Úvod

1.	Nástup krize

1.1.

Indonésie

1.2.

Tchajwan

1.3.

Hongkong

2.	Kalendář asijské krize 1997/98

3.	Srovnání asijské krize s velkou depresí 30.let

4.	Paralely a rozdíly asijské a české krize

5.	Mezinárodní měnový fond

6.	Vyhlídky asijských ekonomik

7.

Závěr

"SROVNÁNÍ ASIJSKÉ KRIZE S VELKOU DEPRESÍ 30.LET

Krize, které otřásly ekonomikami východní Asie, se nesporně zařadí k nejvýznamnějším událostem 90.let. Stranou pozornosti zůstávalo jedno zajímavé historické srovnání. K tomu, co se děje v Asii, existuje jedna paralela, totiž tzv. velká deprese ve Spojených státech v první polovině 30. let. Stejně jako v Asii také tehdy došlo v USA k selhání bankovního systému. A protože i Česká republika má problémy podobného charakteru, stojí téměř sedmdesát let staré události za pozornost.
V Americe tehdy zkrachovalo téměř deset tisíc bank, hrubý domácí produkt propadl o 30 procent, k tomu připočtěme téměř 20% nezaměstnanost. I slavní ekonomové Keynes a Galbraith podlehli v dobové atmosféře povrchnímu vysvětlení, že vinu nesou spekulanti. Dnes míří útoky znovu na tento osvědčený terč, ačkoli to nebyli "spekulanti", kdo vytvořil obrovský deficit zahraničního obchodu v Thajsku, kdo plánoval megalomanské projekty v Malajsii či připustil korupci v Indonésii. Spekulanti pouze využívají chyb, kterých se dopouštějí politikové a centrální banky. Lze-li spekulantům něco vyčítat, pak snad jedině to, že s poklesem thajského bahtu či indonéské rupie (ale také české koruny) nespekulovali o něco dříve. Příčina "velké deprese" tehdy byla jinde a spekulanti s ní neměli co do činění.

Banky neuváženě operovaly na trhu akcií a nemovitostí a nabraly si příliš mnoho rizikových úvěrů.
Kvůli pevným kurzům nemohl měnový trh pružně reagovat na situaci. Nadměrná role bank a rigidní měnová politika – tedy stejné faktory, jaké hrají klíčovou roli v asijské krizi.
Koncem 20. let americké banky mohutně investovaly na akciovém trhu, aniž přitom existovala rozumná pravidla pro tvorbu rezerv na případné kurzové ztráty. Dokud kurzy akcií rostly, banky vykazovaly v účetnictví vysoké zisky, poskytovaly laciné úvěry a nestaraly se o platební schopnost dlužníků. Ve velkém půjčovaly farmářům, do zástavy si braly pozemky a budovy a nebraly v úvahu, že by ceny nemovitostí mohly prudce spadnout.

V říjnu 1929 ale nastal "černý pátek" na newyorské burze. Tento prudký pád hodnoty amerických akcií by za normálních okolností neznamenal žádnou katastrofu (v roce 1987 se na tamní burze stalo prakticky totéž, ale krach neměl významné ekonomické následky). Tehdy však "normální okolnosti" nebyly – právě v akciích měly banky uložený svůj majetek a neměly dostatek další hotovosti. Peněžní ústavy začaly houfně rozprodávat akcie, a ty tím pádem stále ztrácely na hodnotě. Klienti si v panice vybírali vklady a bankovní domy se hroutily jeden po druhém. Firmy neměly kde získat úvěry a vyhlásily bankrot. Totéž se dělo se zemědělci, takže pozemky byly jako zástava za úvěr bezcenné.

"Černý pátek" ovšem nebyl příčinou krize, jen ji odhalil. Místo toho, aby například Federální rezervní systém pustil do oběhu velké množství peněz, aby zabránil platební neschopnosti, se vláda zachovala úplně obráceně: Federální rezervní systém zvýšil úrokové míry a nastolil restriktivní měnovou politiku. Americký ministr financí Andrew Mellon úzkostlivě lpěl na tzv. zlatém standardu a – jak se tehdy doslova vyjádřil – byl kvůli němu ochoten "zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti". Byl to nejhorší omyl, jakého se Mellon dopustil. Chronickou nezaměstnaností kolem 20% pak Spojené státy kvůli tomu trpěly ještě deset let poté.
Řešením tehdejší situace z dnešního pohledu mohlo být nahrazení zlatého standardu volně plovoucím kurzem nebo okamžitá devalvace. V roce 1934 nakonec dolar vůči zlatu devalvovat musel, a to na 59 procent původní hodnoty. Po zkušenostech s "velkou depresí" Kongres zakázal propojení komerčního a investičního bankovnictví, zavedl povinné pojištění vkladů a přijal zákony na ochranu drobných akcionářů."