1.	Rozdělování statků v socialistickém společenství

1.1	Výrobní prostředky v socialistické společnosti

1.1.1

Přerozdělování

1.2

Peníze

2.	Podstata ekonomické kalkulace

2.1	Peněžní kalkulace

3.	Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství

4.	Odpovědnost a iniciativa v celkovém hospodářském pohybu

4.1	Akciové společnosti

5.

Závěr

„Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství
Každý velký podnik si může v každém okamžiku sestavit vlastní bilanci a zachytit tak výsledky vlastního hospodaření. Je možné určit, s jakým úspěchem pracovala jednotlivá oddělení a podle toho činit nová rozhodnutí. Otázka zní, zda by se obdobným způsobem nedalo v socialistickém společenství provádět zúčtování jednotlivých výrobních skupin, zda by se takto nedalo spojit společné hospodářství s ekonomickou kalkulací. Mises odpovídá záporně. Každé samostatné zúčtování jednotlivých oddělení v témž podniku spočívá totiž výhradně na tržních cenách, které se vytvářejí pro všechny druhy statků a prací, vstupujících do tržních vztahů. Tak mohu být za základ kalkulace. Pokud chybí svobodný tržní styk, neexistuje mechanismus utvářející ceny. Bez cenového mechanismu není ekonomická kalkulace možná.

Další otázkou je, zdali není možné ekonomicky kalkulovat na základě hodnoty práce. Je jasné, že mezi lidmi existují rozdíly ve schopnostech a dovednostech, což znamená, že výsledky práce a služeb mají různou kvalitu. Rozhodující je, zdali je možné převést na jediného jmenovatele práce různého druhu bez zprostředkování hodnotících soudů hospodařících subjektů. Marx přináší neúspěšný důkaz: Zboží vstupuje do směnných vztahů bez ohledu na to, zda je produktem jednoduché nebo složité práce. To sice dokazuje, že určité množství jednoduché práce je rovnocenné určitému množství složité práce, ale nevyplývá z toho, že práce je zdrojem směnné hodnoty. Ve směnném styku se ve mzdové sazbě vytváří substituční vztah mezi jednoduchou a složitou prací. Tento proces vytváření rovnosti je však výsledkem tržního styku, ne jeho předpokladem. Kalkulace podle práce by musela stanovit pro substituci práce složité prací jednoduchou poměr založený na libovůli, což vylučuje její použitelnost pro řízení hospodářství.

Odpovědnost a iniciativa v celkovém hospodářském pohybu
Velice zajímavá je otázka odpovědnosti a iniciativy vedoucích pracovníků v podnicích, které patří společnosti. Většina socialistů tento problém nijak neřeší, jiní jej vyřešili odkazem na otázku ředitelů akciových společností. Pod jejich vedením akciová společnost vzkvétá, i když oni sami nejsou vlastníky výrobních prostředků. Prý by stačilo, aby namísto akcionářů vystoupil jako vlastník výrobních prostředků stát a nic se nezmění. To je samozřejmě omyl.
Mises ukazuje, že existují vesměs dva typy akciových společností. V první skupině je k podnikání sdruženo jen málo lidí. Akcionáři mají nějaký vztah k vedení (například příbuzenský) a to je tedy zainteresováno na zisku společnosti.
Trochu jinak je tomu u velkých akciových společností, kde se na vedení podnikání podílí pouze část akcionářů – velkoakcionáři. Ti mají na úspěchu firmy stejný zájem jako každý vlastník. Je pro ně z dlouhodobého hlediska výhodné spravovat firmu tak, aby byla zisková. To, že akciové společnosti vzkvétají, není tedy otázkou etiky.
Vše se změní, pokud dojde ke zespolečenštění podniku. Přestávají působit materiální motivy ředitelů a mizí hnací síla. Vedoucí činitelé velkých akciových podniků jsou svázáni se zájmy podniků, které spravují naprosto jinak, než tomu může být u podniků veřejných.“