"USB

USB (Universal Serial Bus) je dnes považováno za sběrnici budoucnosti. Bylo navrženo v roce 1995 skupinou společností, jako např. Intel, Compaq, IBM či Microsoft. Je určeno především pro připojení externích zařízení, mělo by nahradit paralelní i sériový port. Dnes je integrováno snad ve všech vyráběných čipsetech, do starších počítačů jej lze přidat pomocí rozšiřující PCI karty. Přenosová rychlost se liší podle kabelu: 1,5 Mb/s u nestíněného a 12 Mb/s u stíněného. Lze k němu systémem hubů připojit až 127 zařízení, a to za chodu počítače, přičemž operační systém si sám automaticky natáhne potřebné ovladače. Ačkoliv jeho rychlost je desetkrát větší než rychlost paralelního a stokrát větší než rychlost sériového portu, přesto zůstávají oblasti, kde je i USB pomalé: pevné disky (řešením je SCSI) či grafika (AGP).

AMR

AMR (Audio/Modem Riser) je ze všech popisovaných sběrnic nejmladší. Reaguje na tendenci výrobců základních desek integrovat na své výrobky i různé analogové části
(modem, zvuková karta apod.). Vychází ze standardu Audio Codec 97. Striktně odděluje analogové části od digitálních a umísťuje je na speciální přídavnou kartu zasunutou právě do slotu AMR. Tím se řeší zdržení uvedení základní desky na trh kvůli homologaci – deska se uvede na trh bez analogové karty a po homologaci se do ní karta zasune. Na kartě jsou skutečně jen linkové, analogové části, vlastní potřebnou činnost provádí deska a procesor. AMR je tedy určena především pro softmodemy.

SCSI

SCSI (čte se jako „skazi“) je zkratka z anglického výrazu Small Computer System Interface. Toto osmibitové paralelní rozhraní bylo vyvinuto v první polovině 80. let jako univerzální počítačové rozhraní pro různá zařízení, například HDD, CD-ROM, skenery či magnetopáskové jednotky. Zařízení SCSI má řadič integrovaný přímo v sobě, tudíž deska v počítači už není řadič, ale pouze skupinový adaptér, host adapter, zasunutý nejčastěji do slotu ISA či PCI, ale lze jej samozřejmě najít i v VL-Bus, PCMCIA či dokonce integrovaný do základní desky (Macintoshe, Unixové pracovní stanice). K němu lze připojit až osm SCSI zařízení, interních i externích, každé má svůj jedinečný identifikátor. Maximální počet s pozdějšími verzemi SCSI roste. Řetěz zařízení musí být zakončen na obou stranách terminací.
Původní verze SCSI-1 z roku 1980 nebyla přesně definována, což vedlo k nekompatibilitám mezi jednotlivými výrobci. Maximální přenosová rychlost byla 5 MB/s, maximální délka kabelu 6 metrů. Problémy s nekompatibilitou částečně vyřešila přesnější standardizace ve formě SCSI-2, která zároveň přidala podporu některých dalších zařízení zlepšila rychlost přenosu dat. V rámci SCSI-2 byly definovány Fast SCSI, které zdvojnásobuje rychlost přenosu (10 MB/s), Wide SCSI, které díky speciálnímu kabelu zvětšuje šířku toku dat na 16 nebo 32 bitů (rychlost přenosu až 20 MB/s) a nebo Fast-Wide SCSI, díky němuž kombinací obou předchozích lze dosáhnout rychlosti až 40MB/s. To vše však na úkor maximální délky kabelu, která se snížila na 3 metry.
SCSI-3 zvyšuje ve verzi Ultra Wide SCSI počet možných připojených zařízení na 16. Také rozšiřuje množinu možných vodičů a konektorů. Datová sběrnice má standardně šířku 8 bitů (Ultra SCSI – rychlost přenosu 20MB/s) resp. 16 bitů (Ultra Wide SCSI – 40 MB/s). Nicméně se zkracuje maximální možná délka kabelu na 1,5 metru. Standard LVD definuje další generaci: Ultra2 SCSI se 16bitovou šířkou přenosu a maximální rychlostí 80 MB/s, díky odlišné signalizační technice se však maximální délka kabelu prodlužuje na 12 metrů. Zatím nejnovější specifikace Ultra3 SCSI opět zdvojnásobuje rychlost na 160 MB/s, maximální délka kabeláže zůstává na 12 metrech. Zavádí ovšem systém kontrolních součtů, čímž se rapidně zvyšuje bezpečnost přenosu."

Tato práce obsahuje tabulky. Čistého textu v práci jsou cca 4 strany.