1.

Úvod

2.

Sebeobraz

3.	Sebeuvědomování, pocit totožnosti

4.

Sebecit

5.	Sebehodnocení

6.	Avidita a sociální citlivost

7.

Ego

8.	Poruchy osobnosti

9.

Závěr

"Sebeobraz, jakožto jedna ze složek jáství, není jen popisem rysů vlastní osobnosti, ale vztah k sobě samému, který může být plný vnitřních rozporů. Je v něm obsažen aspekt shrnující představu o podstatě vlastní osobnosti, dále různé varianty sebelásky a také část hodnotící, týkající se různých forem sebeocenění. Obrazy sebe se někdy rozlišují na několik variant. Reálné „já“: jedná se podstatu dané osobnosti. Vnímané „já“: jak se jedinec vnímá. Ideální „já“: představa jedince, jaký by chtěl být. Prezentované „já“: to jak jej vnímá okolí. Na utváření sebeobrazu působí vlastní přirozenost a sociální okolí jedince (rodina, přátelé, partner . . .), na jejich základě se formuje ideální já.

Základním aspektem sebeuvědomování v rámci sebeobrazu je pocit totožnosti, vědomí „Kdo jsem?“ a „Kam patřím?“, vytvoření si osobní identity. Osobní identita vyplývá z psychofyzické identity, jak je osobnost sžita se svým tělem, a sociální identity, vyplývá z ní jak se jedinci daří zvládat úkoly života a jak je začleněn do sociálních vztahů. Osobní identita je výsledkem individualizace, kterou lze označit jako proces stávání se sebou samým. Podmínkou je osamostatnění názorové, citové i akční . Jedním výsledkem nezvládnutí tohoto procesu je trvalá nezpůsobilost řídit svůj život bez pomoci někoho zralejšího, popřípadě izolace. Osamostatnění souvisí s charakteristikou osobnosti. Podle toho můžeme mluvit o internalistech a externalistech . Internalisté jsou přesvědčeni , že to co je potká je výsledkem jejich aktivity, zatím co externalisté soudí, že jsou vedeni osudem. Stejně tak můžeme rozlišit člověka niterného, málo závislý na svém okolí, společnosti, módě atd., a člověka vnějškového , ten je na okolí podstatně více závislý na veřejném mínění a na podnětech z venčí. Niterný člověk se dokáže sám zabavit, vnějškový potřebuje být baven.

S vnímáním sama sebe souvisí také sebecit, je velmi důležité, jak pociťujeme své vlastní možnosti a jaké charakteristiky osobnosti si připisujeme. Pocity vlastních možností se stávají součástí vědomí v období adolescence. V této době jsou ještě značně nestálé. Sebecit často kolísá od jedné krajnosti ke druhé. Rovněž externalisté mají sebecit labilnější než internalisté. Pro náš sebecit je důležité, jak vnímáme pocity kompetence (představa o vlastní schopnosti, způsobilosti), pocit sebeurčení (vyplývá z toho, jak se jedinci daří dosahovat své cíle, nebo jak je stanovovat, aby je byl schopen dosáhnout) a pocit vnitřní jednoty (vyjadřuje soulad mezi zaměřením a schopnostmi). Na tom, jak prožíváme tyto pocity se podílí i naše reálné já. Je nepochybné, že se naše sebepojetí brání před před přiznáním si negativních charakteristik, proto jsme si schopni své osobní charakteristiky uvědomovat jen částečně. Specifickým pocitem je pocit osobní důstojnosti, který vyplívá z pozitivních a negativních ocenění vlastní osobnosti v průběhu života. Přílišné ulpívání na osobní důstojnosti vede k orientaci na její vnější znaky. Jedinec začíná posuzovat druhé podle toho, jak mu lichotí a jak si jej váží."

Tato práce obsahuje schéma.