1.

Úvod

2.	Příčiny vzniku krize

3.	Původ krize

3.1.	Oslabení finančního sektoru

3.2.	Deficit platební bilance

3.3.	Příliv zahraničního kapitálu

3.4.	Šiřitelnost krize

4.	Vypuknutí krize

4.1.	Šíření krize

4.1.1.

Thajsko

4.1.2.

Indonésie

4.1.3.

Malajsie

4.1.4.

Hongkong

4.1.5.

Jižní Korea

4.1.6.

Japonsko

5.

Závěr

"2. Původ krize
Již v roce 1995 začali někteří ekonomové upozorňovat na jakýsi mexický syndrom, který by mohl postihnout země jihovýchodní Asie. Hlavním indikátorem jim byl obrovský deficit běžného účtu platební bilance zemí tohoto regionu, mimochodem považovaný za přirozený jev, který společně s politikou pevného směnného kurzu vedl k nadhodnocení měn. Obvykle se poukazovalo na to, že tyto deficity sloužily k podpoře domácích investic, byly snadno financovatelné ze zahraničních úspor a umožňovaly pokračování hospodářského růstu, vyšší exportní příjmy v budoucnu a snadné splácení zahraničního dluhu z těchto příjmů. Pozitivní hodnocení jihovýchodní Asie ratingovými agenturami a mezinárodními finančními institucemi, jako je Světová banka či MMF, utvrzovalo pochopitelné sebeuspokojení domácích politiků a dále zvyšovalo zájem zahraničních investorů o tuto oblast. Výsledkem byl rychle rostoucí příliv zahraničního kapitálu do této oblasti.tab? Dalšími faktory hrajícími roli na počátku krize bylo oslabení finančního sektoru, přeinvestování ve špatných projektech a silné propojení ekonomik těchto zemí, takže ekonomické problémy jedné země se šířily jako nákaza do ostatních zemí této oblasti.

2.1 Oslabení finačního sektoru
V 90. letech zaznamenal finanční sektor v zemích jako Thajsko, Indonésie, Malajsie, Filipíny a Jižní Korea silný nárůst úvěrové angažovanosti vůči privátnímu sektoru. Tyto úvěry směřovaly do nemovitostí a akcií, šlo tedy spíše o spekulace než o vážné investice. To mělo za následek “vyšroubování ” cen nemovitostí do závratných výšek a zapříčinilo jejich následný prudký pád. Podkapitalizované banky a velké korporace, aby si zajistili levnější financování, čerpaly ve velké míře krátkodobé úvěry v cizí měně, čímž se vystavily nadměrnému kurzovému riziku. Rezervy bank na špatné úvěry nebyly vytvářeny v dostatečné míře a také výkazy podniků o jejich finanční situaci mnohdy nevypovídaly pravdivě o skutečném stavu. V Thajsku sehrály významnou roli tzv. “financial companies”, které zprostředkovávaly zahraniční úvěry spekulantům. Zahraniční zadluženost pěti východoasijských zemí dosáhla výše 274 miliard dolarů v polovině roku 1997, což činí téměř 30 % jejich HDP.

2.2 Deficit platební bilance
Většina zemí postižených krizí čelila v 90. letech velkému deficitu běžného účtu platební bilance. Zpočátku byl tento deficit považován za relativně zdravý, jelikož nepramení ze zadlužení veřejného sektoru a byl spíše používán na “investice“ než do spotřeby. V roce 1996 začali však odborníci více než na kvantitu pohlížet na kvalitu investic. Ukázalo se, že příliš mnoho investic směřuje do spekulativních aktivit, ambiciózních až megalomanských, infrastrukturních projektů a neefektivních, státem vlastněných podniků. Konkurenceschopnost ekonomiky, zejména v porovnání s Čínou, klesla s rostoucím kurzem domácích měn."

Pozor na aktuálnost některých uvedených informací.