" Od roku 1948 uplynulo dvanáct let a již pevně ukotvený režim si mohl dovolit některé své odpůrce propustit na svobodu. Ministr spravedlnosti Václav Škoda, generální prokurátor Jiří Bartuška a ministr spravedlnosti Rudolf Barák vypracovali návrh amnestie, který předložili 7. ledna 1960. Dle návrhu se amnestie měla týkat osob, které se dopustily protistátních trestných činů, trestných činů malé kriminální závažnosti, správních přestupků a kázeňských přestupků v ozbrojených silách. Návrh amnestie byl o pět dní později schválen a doplněn s tím, že se amnestie bude vztahovat také na uložené a nevykonané tresty v ozbrojených silách, spáchané přede dnem vyhlášení amnestie. V následujících dnech bylo také rozhodnuto o tom, že se amnestie nebude udělovat na základě žádostí o omilostnění, neboť hrozilo, že někteří vězni žádost odmítnou podat, což by v zásadě podkopávalo politickou účelnost amnestie jako symbolu vítězství socialismu v ČSR. Režim se také rozhodl propustit všechny vězně, kteří byli před rokem 1945 členy KSČ, ať již byli odsouzeni za cokoli. Ve třetím bodu návrhu amnestie se uvádí, že by měly být propuštěny také osoby, které se nedopustily přímé špionáže, teroristických akcí, sabotáže, zvláště nebezpečné formy velezrady či vojenské zrady. Současně se však navrhovalo, aby nebyli propuštěni ti, kteří před odsouzením zastávali významné politické a hospodářské funkce. U osob propuštěných z výkonu trestu byla pak stanovena podmínka, totiž že se nesmí do pěti či deseti let dopustit úmyslného trestného činu. Termín amnestie byl pak stanoven na 9. květen. Toto datum mělo svůj důvod, neboť vězni se měli vracet do svých domovů mezi 10. a 12. květnem, tedy po oslavách osvobození, což umožňovalo nad nimi lépe zajistit kontrolu po návratu do bydliště. Dne 12. dubna 1960 byl návrh amnestie ještě doplněn. Jednalo se o trest opuštění republiky, amnestie se tedy měla vztahovat jak na osoby, které byly v této souvislosti ve výkonu trestu, tak na osoby, které ještě nebyly souzeny. V takovém případě bylo nařízeno zastavit trestní stíhání. Na amnestii byli předem připravováni také náčelníci věznic. Ti museli hlásit, na kolik odsouzených se amnestie vztahuje, dále počet osob, které zůstanou dále ve výkonu trestu a počet sporných případů. Tyto údaje měla obdržet správa nápravních zařízení nejpozději do 9. Března 1960. Následovaly přípravné práce, jejichž náplní bylo mimo jiné rozmístění pracovních sil z řad odsouzených po amnestii, přičemž byly stanoveny jejich počty pro různá hospodářská odvětví. Do 2. března 1960 se musely ustavit komise, jež se měly amnestií zabývat, již o den později se měly sejít a ihned začít pracovat. Komise na základě podkladů (rozsudků, výpisů z trestních rejstříků) pak všechny případy přezkoumaly a rozhodly, zda se amnestie na odsouzeného vztahuje.
Konečná verze amnestie se skládala ze tří částí s celkem sedmi články. V prvním článku se uvádí, že se promíjí tresty nebo jejich zbytky osobám, které se dopustily trestných činů proti republice pod podmínkou, že se do deseti let nedopustí úmyslného trestného činu. Stejně tak bylo rozhodnuto v případech osob, které byly odsouzeny za nedovolené opuštění republiky pod vlivem ,,nepřátelské propagandy“ nebo ještě na verdikt čekaly. Všem těmto amnestovaným měl být také prominut vedlejší trest ztráty čestných práv občanských a dosud nezaplacené peněžité tresty. Amnestie se však ve svém konečném znění nevztahovala na odsouzené za ,,zločiny“ uvedené v článku II. Jednalo se o přímé agenty imperialistických rozvědek, teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin, dále osoby odsouzené pro trestné činy vojenské zrady nebo jiné protistátní činy, jestliže jejich čin měl za následek těžkou újmu na zdraví nebo smrt a osoby odsouzené podle retribučních předpisů, pokud jejich čin měl za následek smrt. Druhá část amnestie obsahuje 3 články. V prvním článku jsou pak uvedeny případy, na které se amnestie vztahuje. Uvádí se zde mimo jiné tresty peněžité, popřípadě náhradní tresty za ně, tresty podmíněné či tresty odnětí svobody. Následující článek pak konkretizuje, na které trestné činy se amnestie nevztahuje. Jedná se o civilní zločiny, nicméně patří sem také spekulace či rozkrádání a úmyslné poškozování majetku v socialistickém vlastnictví. Dále se amnestie také nevztahovala na osoby vícekrát trestané pro úmyslné trestné činy. Ve třetí části, VI. článku je uvedeno, že se amnestie podle předchozích dvou částí také nevztahuje na osoby, které ,, ve výkonu trestu hrubým způsobem soustavně narušují úsilí směřující ke splnění účelu trestu.“ V závěrečném VII. článku pak prezident Novotný ukládá ministru spravedlnosti, aby mu na základě přezkoumání předložil k rozhodnutí návrhy na prominutí nebo zmírnění trestů osobám, na které se amnestie v jiných bodech nevztahuje, jde- li o mladistvé do 18 let, těhotné ženy, muže nad 60 let, ženy nad 55 let nebo o osoby trpící nevyléčitelnou těžkou chorobou. "