"Jiří Voskovec (1905 – 1981) a Kam Werich společně účinkovali v Osvobozeném divadle, které patřilo mezi nejvýznamnější meziválečné avantgardní divadlo.
Voskovec (vlastním jménem Jiří Wachsmann) se s Werichem spřátelil na gymnáziu. Oba měli zálibu v četbě a líbily se jim Chaplinovy filmy. Společně začali působit v Osvobozeném divadle jako klaunská dvojice a věnovali se tvorbě divadelních her. Spolupracovali s Jaroslavem Ježkem. Kvůli válce museli oba dva emigrovat do Ameriky. Po válce se vrátili zpět do Čech. Voskovec se však zanedlouho vrátil zpět do Ameriky, kde zemřel. Werich se ještě pokusil obnovit Osvobozené divadlo, ale to se mu nepodařilo. Werich se věnoval také herectví a spisovatelství. Byl mu udělen titul národní umělec.
Werich s Voskovcem se nejvíce proslavili díky svému humoru, který byl sice převážně intelektuální, ale pro publikum dobře srozumitelný. Zakládal se především na hře se slovy, na práci s intonací apod. Proslavili se také forbínami, což je mezihra, kde divadelní herci začnou komunikovat s publikem a vedou mezi sebou improvizované dialekty.
Známé písně z Osvobozeného divadla – Babička Mary, Život je jen náhoda
Další divadelní hry: Rub a líc, Kat a blázen, Těžká Barbora, Vest pocket revue
Současníci: Karel Čapek, Jaroslav Havlíček, Ivan Olbracht
Doba: 1. pol. 20. století – meziválečné období
Evropa byla zdevastovaná po 1. světové válce. Když se Evropa začala vzpamatovávat z toho válečného konfliktu, vypukla 2. světová válka 1939 – 1945 – největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva. Ovlivnila světové dějiny a politiku. Německo a jeho spojenci válku prohráli. Po válce se do
Světová literatura v 1. pol 20. století byla tematicky a žánrově velmi pestrá. Do popředí zájmu spisovatelů se dostala existenciální problematika, zmizela tabu a více se experimentuje s jazykem a jeho formou. Začalo se rozvíjet avantgardní umění. Vznikl poetismus, který je typický pouze pro českou literaturu, protože se nedostal za hranice naší země.
Divadelní hry Wericha a Voskovce byly inspirovány poetismem (obliba cirkusu a klaunů). Werich s Voskovce ve svých hrách odsuzovali pasivitu a strach, útočili na diktaturu a obhajovali demokracii. Zesměšňovali tehdejší společnost a kvůli tomu se dostali do problémů, který vyústily emigrací do USA.

Balada z hadrů je drama (divadelní hra, určeno k předvádění na jevišti). Je to satirická komedie (humorný děj, skryté narážky na tehdejší společnost.
Umělecký směr: nelze přesně určit, lze zařadit do meziválečné a avantgardní literatury

Francoise Villon – francouzský básník, neustále se potácí mezi láskou a šibenicí nebo mezi krásou a smrtí. Jako první se dovedl vzepřít společenské nespravedlnosti. Napsal verše, které i po 500 letech nepozbyli své dojímavosti a revolučnosti

Postavy ve hře:
Kateřina, žebračka, nezaměstnaný, nezaměstnaná, student, herec hlídač

Francois Villon, purkmistr města Paříže, Cathrine de Vauselles, královský prévot, žebračka, šenkýřka z taverny u Šišky, vykladačka, nuzák, mistr Filip Sermoise, kat, Georgese, Jehan

DÍL PRVNÍ
Obraz první
Scéna první – Kateřina si povídá s žebračkou. Kateřina si maže na obličej vazelínu. Kateřina si myslí, že se dá krása zachovat i do vyššího věku, ale žebračka nesouhlasí, protože je velice škaredá a to ještě ve 20 letech nespala v cihelně jako Kateřina. Kateřinu vyhodili z práce. Pracovala v baru, jenže ji obvinili z krádeže, tak o práci přišla. Žebračka se do cihelny dostala kvůli tomu, že její muž utratil všechny její peníze a podváděl ji. Nezaměstnaný a nezaměstnaná si povídají o jídle."