1.	Základní vymezení

2.

Členění

2.1	Oligofrenie

2.2	Imbecilita

2.3

Idiocie

3.	Příčiny vzniku mentální retardace

3.1	Geneticky podmíněná retardace

3.2	Následek působení škodlivých vnějších faktorů

3.3	Biologické faktory

4.	Výchova a socializace mentálně retardovaných

4.1	Mentálně postižené dítě a sourozenci

4.2	Základní techniky učení

5.	Pseudooligofrenie

6.	Subnormální inteligence

7.

Demence

„4.Výchova a socializace mentálně retardovaných

Nezralá osobnost mentálně postiženého dítěte je charakteristická nedostatkem iniciativy, pasivitou, nesamostatností, nadměrnou a dlouho trvající závislostí, zvýšenou sugestibilitou a na druhé straně nedostatečně vyvinutým sebeovládáním, převahou impulzivních a primitivních reakcí. Jeho schopnost učení je snížená. Z tohoto důvodu se slabomyslnému dítěti většina situací jeví jako neznámé, na které reaguje často primitivní obrannou reakcí. Negativní vliv má také jeho citová nezralost, nedostatečná diferenciace citových prožitků a reakcí, neadekvátnost citů vzhledem k podnětům a egocentrické prožívání. Mentálně retardované dítě vyrůstá ve změněných podmínkách. Vědomí mentálního postižení poznamená postoj a chování matky i ostatních členů rodiny. Na základě pečlivého vyšetření je třeba rodinu informovat o základních skutečnostech, jako je prognóza vývoje jejich dítěte, jeho možnosti a reálné předpoklady. Mentálně zaostalé dítě je více izolováno od běžného sociálního prostředí. Reakce dospělých i dětí na takové dítě nepodněcují jeho sociální aktivitu. Oligofrenní dítě není schopné se začlenit do kolektivu zdravých dětí. Nepochopí požadavky, které se na něj kladou, nerozumí pravidlům hry, a proto jej nerespektuje a hru kazí. Často se chová agresivně, je dráždivé a negativistické. Vzhledem k obtížnosti adaptace na jakoukoli změnu, vyžaduje přesné dodržování postupů. Odchylku nese nelibě a reaguje výbuchem. Zdravé děti jeho chování nerozumí a proto je odmítají. Stejná bývá reakce sourozenců v rodině.
Mentálně postižené dítě a sourozenci
Mentáně postižené dítě, by rozhodně nemělo vyrůstat v rodině jako jedináček. Rodiče si však o situaci s více dětmi myslí, že se tak nemohou výchově postiženého dítěte plně a intenzivně věnovat. Ale rodiče nikdy nemohou dát postiž. dítěti to, co bratr nebo sestra.
Navíc není nejlepší řešení, jestli postižené dítě zůstane osamocené - jak pro dítě tak pro rodiče. Pokud je to ze zdravotních důvodů možné a není-li nebezpečí, že i další dítě bude postižené, doporučují lékaři a psychologové brzy po narození prvního dítěte dítě druhé. Nerozhoduje, svěří-li postižené dítě do péče ústavu nebo je vychovávají doma. Stresy a deprese, které nastávají po narození a v průběhu života postiženého dítěte rodičům, se zmírňují právě po narození dítěte zdravého a normálního. Jestliže se postižené dítě narodí až po dítěti normálním, je nebezpečí, že si matka (ta zvláště) vytvoří k postiženému dítěti zvláštní citový vztah. Spojí se tak soucit a vrozené mateřská láska proti staršímu zdravému dítěti. To je proto někdy zatlačeno do pozadí. Je zřejmé, že žádná matka by tento případ nepřipustila, ale tento jev se nevyskytuje v rodině s postiženým dítětem ojediněle. Žárlivost starších sourozenců, je-li věkový rozdíl mezi nimi malý, je věc běžná a prokázaná. Jsou děti, které narození mladšího sourozence těžce nesou a může tak dojít k tomu, že se se sourozencem v rodině nikdy plně nesmíří. Narození mladšího sourozence může způsobit nepříznivý zásah do života staršího dítěte, zvláště, když je mentálně postižené. Toto dítě může v životě získat pozici, při které i silně naruší celkovou rovnováhu rodiny."