"Autor se zabývá také dělením panství. V úvodní kapitole začíná vyčleněním pojmu „panství“ a uvádí, že všechna panství jsou buď republiky, nebo suverénní vladařství. Dále předkládá, že všechna vladařství jsou buď dědičná, nebo nová, ve kterých rozlišuje „celá nová“ od těch, která jsou přičleněna k dědičnému státu. Oněm „celým novým“ se věnuje i v 6. kapitole. V tomto místě zároveň uvede snad nejdůležitější antitezi v celé své politické teorii - prohlašuje, že nová vladařství se získávají vlastními zbraněmi a schopnostmi (virtù), nebo cizími zbraněmi a štěstím (fortuna).
Kniha je v podstatě jakýmsi návodem, jak se stát všemi milovaným panovníkem a když už ne milovaným, tak alespoň tak obávaným, aby nedocházelo k nepokojům, nebo intrikám jakými jsou převrat nebo vražda panovníka jeho odpůrci, kteří by mu dříve nebo později mohli uškodit a proto by je měl odstranit co možná nejdříve po získání vlády. Autor uvádí, že páchat křivdy, nedodržovat dané slovo, získávat si přátelé lstí a pak si je podmanit, je správné, pokud to pomůže k udržení se vladaře na trůně, což se dá vysvětlit klasickou frází, že účel světí prostředky. Neodsuzuje špatné praktiky, ale ani nedoporučuje držet se praktik dobrých jako nezištná štědrost nebo přílišná dobrota. Někdy nepřichází v úvahu ani zlatá střední cesta neutrality, protože ta se může v budoucnosti vymstít:
“Jen takového panovníka si všichni váží, který nezaujímá obojaká stanoviska, bez výhrad se staví na tu nebo na onu stranu, je buď přítelem, nebo nepřítelem.
Machiavelli se snaží domýšlet důsledky činů panovníka a nabádá ho v případě rozhodování jít cestou nejmenšího zla. Uvádí, že násilí sice může být omluvitelné, ale pouze v případě, kdy není žádné jiné cesty a pouze v minimální možné míře. Celkem dobře má zmapovanou psychologickou stránku obyvatelstva, šlechty a vojáků. Radí, jak je důležité si získat lid na svoji stranu, k čemuž ovšem neposkytuje přímé rady, ale způsob jakým to panovník udělá je pouze a jenom na něm:
„Na to, jak získat přízeň poddaných, není jednotný návod a možností je bezpočet. Proto se tím nebudu zabývat. Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách.“
Z mnoha příkladů poukazuje, jak se zachovají v určitých situacích. Machiavelli si skoro nepřipouští, že by něco z jeho plánů na vládnutí a udržení vlády nemuselo vyjít. Působí, jakoby on byl jediným člověkem, který přesně ví, co se stane, když se udělá to a to. Připouští sice v životě i faktor štěstí, ale pouze v jistých situacích a tento faktor štěstí většinou hraje ve prospěch účelů dané osoby a neptá se ani náznakem co by se stalo kdyby. Touto sebejistotou dává jasně najevo, jak moc se snažil o spojení Itálie a o podpoření člověka, o kterém si myslel, že je tohoto spojení schopen.
Kniha jako návod je psaná velice čtivě, stručně, výstižně a systematicky, o což Machiavellimu víceméně šlo:
„Své úvahy jsem nepřikrašloval ani nezatěžoval vznešenými frázemi, nadutými slovy či dekorativními obraty a vnější okázalostí, jak to spisovatelé rádi dělávají, nýbrž sem si přál, aby vynikaly pouze a výhradně svým rozsahem a závažností zkoumaného předmětu.“"

Práce obsahuje na úvodní stránce malé logo.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ