1.

Úvod

2.	Celkový charakter hospodářského procesu

2.1	Centrální administrativa

2.2	Znaky centrálně plánované ekonomiky

2.3

Důsledky

3.	Jednotlivé stránky hospodářského procesu

3.1

Investice

3.2	Postavení bank

4.

Závěr

4.1	Srovnání s tržní ekonomikou

4.2	Kolektivní vlastnictví

5.

Komentář

„První oddíl: Celkový charakter hospodářského procesu

Pokud chceme důkladně analyzovat hospodářský proces v centrálně administrativním hospodářství, nemůžeme začít u jednotlivých podniků a domácností. Řízení probíhá odlišným způsobem než v tržním systému, kde jednotlivé podniky rozhodují samy za sebe, čímž utvářejí celkový charakter řádu. Naše analýza musí začít u toho, jak centrální administrativa pracuje. Walter Eucken způsob řízení rozdělil do čtyř stupňů: Sběr statistických podkladů, vlastní plánování, vydávání výrobních příkazů jednotlivým podnikům a kontrola plánu. Pokud rozebereme všechny tyto stupně, musíme nutně dojít k tomu, že v každém z nich dochází k určitým nedostatkům. Statistika nás nutí k zjednodušování, neboť není možné sesbírat všechna potřebná data k řízení tak složitého mechanismu, jakým je hospodářský řád. Při plánování je administrativa nucena s nasbíranými daty naplánovat rozdělení výroby tak, aby se vyrovnaly potřeby a zdroje. To je úkol, který si vyžaduje velkou míru standardizace statků. Navíc plán je sestavován na delší časové období, ve kterém se může leccos změnit, což by vedlo k dalším problémům. Velice složitý úkol v podobě vydávání příkazů jednotlivým podnikům s sebou nutně nese i neustálé boje o plán. A konečně kontrola plánu často ukáže, že za neustále se měnících podmínek se musí též upravovat samotný plán, čímž se celá mašinérie vrátí na začátek.
Další skutečností, kterou se autorovi podařilo je objevit, jsou dva znaky, které vykazuje systém řízení v systému centrálně plánované ekonomiky. Prvním je, že plánování a řízení se nutně musí dít na základě globálních hodnocení a bez výpočtu mezních nákladů. Je celkem logické, že centrální autorita nemůže obsáhnout potřeby všech subjektů a musí dojít k určitému zjednodušení. Druhým znakem je, že centrální administrativa sama určí, jaká je potřeba a jak se bude uspokojovat. Určí tedy, kolik je čeho potřeba a kolik se toho vyrobí. Tímto se omezuje na minimum role a kontrola spotřebitele. Tržní systém umožňuje spotřebiteli vyjádřit individuální potřebu. U popisovaného systému je individuální potřeba jednotlivce nahrazena globálním hodnocením centrální autority.
Výše zmíněný fakt přináší i změněnou úlohu ceny, jakožto informátora o vzácnosti jednotlivých statků. V konkrétním německém případě zůstaly poměry vzácnosti na úrovni roku 1936. Pokud cena neodráží aktuální stav, nemůže být použita k efektivní ekonomické kalkulaci. Pokud by však centrální autorita ceny uvolnila, zbavila by se do značné míry svého postavení, protože preference jednotlivých podniků by se pak nemusely zcela shodovat s jejími plány. Přestože ceny neplní svou informativní funkci, není tedy v zájmu centrální moci je liberalizovat. Osobně si myslím, že tento závěr, ke kterému Eucken došel při zkoumání německého hospodářství let 1936 – 1948 bychom mohli vztáhnout i na ostatní případy CPE.
Jedním z důsledků centrálních plánů, který jsme již naznačili výše, je nutnost standardizace a normalizace výrobků. Plánování je tím jednodušší, čím jsou výroba i spotřeba schematičtější. Vede to ovšem k vyřazení individuálních přání jednotlivců a k zakládání velkopodniků vyrábějících standardizované statky. Centrální řízení má ale více zajímavých následků. Jedním z nich je změna vůdčí vrstvy, která řídí hospodářský proces. Jelikož jsou ekonomické úvahy stále více nahrazovány úvahami technickými, do popředí se místo obchodníků dostávají technici. Neopomenutelná je i role statistiků, která je důležitější, neboť jak jsme zmínili výše, statistice je přikládán velký význam.
Dalším problémem je otázka nastolení rovnováhy v centrálně plánované ekonomice. Hospodářská individuální rovnováha nastat samozřejmě nemůže, neboť spotřebitel se svou poptávkou aktivně nemůže vystupovat, jak jsme si ukázali výše. Rovnováha podniků též není myslitelná, neboť se musí vypořádávat s příděly a příkazy z centra. Musíme si uvědomit, že rovnováha (tak jak ji chápeme v tržní ekonomice) není ani cílem CPE. Navenek se sice může zdát, že rovnovážný stav nastal, ale pokud centrum naplánuje výrobu i spotřebu, je to rovnováha poněkud jiného typu, než nás zajímá. Neexistují totiž samostatné veličiny poptávka a nabídka. Není tedy ani možné uvažovat jejich vzájemné vyrovnání.“

Téma bylo zpracováno podle knihy Zásady hospodářského řádu od Waltera Euckena.