1.ÚVOD

1.1	Zařazení a charakteristika skupiny

1.2	Historie včely medonosné

1.3	Poddruhy a jejich rozšíření

1.3.1

Vybrané evropské poddruhy

2.VČELA JAKO JEDINEC

2.1	Vnější stavba těla

2.1.1

Hlava

2.1.2

Hruď

2.1.3

Zadeček

2.2	Vnitřní stavba těla

2.2.1

Svalová soustava

2.2.2

Cévní soustava

2.2.3

Dýchací soustava

2.2.4

Trávicí soustava

2.2.5

Soustava žláz

2.2.6

Nervová soustava

2.3

Vývoj

2.3.1

Vajíčko

2.3.2

Larva

2.3.3

Předkukla

2.3.4

Kukla

2.3.5

Imago = dospělec

3.VČELSTVO

3.1

Matka

3.1.1

Vývoj matky = královny

3.1.2

Proces rojení

3.1.3

Ztráta matky

3.2

Dělnice

3.2.1

Funkce dělnic

3.3

Trubci

3.3.1

Funkce trubců

3.4	Orientace a vzájemná komunikace

3.4.1

Včelí tance

3.4.2

Feromony

3.4.3

Orientace

3.4.4

Paměť

4.ÚL

4.1

Úl

4.1.1

Části úlu

4.2

Plást

4.2.1

Stavba plástu

4.3

Buňka

5.VČELÍ POTRAVA
6.VČELÍ PRODUKTY

6.1

Med

6.1.1

Med ve farmacii

6.2

Vosk

6.3

Propolis

6.4	Mateří kašička

6.5

Včelí jed

7.VČELÍ GENOM
8.PROSPĚŠNOST VČEL ANEB JAK BY VYPADAL SVĚT BEZ NICH?

"1.3.1 Vybrané evropské poddruhy
•Včela tmavá (Apis mellifera mellifera)
Původní oblast výskytu zahrnuje celou západní a střední Evropu a severní části území bývalého Sovětského svazu přes Sibiř až k Tichému oceánu. Vyskytuje se i na africkém kontinentě a to v Tunisu. V západní Evropě je v současné době silně pokřížena včelou italskou nebo včelou kraňskou.
Je to relativně velká včela s kratšími končetinami. Chitinové části těla jsou tmavé až leskle černé (odtud jméno) s častými barevnými odchylkami, např. světle zbarvené okraje prvního zadečkového článku dělnic a barevné ostrůvky na prvním zadečkovém článku trubců. Ochlupení je dlouhé a řídké, jeho barva u trubců je hnědá až černá. Ochlupené pásky zadečkových článků jsou úzké.
Udržuje středně silná včelstva. Některé kmeny jsou silně rojivé. Dobře přezimuje i v drsných podmínkách. Je bodavější než ostatní plemena a je neklidná při manipulaci s plásty.
•Včela italská (Apis mellifera ligustica)
Svým původem je tato včela z Apeninského poloostrova, kde se nyní již v čisté podobě téměř nevyskytuje. Dnes je velice rozšířena v Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Pronikla rovněž do západní Evropy a Skandinávie, kde jsou současné chovy založeny na matkách dovezených většinou z USA.
Je o něco menší než včela tmavá, velikostí se shoduje s kraňkou i kavkazankou. Má jeden až tři zadečkové články žlutě zbarvené. Vyskytují se však i formy s celým žlutým zadečkem.
Má větší zimní spotřebu a hůře snáší dlouhé a studené zimy a je klidná při manipulaci.
•Včela kraňská/korutanská (Apis mellifera carnica)
Svůj původ odvozuje z Gorenska, hornaté severozápadní části Slovinska (Kraňsko). Dále zaujímá jihovýchodní Alpy, severní Balkán, údolí Dunaje, na severovýchod sahá až do Karpat. V současné době pronikla do střední i západní Evropy, rozchovává se i v Americe a v Austrálii.
Tato včela je středně velká s dlouhými končetinami. Chitin má tmavý s častými výskyty kožovitě zbarvených okrajů nebo celého prvního zadečkového článku. Ochlupení je husté a krátké, u trubců je šedé až hnědošedé. Strana 5
Obr. 3: Včela tmavá
Obr. 4: Včela kraňská
Včela kraňská je nejvhodnějším plemenem pro území celého našeho státu. Vzhledem k tomu, že původní areál jejího rozšířeni je ohrožen bastardizací jinými populacemi, je včela medonosná kraňská na území České republiky zařazena mezi genové zdroje.
•Včela buckfastská (Apis mellifera ?)
Jedná se o uměle vykřížené plemeno včely medonosné pojmenované podle opatství v Devonském hrabství (Jižní Anglie), kde žil a působil bratr Adam Kebrle, který stojí za vytvořením této rasy. Získal ji během 50 let křížení mezi britskou tmavou včelou a včelou italskou.
Jedná se o velmi ochotně plodující včelu, která na rozdíl od kraňky nemá na jaře tak rychlý start, ale ploduje až do srpna/září. Včely jsou nerojivé, velmi mírné a nerozbíhavé. Jsou rovněž velmi odolné vůči nosemě a akarinóze (roztočík včelí). Pro sklon k plodování potřebují velmi velký prostor. Včelstva s 30 až 40 plně obsazenými rámky nejsou nijakou zvláštností. Nesmíme přehlédnout jejich slídivost, a tím i jejich náchylnost k loupežení. Mají sklon k zalétávání; proto je lepší volné rozestavení úlů než chov ve včelíně.
2. Včela jako jedinec
2.1Vnější stavba těla
2.1.1 Hlava
Mezi hlavou a hrudí včely se nachází tenké zužení, které umožňuje lepší pohyb. Tvar hlavy je jedním ze znaků, podle který můžeme rozeznat královnu, dělnice a trubce. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. K nejdůležitějším orgánům na hlavě patří tykadla a oči.
•Oči
Včela nese na hlavě celkem pět očí – jeden pár složených a tři jednoduché. Malé jednoduché oči (ocelli) slouží vlastně jen k rozeznání kontrastu světlo/tma a navíc jsou zaostřena pouze na krátkou vzdálenost. Jejich rozmístění má podobu trojúhelníku, jehož vrchol směřuje dolů. Složené oči jsou oproti jednoduchým zaostřeny na nekonečno a zabírají na hlavě značný prostor – u trubců až 70% povrchu (skládají se totiž až z 9 tisíc jednoduchých oček), u matky i dělnic zabírají prostoru o trochu méně. Slouží k vidění nejen ve viditelné části spektra – včely dokáží vidět i ultrafialově. S tím souvisí to, že se o nich říká, že jsou fototaktické, tzn., že letí vždy za silnějším Strana 6
Obr. 5: Včela - hlava
světlem.
•Tykadla
Tykadla (antennae) včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů – sluchové ústrojí v podobě blanitého orgánu, čichové kužele, smyslové orgány pro vnímání chuti a chitinové brvy k hmatu. Tykadla dělnic se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11.
•Ústní ústrojí
Ústní ústrojí představuje horní pysk, kusadla, čelist a dolní pysk. Je značně pevné, má velkou sílu a kusadla jsou velmi ostrá, zvláště u dělnic. Sosák je tvořen čelistí a spodním pyskem. Slouží k sání tekutin a ke krmení larev. Chuť vnímají včely nejen pomocí tykadel a chodidlových článků (viz. dále), ale též částí hltanu.
2.1.2 Hruď
Hruď vznikla srůstem tří hrudních a jednoho abdominálního článku. Dělí se na předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax), zadohruď (metathorax) a bedra = přesunutý kroužek (propodeum, u larválního stádia chybí). Hrudní články se skládají v části hřbetní z pravého a levého bočního štítku, a z ventrálně ležící prsní části. Vnitřní i vnější stavba odpovídá tomu, že její hlavní funkce spočívá v nesení pohybových orgánů – končetin a křídel.
•Končetiny
Včela má tři páry nohou, které se skládají z kloubně spojených částí - kyčle, příkyčlí, stehna, holeně a pěti článků chodidla, kdy první článek je největší a nazývá se pata, poslední článek je opatřen drápky a přilnavým polštářkem. Kyčle slouží k pevnému ukotvení končetiny k hrudi, vstupují jimi do nohy nervy, svaly, tracheje a hemolymfa. Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel..."

Práce obsahuje fotografie a obrázky o rozsahu cca 5 stran.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ