"Co je bajka?

Bajka je literární útvar, který vznikl asi v 6. stol. BC. Hlavními postavami jsou většinou zvířata (někdy i věci), jimž jsou přisouzeny lidské vlastnosti. Zvířata mluví jako lidé a konají další nadpřirozené jevy a z tohoto jednání vyplyne nějaké poučení, či kritika chyby, která ve většině případů bývá čtenářovi již známa. Nejčastěji se tak děje humornou formou, pomocí ironie a satiry.
Bajka o netopýrech

Je horké letní odpoledne. Na poli zlátnou těžké klasy obilí. Jasná obloha září azurovou modří. A na rozpálené mezi pod šípkovým keřem právě odpočívá skupina malých hlodavců – myšek, hrabošů a potkanů.
Mají plná bříška po dobrém obědě, leží proto na zádech a blaženě pozorují plující oblaka a hejna letících ptáků.
„Mít tak křídla jako oni,“ povzdychne si malá myška.
„Kdybychom uměli létat, nebolely by nás pacičky od běhání,“ podotknul starý hraboš.
„A všem kočkám bychom uletěli a taky zlým lidem – s jejich odpornými pastičkami,“ míní další.
„Nádhera – prohánět se vzduchem s vlaštovkami,“ zasnil se rejsek.
„Neblázněte!“ rozzlobil se kulhavý potkan. „Ve vzduchu žijí ptáci, ve vodě ryby a na zemi my. Každý má své místo a neměl by chtít změnit to, co zařídila Matka Příroda. Všechno má své pro i proti.“
„Jenže my jsme se právě rozhodli, že už nechceme žít jen na zemi. Chceme létat!“
„Matka Příroda – to je ono!“ vypískla nadšeně myška. „Ona nás stvořila, může nás i změnit.“
„Gaio, Matko Přírodo!“
„Proč mě voláte?“ ozval se prastarý hlas, jako by odnikud i odevšad.
„Chceme mít křídla a létat. Vytvoř nám je!“
„Prosím?! Máte hloupé a neskromné přání,“ rozzlobila se Matka Příroda.
„Ale my chceme létat!“ rozkřičela se zvířátka.
„Dobře, jak myslíte. Těm, kdo si to přejí, vytvořím křídla, ale navždycky! Až vás to omrzí, vzpomeňte si, že jsem vás varovala. A nikdy mne už nevolejte, znovu vás již neproměním!“
Chvilku se nedělo nic a pak zemí zabouřil hlas Gaii:
Navěky ať vzduchem víří
nové myši – netopýři!
To bylo radosti. Křídla! Konečně mají vysněná křídla. Sice z kožnaté blány a ne z pestrých per jako ptáci, ale jsou to křídla. Hurá!
 Musí se hned ukázat přátelům na mezi, v polích a lesích. Ale co to? Bývalí kamarádi zděšeně piští a utíkají se schovat.
„Vy nejste naše známé myšky a hraboši! Jste tak oškliví s tou divnou blánou. Už k nám nechoďte!“
Netopýrky to sice mrzí, ale co, už nejsou myšky, přidají se tedy k ptákům. Jenže ani ptáci je mezi sebou nechtějí.
„Možná umíte létat, ale nejste jako my,“ znechuceně pokukují po kožnatých křídlech.
Netopýři jsou smutní, nešťastní.
K myškám na rodnou mez se vrátit nemohou a ve dne se s ptáky vznášet nesmějí. Mohou létat jen v noci, ale černá tma ničí jejich citlivá očička, až téměř oslepnou. Bolestivě narážejí do kamenů, stromů i lidských obydlí.
Matka Příroda se přece jen časem slitovala a místo ztraceného zraku je obdařila schopností dokonale využívat a zpracovávat zvuky, což velmi usnadnilo jejich pohyb a orientaci v prostoru.
Nakonec se smířili se svým osudem i jinou potravou a naučili se žít v tichém ústraní. V temnotě starých polorozpadlých zřícenin, pustých skal a krasových jeskyní.
Pouze, když jdou spát, vzpomenou si na svůj domov. Zavěsí se hlavičkou dolů, snad aby byli blíž rodné zemi, kterou pro hloupé přání ztratili. A nechají si zdát o rozpálené mezi tam pod šípkovým keřem, kde se narodili."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ