třídních nepřátel, avšak musí tak činit i dále.
Jak bylo již naznačeno, amnestie se týkala také emigrantů. V Rudém právu z 14. 5. 1955 se pak k tomuto uvádí, že ,,štvavé“ zahraniční vysílání zlehčovalo význam amnestie. Podle této tiskoviny bylo původním záměrem moderátora Svobodné Evropy zatajit článek VII o emigrantech, v dobové terminologii utečencích, utajit. Nicméně nakonec musel ,,nepřátelský“ rozhlas uveřejnit i tuto informaci. Podle Rudého práva měli totiž západní nepřátelé strach, že se amnestie rozšíří mezi lidmi, kteří ,,nerozvážně“ republiku opustili a prý měli žít v hladových zavšivených táborech. Režim se pak staví proti Svobodné Evropě, která nabádala emigranty, aby se do ČSR nevraceli, neboť by to mohl být trik režimu. V Rudém právu bylo toto tvrzení označeno jako hloupé strašení. Režim odkazuje na amnestii z roku 1948, která se dle Rudého práva také vztahovala na tzv. utečence a údajně se jich v tříměsíční stanovené lhůtě mělo vrátit mnoho. V článku se také hovoří o tom, že prý při tehdejších návštěvách československých sportovních týmů se k jejich členům sbíhali emigranti a měli se ptát na možnosti návratu do vlasti i s tím, že si uložený trest odsedí. Takto režim popisoval ,,bídu“ na západ od nás."