Úvod

1.	Biografické údaje Miltona Friedmana

2.	Základní principy jeho koncepce

3.	Měnový vývoj v kontextu historie

Závěr

"Během zmapované historie byly obecně měnové systémy svázány s nějakou fyzickou komoditou. Nejvíce používanými byly kovy a obzvláště pak stříbro a zlato. Z nich „stříbro“ představovalo téměř veškerý oběh kovových peněz v Evropě až přinejmenším do sklonku XIX. století, a to platilo i v Indii a ostatních částech Asie. Zlato bylo používáno daleko méně, zejména pak pro transakce velké hodnoty. Směnný kurs mezi stříbrem a zlatem byl někdy určen úřady, někdy ponechán trhu. Jestliže byl určen zákonný poměr, pak vznikl bimetalický systém, za jehož existenci byla autorizovaný mincovna připravena na požádání komukoli směnit stříbro nebo zlato za mince o určené nominální hodnotě a určené váze a ryzosti /volná ražba/. Od počátku 70. let XIX. Století se nejvyspělejší země, včetně Spojených států v roce 1879, přesouvaly k monometalickému zlatému standardu, tzn. Standardu, při kterém je pouze cena zlata zákonně stanovena. To ponechalo na stříbrném standardu jediné dvě lidnaté země –Indii a Čínu. Stříbro se stále používalo na různých místech, ale pouze ve formě drobných mincí. Po 1. světové válce byla vazba mezi penězi a zlatem postupně zeslabena, tzv. standardem zlaté devizy, který vyjadřoval závazek vlády směnit její peníze buď za zlato nebo cizí měnu, která je směnitelná za zlato, a tímto nahradil striktní zlatý standard. Po 2. Světové válce bretton-woodská dohoda, zakládající Mezinárodní měnový fond, dala zlatu ještě menší úlohu, požadujíce směnitelnost za zlato pouze pro Spojené státy a pouze pro vnější účely. Tato poslední vazba byla přerušena prezidentem Richardem Nixonem 15. Srpna 1971, když, v měnovém žargonu řečeno, „zavřel zlaté okno“ tím, že odmítl plnit americký závazek, vyplývající z dohody o Mezinárodním měnovém fondu, prodávat zlato cizím centrálním bankám za 35 dolarů za unci. Zrušením zákazu soukromého vlastnictví zlata ve Spojených státech v roce 1974 bylo do jisté míry paradoxně vzdáním holdu konci měnové úlohy zlata. Akce prezidenta Nixona byla uspíšena inflačním vlněním, ke kterému došlo ve Spojených státech v 60. letech. Ukončení těchto opatření v bretton-woodském systému také dopomohlo vyvolat pokračování a akceleraci inflace během 70. let jak ve spojených státech, tak ve většině zbytku světa. Od té doby každá větší země přijala nesměnitelný papírový standard, ne jako dočasné opatření v době ohrožení, ale jako systém, který je považován za systém trvalý, Takovýto celosvětový papírový měnový systém nemá historický precedens. Do dnešních dnů byl papírový měnový systém charakterizovaný velkým kolísáním cenových hladin, úrokových měr a měnových kursů. Protože se velké země pokoušely naučit se orientovat v těchto neznámých vodách, snažily se nalézt nějakou kotvu cenové hladiny, která by se lišila od zakotvení v podobě směnitelnosti za nějakou komoditu. Naopak například, kdybychom se podívali na Francii, tak úspěch Francie v udržení plnohodnotných zlatých a stříbrných mincí v oběhu zároveň po tak dlouhou dobu má několik příčin. První z nich je význam francouzského hospodářství ve světě, který byl daleko větší, než je nyní. Druhou je obzvláště vysoký sklon Francouzů používat kov jako peníze ať již přímo v podobě mincí, nebo nepřímo jako rezervy pro papírovou měnu a depozita. Tyto dva důvody učinily z Francie hlavního účastníka na trhu stříbra a zlata, účastníka důležitého do té míry, že byl schopen stabilizovat poměr ceny zlata k ceně stříbra navzdory velkým změnám v relativní produkci stříbra a zlata. Takže na závěr pouze chci dodat jednu jedinou větu, v níž je obsaženo vše výše uvedené. Co platí pro měnovou teorii, platí stejně tak i pro měnovou historii."

Práce obsahuje překlepy.
Práce obsahuje obrázek.