"Právní konstrukce Evropské unie vycházející z Maastrichtské smlouvy uzavřené v roce 1992 je založena na tzv. TŘECH PILÍŘÍCH.

První pilíř je tvořen třemi Evropskými společenstvími
Evropským společenstvím uhlí a oceli
Evropským společenstvím
Evropským společenství pro atomovou energii.
Druhý pilíř zahrnuje zahraniční a bezpečnostní politiku.
Třetí pilíř je oblastí justice a vnitřních věcí.

V době vzniku Společenství převažovala ekonomická hlediska a velký význam se přikládal fungování trhu. V preambuli Římské smlouvy o EHS se sice konstatuje, že má být společnou akcí zabezpečen hospodářský a sociální pokrok členských zemí a že neustálé zlepšování životních a pracovních podmínek se považuje za základní cíl veškerého úsilí, avšak tyto cíle byly podřízeny úkolu vybudovat společný trh a v jeho rámci vytvořit trh pracovních sil. Panovala představa, že fungování společného trhu více méně automaticky zlepší rovněž sociální situaci a sblíží sociální podmínky jednotlivých členských zemí. Proto také institucím Společenství nebyly svěřeny žádné zvláštní pravomoce v sociální politice. Tento názor byl překonán hlavně vývojem 80. Let, což se projevilo důrazem na sociální dimenzi jednotného vnitřního trhu (1992). Určitý průlom původního poměrně úzkého pojetí komunitární sociální politiky přinesla Charta sociálních práv pracovníků přijatá v prosinci 1989. Tento dokument a pozdější Maastrichtská a Amsterodamská smlouva značně rozšířily záběr sociální politiky společenství, jako podmínky pro úspěšné fungování jednotného vnitřního trhu. Přes tento vývoj však sociální politika zůstala nadále v kompetenci jednotlivých členských států, s výjimkou otázek, které nelze účinně řešit na národní úrovni."