• Člověk jako tvor společenský ………………………………… 3
• Názory filosofů na nesmrtelnost člověka ……………………. 4
• Člověk z pohledu psychologicko – filozofického ……………. 4
• Člověk a společnost …………………………………………… 5
• Použitá literatura ………………………………………………

"Nezbytnou podmínkou toho, že se život v podobě člověka začal ptát po svém původu, se zdá být jeho společenská interakce. Z evolučního pohledu to byla právě sociální kooperace, která vedla k tomu, že se u lidí vyvinul mozek schopný myšlení. Je to právě řeč, nástroj vzájemné komunikace, jež mu umožňuje se ptát. A je to kultura, která svou schopností reprodukce udržuje jeho poznání a která jej skrze procesualizaci formuje.
Z pohledu společenského je člověk socializovaným živočichem. V tomto směru můžeme rozlišit dvě formy lidské společenskosti :
- komunikace, což znamená, že lidé vstupují v komunikaci jako Já a Ty, oslovují se, uznávají se, vychovávají se navzájem, společenství jakožto personální vztah je dovršen láskou,
- spolupráce, což znamená, že lidé pracují pro společný cíl. Materiální a statky a kulturní hodnoty se dají uskutečňovat jen společně, mluvíme o sociálním vztahu člověka.
- společenskost jako taková však vede ke konfliktům, což však není nic negativního, neboť seberealizace se neuskutečňuje bez krizí.

A čím že se tedy člověk liší od zvířete? Co z něj dělá tvora společenského? Jednak instrumentalitou , jednak sebereflexí a tím, že sám je subjekt – jako člověk začal zkoumat sám sebe a stal se objektem.
Z toho je patrné, že člověk má jiný vztah k věcem a jiný vztah k sobě. Vztah k věcem nemůže zřejmě určovat vztah k sobě samému a dochází k tomu, že člověk se pokouší sebe pojednat jako by byl cizí předmět, který musí být odkrýván a pozorován. Musí na sebe hledět jako do mikroskopu, bez předsudků, neutrálně a bez vedlejšího zájmu. Od všech věcí se člověk liší tedy tím, že vždy žije v nějakém výkladu svého života, na rozdíl od zvířete, to nežije s nějakým životním smyslem, nemá rozvrh své budoucnosti, nemá ideál, z něhož by hodnotilo svojí situaci. Dá se říci, že lidská existence je vždy spočívání ve výkladu budoucího života(sebe sama).
Nejlépe ze všech otázek, které si člověk uvědomuje, je otázka své vlastní smrtelnosti. Člověk jako jediný ze všech živočichů si uvědomuje své místo v kosmu, své věci rozvrhuje do budoucnosti a pokud člověku jde o jeho bytí, usiluje neustále o to, aby svou činností něco uskutečňoval. Ve svém činném bytí na světě je motivován z minulosti a rozvrhován do budoucnosti. Na rozdíl od zvířete, které se ve svém životním prostředí pouze orientuje, základním vztahem člověka k světu je tázání. Člověku je vrozeno být na světě, a proto je specificky informován z vnějška.. Např. M. Scheler nazývá člověka bytostí schopnou věcnosti, neboť v něm nejsou pouze instinktivní vztahy jako u zvířete, ale dokáže věci poznávat jako věci. Povaha věcí ho motivuje, nazývá je předměty a teprve on může „vůlí k věci“ vědecky zvěcňovat a technicky používat.

Názory filosofů na nesmrtelnost člověka
Epikuros argumentoval takto : „Smrt se nás netýká. Nezasahuje nás. Neboť když je tu smrt, my už nejsme, a pokud jsme my, není tu smrt. Umírající je stále ještě žijící, a pokud nevypustil duši a této nepozbyl, tak ještě žije“ . Tedy jeden a týž je zároveň umírajícím i žijícím.
Nejkrásnější úvahou o bytí k smrti, která mne zaujala jsou Platónova slova, která vkládá do úst Sokratovi „filozofovat znamená i učit se umírat. Takto tedy filozofie jasně vyslovila svůj postoj k umírání tím, že k autenticitě člověka patří, aby se vyrovnal se svým životem jakožto bytím k smrti a aby tuto skutečnost odhodlaně přijal jako možnost. Tedy neuhýbat, neříkat „já umřu“ a necítit se tímto býti zasažen."

dubnický technologický institut