Úvod

1.

Řeč těla

2.	Co je nonverbální komunikace

3.	Děti a jejich chápání neverbální komunikace

4.	Rozdělení neverbální komunikace

4.1.

Symboly

4.2.	Ilustrátory

4.3.	Regulátory

4.4.

Adaptéry

5.	Neverbální signály mezi mluvčími

"O důkazu této teorie se velice snadno přesvědčíme observací chování malých dětí. Ačkoli ještě nejsou schopné složitější výměny názorů verbální cestou, přesto dokáží spolu komunikovat až na neuvěřitelně vysoké úrovni. Pouhými gesty, mimikou jasně vyjádří své stanovisko ostatním. Samozřejmě, že tato komunikace má svoji hranici, kvůli které člověk začal komunikovat verbálně. Avšak jen představa, že člověk je schopen se naučit nonverbální výměně za velmi malý časový úsek, kdežto té verbální za mnohem větší, je fascinující. Komunikace mezi individui, ať už ta verbální či nonverbální není něco, s čím člověk přichází na svět obdarován. Někteří z nás se rodí s biologickými předpoklady se tomu naučit lépe, kdežto jiní mají s osvojením si dorozumívacích jednotek jakéhokoli druhu problémy. Nutně však neplatí, že člověk s omezenou schopností a přesností nonverbální komunikace je neschopen té slovní, ba naopak. Mnohem častěji lidé zvýrazňují jeden typ komunikace a s tím druhým se dostávají do rozporu. Právě této disharmonie dokáží ve svůj prospěch užít schopní pozorovatelé, ať již to jsou řadoví zaměstnanci nebo vysocí vedoucí důležitých organizací. O síle nonverbálního projevu se můžeme přesvědčit z případu „chytrého“ koně, který údajně uměl počítat. Výsledky jednoduchých početních operací měl vyťukávat kopytem. Mnoho vědců nemohlo velice dlouho přijít na to, jak by dokázali zdůvodnit tento jev. Teprve po složitých výzkumech bylo zjištěno, že kůň dokázal tak citlivě vnímat nonverbální složky komunikace lidí, že podle jejich napětí dokázal co dokázal. Jak je patrné, nonverbální komunikace je aktivní i v době, kdy se sami domníváme, že nic neříkáme. Jen svým postojem, způsobem jak sedíme či jen oblečením toho říkáme velice mnoho.

Řeč těla je pro každého velice důležitá, neboť výrazně ovlivňuje náš případný úspěch či neúspěch v jakémkoli společenském střetu a to jak v osobním, tak i v profesním. Význam nonverbální komunikace se odráží jak v psychologických, tak i v medicínských výzkumech. Jejich rezultáty jednoznačně praví, že 80 procent informací získáváme zrakem, 10 procent sluchem a zbytek ostatními smysly. Říká-li někdo: „Souhlasím s Vámi.“, přesto však jeho gesta jsou opačná, není složité dojít k jinému závěru. Stejně tak, jako lze klamat ve verbální komunikaci, je možné klamat i v nonverbální, ale přeci jen mnohem více lidí dokáže lhát slovně než vizuálně, neboť to je mnohem složitější a celkově náročnější. Tento jev pregnantně zachytil specialista na nonverbální komunikaci Warren Lamb, jehož si dovoluji citovat: „Slova nejen selhávají, podvádějí nebo se ukazují jako zbytečná, ale někdy vyjadřují tak málo, že je lépe dívat se než naslouchat a je to také mnohem zajímavější.“ Jiný výzkum prokázal, že pouze 7 procent toho, co chce účastník jakékoli komunikace vyjádřit, je zachyceno verbálně. O významu obrazového prožitku hovoří sama schopnost těla vnímat - porovnáme-li množství informací, který člověk dokáže získat sluchem a zrakem, zjistíme, že oko zachycuje mnohem více informací, na větších frekvencích a vzdálenostech, než to dokáže sluch. Není tudíž divu, že 95 procent dotázaných by raději přišlo o svůj sluch, než o svůj zrak."