"Charakteristika z hlediska autorského:
Sofokles (asi *496 v Kolónu u Athén, †406 v Athénách) byl starořecký athénský dramatik (více než dvacetkrát získal svými tragédiemi při athénském dramatickém závodě první cenu), kněz boha Halóna (přispěl k zavedení Asklépiova kultu do Athén) a politik (roku 443/442 BC byl pokladníkem athénského námořního spolku). V roce 441/440 BC se dokonce stal jedním ze stratégů ve válce proti Samu. V roce 411, při kritickém vojenském oslabení Athén po výpravě na Sicílii, je Sofokles zvolen jedním z probulů, kteří měli za úkol záchranu státu.
Z jeho pravděpodobně 123 dramat se jich dochovalo sedm celých. Do okruhu thébských bájí, kam patří i Antigona, se řadí ještě Král Oidipus a Oidipus na Kolónu (uveden posmrtně. Tato tři dějově provázaná díla jsou nejznámější. Zbylá dochovaná dramata jsou Aiás, Elektra, Filoktétes a Trachiňanky. Dále se z jeho dramat dochovaly četné zlomky (převážně ze satyry Ichneutai - Slídiči). Sofokles je také autorem hymnů, elegií a jednoho prozaického díla.
Jakožto aristokrat upozorňoval Antigonou a dalšími svými hrami na to, že lidé by se neměli vzpírat osudu, jinak na sebe a své blízké přivolají zkázu. V podstatě není zcela jasné, co Sofokla k napsání osudových tragédií vedlo, neboť vedl velmi spokojený život.
Jazykové prostředky:
Jazyk a styl jsou ovlivněny příslušností tragédie k vysokým žánrům. Příznačným je požadavek zabývat se závažnými tématy (především společenskými), přinášet poučení, formovat postoje vnímatelů. Tomu odpovídá nejen obsah, ale i forma. Časté jsou rozvláčné a filosofující monology občas rekapitulující předchozí děj (ISMÉNÉ: Ach, sestro, uvaž jen, jak neslavně a stíhán záštím zhynul otec náš, když pod tíhou svých vin, jež odkryl sám, si vlastní rukou vyrval oči své, (…) Třeba uvážit, že jsme jen ženy, kterým nemožno se pouštět s muži v boj, a mimoto že podléháme idem mocnějším a že je tedy nutno poslechnout i v tom i v lecčems ještě trapnějším.), na druhou stranu rychlá výměna replik navozuje dojem horečného dění (ANTIGONÉ: Tys vyvolila život, a já smrt. ISMÉNÉ: Ach ano, ale řekla jsem ti proč! ANTIGONÉ: Tys těm vděk činit chtěla, oněm já. ISMÉNÉ: Však stejně jsme se provinily přec! ANTIGONÉ: Buď klidná! Ty přec žiješ, duše má však dávno mrtva, mrtvým na prospěch. KREÓN: Ty dívky tuším rozum ztratily, ta právě teď – ta jak se zrodila! ISMÉNÉ: Ó králi, ve zlu člověk pozbývá i toho rozumu, jejž život dal! KREÓN: Ty ano, zlo když pášeš se zlými. ISMÉNÉ: Ach, nač mám žít já sama bez sestry? KREÓN: Zde o té nemluv, po té veta již! ISMÉNÉ: Chceš zabít svého syna nevěstu? KREÓN: I z jiných žen lze plodit děti přec!).
V díle jsou použity archaické výrazy a také zastaralý slovosled čili inverze (viz ukázky v textu). V textu se také nachází množství řečnických otázek (KREÓN: Zda chtěli je snad
pohřbít, ctíce ho jak dobroděje, jej, když přišel přec, by spálil chrámy sloupy zdobené a jejich dary obětní i zem a právní řády rozmetal? Či vidíš, že cti bozi lidi zlé? Ne, ne! či ANTIGONÉ: A jaký boží řád jsem zmarnila? Já neblahá, nač ještě vzhlížeti mám k bohům? Koho volat na pomoc?), poetismů a metafor (KREÓN: Mužové! Prudkou bouří zkrušili loď naší obce bozi, nyní však ji k plavbě bezpečné zas vzpřímili. (…) Já bych nikdy nemlčel, zře pohromu, jak místo blaha kvačí na obec, a nepřítele obce nikdy bych si nebral za přítele, neboť vím, že vlast je ta spásná loď; a jen když ta nám pluje zpříma, je čas na přátele.)."

Práce obsahuje na úvodní stránce malý obrázek.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ