Už na samém začátku mě velmi zaujalo autorovo věnování. (tyto pasáže u většiny knih vůbec nečtu, ale řekla jsem si, když jednou čteš Malého prince, tak od začátku do konce) Kniha je totiž věnována „Mému nejlepšímu příteli, když byl ještě malý chlapec“. Autor se v této části omlouvá všem dětem za to, že věnoval knihu dospělému člověku, byť to byl jeho nejlepší přítel, a proto věnování takto poupravil, protože i on uznal, že kniha pro děti prostě nemůže být věnována dospělému.
Už na začátku knihy můžeme vidět tu v dnešní době trochu zvláštní věc, že jedná s dětmi jako se sobě rovnými. Nepovyšuje se nad nimi, nestaví svoji dospělost nad jejich dětství. Tento přístup prochází celou knihou a je zde krásně vidět to, že on coby dospělý člověk je schopen se vrátit na úroveň dětského myšlení, které je v mnoha ohledech jednodušší a daleko logičtější.Autor sám tvrdí, že je v podstatě pořád dítětem, a že dospělí mluví moc vážně a jsou moc vážní, a proto nikdy nechce být jako oni. Tento jeho přístup je velmi přesně popsán v kapitole, kdy poprvé potkává Malého prince. Ten jej žádá, aby mu namaloval beránka, jenže Letec (sám autor) malovat nikdy neuměl, protože v dětství jej od toho odradili, takže beránek byl všelijaký a Malému princi se pořád na beránkovi něco nelíbilo. Ten byl moc smutný, ten moc starý. Pak se Letec zamyslel a namaloval krabici se třemi dírkami. „Beránek je schovaný uvnitř a spí.“, řekne Letec, a Malý princ byl konečně spokojený.