1.

Úvod

2.

Dílo

2.1.	První část

2.2.	Druhá část

2.3.	Třetí část

3.	O městech a zvlášť Amaurotu

4.

O úřadech

5.	O zaměstnáních

6.	O společenských vztazích

7.	O cestování Utopijských

8.	O otrocích

9.	O vojenství

10.	O naboženstvích Utopijských

11.

Závěr

"Druhá část
příběhu pak popisuje setkání s Rafaelem, který se v touze po poznání vzdal svého majetku a rozdal ho rodině, a pak se vydal na cesty, aby poznal svět. Přidal se k Amerigu Vespuccimu, seznámil se s divochy v Americe a naučil je spoustu věcí.
More se velice diví, že se Rafael nepřidal se svými znalostmi k nějakému králi, aby jej spravil o věcech, které zná, aby krále podpořil radou i příkladem a samozřejmě tak mohl přispět k ke zlepšení svého postavení.
Rafael jim však řadou příkladů vysvětluje, že by to nemělo smysl, protože králové jsou obklopeni rádci, kterým jde nikoli o dobro země, ale hlavně o zisk a příjmy do vlastní kapsy. Jediný člověk by proti šiku odpůrců neměl sebemenší šanci, byl by spíše vysmíván. A to bez ohledu na to jak moc je jeho postoj přející zemi a jejím lidem.
Základní problém nevidí Rafael v bídě a neodsuzuje zloděje. Své názory obhajuje příkladem z rozhovoru s anglickým kardinálem – „trestání zlodějů jde nad spravedlnost, jednak proti obecnému obyčeji. Je totiž trestání krádeží příliš kruté, zato na jejich zamezení nepostačuje. Vždyť ani prostá krádež není zločin tak ohromný, aby musil být smyt utracením života, aniž žádný trest není dost veliký, aby zdržel od kradení ty, kteří nemají jiné možnosti obživy…“.
Každý národ je podle Rafaela nějak nedobře vedený, je v něm spousta věcí, které podrobily-li by se podrobnému rozboru vyvolaly by pohoršení. Jen jsou to věci a skutečnosti, ve kterých žijeme a se kterými jsme sžiti, takže nemáme důvod uvažovat o bezpráví, pokud nejsme shodou náhod těmi, na kterých je bezpráví pácháno.
Ideálem státního uspořádání je podle cestovatele ostrov Utopie. Tam je takové zřízení, které je podle něj nejspravedlivější na světě, nejlépe sestavené a dobrovolně dodržované všemi lidmi. A o tom pojednává třetí část knihy.

Třetí část
je vyprávění cestovatele Rafaela – jeho monologem – o země ideální – zemi Utopijských. Postupně se zabývá jednotlivými oblastmi jejich života a převypravuje konkrétní podobu a situaci v těchto oblastech.
Ostrov Utopie se ve své nejširší části prostírá na vzdálenost dvou set tisíc kroků, zbytek plochy rozlehlého ostrova má šířku o nemnoho užší, jež se ponenáhlu zmenšuje na obou stranách směrem ke koncům. Celý tvar ostrova je podobný měsíčnímu srpku.
Ostrov je obklopen mořem a vstup na pevninu je chráněn, ať povahou krajiny nebo uměle, že jen hrstka obránců může odrazit nesmírné zástupy útočníků.
Ostrov nebyl vždy ostrovem – Utopus, který přivedl do těchto končin tehdy nevzdělaný lid a vybrousil jej k dokonalé vzdělanosti, dal prokopat šíji patnácti tisíc kroků, kterou tento nyní ostrov byl spojen s ostatní pevninou.
Ostrov má 54 měst, které pokud to dovolí povaha krajiny, mají stejný vzhled. Žádné město nesmí rozšířit své území. Na venkově jsou po celém území vhodně rozmístěné domy vybavené venkovským nářadím. Žádná venkovská rodina nemá méně členů než čtyřicet. Z každé rodiny se ročně stěhuje zpět do města dvacet členů, těch kteří dovršili na venkově dva roky. Na jejich místo je z města povolám stejný počet nováčků.
Rolníci krmí dobytek, vzdělávají půdu, chovají velké množství kuřat (umělým způsobem zahřívají vejce a vychovávají z nich kuřátka). Koně pěstují jen divoké jezdecké určené pouze k výcviku mládeže. Pole osevájí jen tolik, kolik potřebují na výrobu chleba. Na žně je na venkov posláno městské obyvatelstvo,aby pomohlo a takto je sklizeno za jeden den"